NP č.401 > ReportážKdyž je čas to říctPeter Porubský

Mami, tati, jak jsem vám tvrdil, že chodím s Janou, to jsem vám lhal. Já totiž chodím s Honzou… Jsem gay.

 

Dvaatřicetiletý Milan ze Slovenska říká, že o své náklonnosti ke stejnému pohlaví měl jasno vždycky. Vždy byl terčem posměchu spolužáků, kteří ho častovali přezdívkou „babský pupok“, protože se kamarádil více s dívkami než s chlapci. Od šestnácti let začal intenzivně řešit ani ne tak to, že je gay, ale že nezná žádného dalšího „soukmenovce“. „Myšlenka na to, že jsem jediný na světě a že si nemám s kým otevřeně promluvit byla natolik vtíravá, že jsem se nemohl na nic soustředit. Pamatuji se, že jsem se jednou rozbrečel před celou třídou – nikdo netušil proč.“

Tehdy nefungoval internet a na nějaké inzeráty z Bravíčka odpovídat nechtěl. Zavolal na linku důvěry, kde mu dali kontakt na organizaci pro gaye v Bratislavě. Hned o nejbližším víkendu se tam vydal. Domů si přivezl spoustu materiálů, zejména starší čísla časopisu Soho Revue, který vycházel v devadesátých letech v Česku. Svůj coming out k okolí pak dávkoval s rozumem: „Přesně jsem věděl, komu můžu o sobě říct. Nejdříve to byly spolužačky, pak sestry, máma se mě nakonec zeptala sama poté, co našla všechny ty časopisy. Trochu jsme si pobrečeli – tedy hlavně ona, ale teď už je to v pohodě. Širší rodina snad něco tuší, nikdy jsme však o tom otevřeně nemluvili. Dnes mi je nejvíce nepříjemné, když se mě na děvče ptá babička. Té je přes osmdesát a je mi líto, že jí pořád musím o sobě lhát.“

 

Zásadní krok

V odborné literatuře se coming out popisuje jako přijetí a vyrovnání se se svou sexuální orientací a také jako odhalení nebo zveřejnění této orientace svému okolí. V každém případě je to náročný proces, který znamená konec přetvářky a falešné identity na straně jedné a přijetí sebe sama a budování vlastního sebeurčení na straně druhé.

Gay nebo lesba začínají uvažovat o své sexuální orientaci zpravidla v průběhu puberty. Někdo dřív a jiný později, přesný věk se nedá definovat. Proces, jak mladý člověk naloží se svou odlišnou sexuální orientací, závisí na řadě faktorů. Jinou startovací pozici má mladý gay v katolické rodině na malé vesnici a jinou v herecké rodině ve velkém městě. Nemalou váhu mají také osobnostní struktury člověka a samozřejmě i širší sociální okolí. U někoho může podezření, že by v budoucnu chtěl žít s osobou stejného pohlaví, klíčit jen pozvolna, u dalšího přijde tento moment znenadání. Stejně tak i touha svěřit se lidem kolem sebe. Někdo zažívá silné puzení vykřičet do světa – rodině, spolužákům, kolegům, přátelům – pravdu o své orientaci, protože nechce vyhýbavě odpovídat na zcela přirozené dotazy, s kým tráví dovolenou, s kým bydlí, s kým chodí… Jiní jsou opatrní, informace o své sexuální orientaci důkladně střeží a jsou comingoutovaní pouze u malé skupiny blízkých.

Přiznat na začátku „homosexuální kariéry“ svému okolí, že jsem gay nebo lesba, je aktem maximální důvěry. Zejména v rodině je to nanejvýš intimní, ožehavý a pro další život mladého člověka zásadní krok. Ukazuje se, že nejvhodnější reakcí na toto sdělení je ocenit odvahu a důvěru, se kterou se na nás gay nebo lesba obrátila. Tím nemůžete nic zkazit. Do péče odborníků (sexuologů a psychologů) patří pouze člověk, který má závažné problémy přijmout svou sexualitu a objevují se u něj deprese a další poruchy. Mimochodem, sebevražedné pokusy, které souvisí s coming outem, nejsou výjimečné – až polovina homosexuálních pacientů sexuologie má za sebou sebevražedný pokus a často uvádějí jako důvod to, že nechtěli zklamat rodinu.

 

Coming out na tisíc způsobů

Na rozdíl od Milana z úvodu článku chodil Jakub (34) až do svých pětadvaceti let jenom s dívkami. Od dětství měl sice při sportech s chlapci tzv. motýly v břiše, ale neustále si opakoval, že to je jenom proto, že tito kluci jsou pro něj vzorem. Pak se zamiloval do nového kamaráda, o kterém si myslel, že je gay. Když se mu se svým zamilováním přiznal, kamarád ho „odpálkoval“, že to má tedy smůlu a on že teplej rozhodně není. Jakub však po této zkušenosti svou odlišnou sexuální orientaci přijal a postupně se sžil s pražskou gay komunitou. Coming out v rodině přišel až ve třiceti letech, kdy odmítl snášet věčné otázky ze strany rodičů na téma, kdy přivede ukázat nějakou nevěstu. Nejdřív máma, po dvou letech i otec přijali jeho přiznání relativně bez problémů a větších emocí. Nyní už jsou i s jeho současným partnerem jedna rodina.

Klára (33) přiznala kolegům gayům v práci svojí orientaci teprve minulý rok poté, co se dala dohromady s kolegyní lesbou. „Nikdo další z okolí nic neví a tak to zůstane. Doma samozřejmě taky nic neřeknu, zatím mě to nepálí.“

Davidovi (24) pomohla k nastartování coming outu zkušenost s psychotropními látkami. S drogami experimentoval již dříve, ale tvrdí, že podzimní zkušenost s lysohlávkami v roce 2006 mu změnila život. „Já to nějak tušil, že se obelhávám, že to nejsem já, co ukazuji rodině a přátelům.“ Říká, že právě změněný stav vědomí mu pomohl přiznat si, že se mu líbí kluci. „Pak to už šlo snadno, věděl jsem, že to musím říct kamarádům.“ Následovalo přiznání mámě a po čtyřech letech taky otčímovi. „Všichni to vzali naprosto v pohodě, teď mám jediný problém, že nemůžu najít správného kluka,“ postěžuje si. Pavel (39) prožil svůj coming out v rodině spíše jako noční můru, která dodnes ovlivňuje jeho vztah s rodiči. „Trvalo mi to až do 23 let, než jsem to mámě řekl, a věděl jsem, proč to odkládám. Máma mě začala vláčet po doktorech, falometrech (přístroj na měření průtoku krve v penisu během předkládaných sexuálních stimulů – pozn. aut.) a psychiatrech.“ Tato reakce nevyhnutně směrovala k odchodu Petra z domu. O jeho orientaci se v současnosti doma zásadně nemluví, tátovi o ní dokonce nikdy neřekl.

Zcela opačnou zkušenost s rodiči zažila Petra (32). Dnes se již historkou o svém coming outu baví, ale v sedmnácti jí do smíchu nebylo. „Tehdy jsem byla přesvědčena, že to není správné, aby mě přitahovaly kamarádky a další dívky. Byla jsem zoufalá a měla deprese. Všechny kolem řešily kluky a já jim přitom civěla na prsa. Bylo to na zabití.“ Tento pocit vyústil v to, že se přiznala rodičům a poprosila je, aby ji vzali k sexuologovi nebo komukoli jinému, kdo by ji předělal na heterosexuálku. „Reakce mámy mě tehdy fakt dostala a naprosto mě vyléčila. Pronesla něco ve smyslu ´co blázníš, pokud jseš si jistá, že se ti líbí holky, tak zůstaň sama sebou, víš jaká je s chlapy otrava?´“ Asi týden to měla Petra mámě za zlé, ale potom, co jí rodiče neustále opakovali, aby nepanikařila a že je to v pořádku, ji snaha o heterosexualitu nadobro přešla.

 

Jsem deviant, kdo je víc?

Než mladý gay nebo lesba přijme, že se jim líbí stejné pohlaví, musí projít docela náročným obdobím boje s vlastní homofobií. Naše společnost je i přes všechnu deklarovanou liberálnost stále heteronormativní, heterosexistická a homofobní. Prezident, média, spolužáci i rodiče vysílají neustále signály o tom, že je správné, aby chodil kluk s holkou, že ti teplouši jsou divní a dva kluci se přeci „nepusinkují“. Z těchto poselství formujeme svůj postoj k homosexualitě, který si neseme od mala a říkáme mu internalizovaná (zvnitřněná) homofobie.

Dítě v pubertě má co dělat s tím, aby vůbec přijalo svou sexualitu. Přijmout sexualitu, která je naprosto odlišná od jeho kamarádů a kamarádek, je pak úkol o to těžší. V prostředí, kde se homofobní postoje prezentují více a častěji (menší obce, katolické rodiny atd.), je to úkol téměř nesplnitelný. Přiznejme si, kdo by chtěl být v pubertě identifikován jako buzna, jeřábnice- traktoristka, bukvice, fotbalistka, teplouš, přihřátý, homokláda, mužatka, hulibrk nebo deviant? Je přirozené, že mladý člověk procházející vnitřním coming outem se potýká se studem, velkým zmatkem, pocity viny. Může se pokoušet o změnu sexuální orientace a experimentovat se vztahy s opačným pohlavím. To vše ke coming outu patří. Přijetí své odlišnosti na konci tohoto procesu je však spojeno s velkou úlevou. A úleva je o to větší, pokud se gay a lesba potkají s akceptující reakcí okolí. Pokud chcete dát najevo svou akceptaci i vy, podpořte festival tolerance Prague Pride a přijďte do Průvodu hrdosti 18. srpna ve 12 hodin na Václavské náměstí (více na www.praguepride.com).

 

Autor je psycholog. Pracuje jako vedoucí na Lince bezpečí.

 


autor / Peter Porubský VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv