NP č.401 > Téma číslaBohyně z periferieLukáš Houdek

Nejsou to ani muži, ani ženy. A přestože měly v minulosti vysoké postavení, dnes jsou obávané, zavrhované a zneužívané. Kým jsou uzavřené komunity hidžer a jak vypadá jejich život?

 

Šero. Hustým listovím stromů jen chvílemi proniká světlo pouličního osvětlení, které kreslí strašidelné stíny na vyšlapané cestičky mezi trávníky. Ve tmě je náhle možné rozeznat siluetu štíhlé ženy postávající opodál. Při pohledu zblízka se nedají přehlédnout její výrazné oči. Tělo jí obepínají krátké elegantní černé šaty evropského střihu, podpatky lakovaných lodiček se boří do nánosu písku. Je téměř dokonalá. Náhle k ní přistupuje dvojice policistů v uniformách. Zapřádají s ní rozhovor. V tu chvíli mi dochází, že na dámě přeci jen něco není úplně v pořádku. Má hluboký, zmutovaný hlas. Muži zákona s ní znenadání začínají lomcovat. „Jestli mi to teď neuděláš, šoupnu tě do lochu! A prachy od nás nečekej, ty malá zrůdo!“ křičí na ni. A zatímco žena ryje koleny otisky do hlíny, muži s ní mizí v nedalekém houští. Připomíná vám scéna některý z laciných hollywoodských filmů? Pro Ritiku nebo Rupalí – hidžry žijící v západním Dillí – je téměř denním chlebem.

 

Třetí pohlaví

Hidžry jsou svébytnou skupinou indické společnosti vyznačující se vlastními normami a striktní hierarchií. Často jsou označovány jako třetí pohlaví, případně jako eunuši nebo kastráti. Zjednodušeně řečeno se jedná o biologické muže, kteří oblékají ženské oblečení a touží po odstranění svých genitálií, jelikož se cítí jako členové opačného pohlaví. Hidžry věří, že po kastraci dojde k jejich propojení s jednou z indických bohyň, a ony tak získají magickou moc a nakloní si její přízeň. V našem kontextu bychom je patrně označili za transsexuální nebo transgender osoby, ale v Indii na sebe pojem hidžra navázal mnoho dalších významů, společenských i náboženských.

Samy hidžry kladou základní kámen své vlastní historie již do známého indického eposu Rámájana, tedy do doby před téměř třemi tisíci let. Asi nejsilnější pozice dosáhly za dynastie Mughalů (1526–1858), kdy zastávaly výsadní pozice u mughalských soudů jako poradci vládců nebo jako ochránci královských harémů a paláců. To se rapidně změnilo v době britské koloniální nadvlády, kdy byly hidžry spolu s dalšími označeny za kriminální živly, což do značné míry určovalo jejich pozici ve společnosti. V dnešní době, i přes četná tvrzení o autoritě a respektu, který k nim okolní společnost údajně chová, jsou jednou z nejvíce marginalizovaných indických skupin. Podle průzkumu indické organizace Salvation Of Oppressed Eunuchs z loňského března jich dnes v Indii žijí nejméně dva milióny. Sama studie ale uvádí, že reálné číslo bude mnohonásobně vyšší.

 

Od žehnání k prostituci

Úzké uličky dillíského slumu Džakhera mě postupně vedou do jeho středu umístěného pod městským okruhem, který nabízí úkryt před nepříznivým počasím. Všude je plno much a jejich koncentrace stoupá zejména při průchodu improvizovaným tržištěm. Domky se náhle rozestupují a otevírají nevelké hliněné náměstí. Muži leží na primitivních lenoškách kolem domů, popíjejí lassí a děti si hrají se starými pneumatikami. Uprostřed toho všeho majestátně stojí do modrého sárí oděná Šhámia, asi pětapadesátiletá prošedivělá hidžra, která je guru svým třiceti čélám (následovnicím, dcerám). „Už jsem si říkala, kde jsi. Pojď sem dovnitř, jinak na nás budou celou dobu čumět,“ mávne rukou směrem k zírajícím mužům a vede nás do příbytku svých tří čél.

Stejně jako Šhámia a její svěřenkyně, se i ostatní hidžry sdružují do poměrně uzavřených komunit. Každá z nich má svou guru, která svou čélu od jejího rozhodnutí stát se hidžrou ekonomicky i sociálně podporuje, často také platí za odstranění jejího mužského pohlaví (to je do dnešní doby v Indii nelegální a provádí se buď v rámci komunity, nebo tajně na některých klinikách). Mezi hidžrami tak vznikají uměle utvořené příbuzenské vztahy, kdy je každá guru své čéle matkou, jejím čélám babičkou atd. Guru svým následovnicím poskytuje také prostor pro vykonávání profese (město je totiž rozděleno na území podléhající jednotlivým guru). Pokud by svěřenkyně jedné guru vstoupila za účelem vydělání peněz na území jiné, přišla by tvrdá odplata a poměrně rozsáhlý konflikt.

Hidžry se tradičně živí udělováním požehnání nově narozeným dětem nebo právě oddaným novomanželům, protože se obecně věří v jejich magické schopnosti. Některé hidžry tak ještě dnes obcházejí domy ve svém rajónu právě v den konání takové události a za svá blahopřání jsou odměňovány nemalou sumou. Lidé se síly jejich slov bojí, a tak je raději odbudou částkou, kterou si hidžry samy stanoví. „Dneska už tohle moc hidžer nedělá. Lidi už nás ani tolik neberou, spíš nás ponižují. Ale jsou pořád ty, které to dělají, jsou hodně vážené a bohaté. Nám ale nezbývá nic jiného než žebrat na semaforech a doufat, že nám za naše požehnání někdo něco dá,“ vysvětluje posun ve způsobu obživy Šhámia, zatímco do místnosti vchází trojice Šhámijiných čél. „Poslední dobou se ale mezi námi rozmáhá prostituce. Já to nerada vidím, ale holkám to nevymluvím. Jsou to pro ně jednoduše vydělané peníze, a ty jsou potřeba,“ dodává posmutněle, a je vidět, že je jí takové doznání nepříjemné. Prostituce, která je v dnešní době vedle žebroty obživou většiny hidžer, jim ale bohužel nepřináší jen společenský propad, ale také vysoké riziko nákazy virem HIV.

 

Já mám práci!

„Ahoj, já jsem Ritika,“ podává mi nesměle ruku jednadvacetiletá snědá dívka s hustou kšticí, oblečená do mužských šatů. Ritika právě přijela do práce z domu svých rodičů, se kterými žije pod jednou střechou. V zápětí bere do ruky make-up a její nadřízená jí podává společenské šaty. Ritika si stoupá k zrcadlu a během několika minut mění svou vizáž o 180 stupňů. „Našim se nelíbí, že jsem se rozhodla stát hidžrou. Pořád mě doma terorizují, ale já je mám přesto ráda a nechci od nich odejít. Podle tradice jsem jejich jediný syn a musím se o ně postarat,“ svěřuje se o několik dní později, zatímco si pinzetou vytrhává vousy. „Každý večer, když jedu domů na svém mopedu, zastavím někde u silnice, převleču si šaty, setřu make-up, vlasy schovám pod kšiltovku a jsem zas jejich hodný synek Rádžů,“ směje se, přestože její výraz značí rozpaky. Ritika pracuje jako terénní sociální pracovnice v západodillíské organizaci Mitr Trust. Jejím úkolem je vyhledávat transgender osoby, které se živí prostitucí, a poučovat je o způsobech ochrany proti nákaze pohlavními chorobami. Je tak jednou z mála pracujících hidžer. Drtivá většina z nich není pro svou odlišnost schopná zaměstnání najít. Přestože Ritika chodí do práce každý den, nízký plat ze sociálních služeb jí na přežití nestačí. Několikrát týdně se proto po vzoru svých klientek staví k vozovkám a stromům v parcích, aby prodáváním svého těla uživila pětičlennou rodinu a současně mohla financovat svou nákladnou přeměnu.

 

Život s maskou

Řada hidžer živících se prostitucí si ze své profese dělá legraci a zmiňuje nejrůznější žertovné detaily při každé možné příležitosti. Stačí se proto zeptat několika obyvatel Dillí, které běžně potkáte na ulici, abyste si vyslechli celou řadu předsudků: hidžry jsou velmi nebezpečné, vulgární, vždy připravené vás znásilnit a okrást. Celá vyzývavá a agresivní vizáž některých hidžer v ulicích je ale často jen ocelovou maskou, kterou na veřejnosti nosí a vytváří tak mýtus vždy připravených, žádostivých a nebezpečných. Jakoby říkaly: Dej si na mě bacha!

Není divu. Snad každá z mých hidžerských známých zažila za svůj život několik brutálních znásilnění – ať už ze strany zkorumpované policie nebo ostatních mužů. Při sebemenším pohybu městem jim okolí uštědřuje opovržlivé pohledy, případně verbální i fyzické útoky. A jsou to často právě ti, kteří později večer u silnic zastavují a zvou tyto královny noci do svých vozů. A tak například Rupálí, překrásná dívka se světlou pletí, která o svých klientech a sexuálním vyžití žertuje neustále, se každý večer před odchodem do práce opije natolik, aby nebyla schopna události u silnice vnímat. Při hlubších rozhovorech s těmito dívkami člověk jednoduše zjistí, že i přes svou masku silných osobností, které nikdy nic nerozhodí, touží stejně jako ostatní po lidské blízkosti a porozumění, které ale najdou jen stěží. Jednoho horkého odpoledne to nad bílým čajem vystihla právě Ritika: „Víš, stejně mě nejvíc děsí ta samota. Mám sice svojí guru a ségry, ale kluka, který by to se mnou myslel upřímně, asi těžko najdu. Kdo by se zamiloval do hidžry, že jo? Všichni vám to jen chtějí udělat a odhodit na chodník. A pokud s váma zůstanou, tak jenom pro prachy, protože ty si za lásku musíš platit.“

 

Autor je fotograf a spoluzakladatel platformy Transgender Me při Prague Pride.

 


autor / Lukáš Houdek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv