NP č.399 > Dějiny přítomnostiKonec starého časuJaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová

Ovládají nás hodinky? Jak se podle toho mění náš život, kultura a společnost? Příběh o tom, jak se z času stal náš pán.

 

„Nestíhám!“ Mantra, kterou dnes používá každý. Vedou nás k tomu různé důvody: vymluvit se, že další aktivitu či práci už prostě nezvládneme, anebo svěřit se s tím, kterak „je toho moc“. Anebo tím potvrzujeme příslušnost k většině, abychom ostatní ujistili, že jsme normální? Jak by totiž v dnešní době vypadalo, kdybychom prohlásili: „Mám tolik času, že nevím, co s ním…“?

Po většinu existence lidské civilizace se s časem nezávodilo; věci se zkrátka dokončily, až přišla ta správná doba. A třebaže se někdo mohl o dochvilnost snažit, sotva dostal příležitost ji nějak prokázat. Současné pojetí života, kterému dominuje čas, by bylo pro většinu našich předků nepochopitelné. Sled událostí, které vedly k nám známému pojetí času, je historií vývoje od přírodních cyklů k času, kterému dominují hodiny.

 

Měřit tempo života

Starověcí astronomové byli ze začátku schopni od sebe oddělovat roky a do jisté míry i měsíce. Měření hodin, minut a vteřin je ale záležitostí poměrně nedávnou. Prvním objevem byly sluneční hodiny, zpočátku jen v podobě klacku zapíchnutého do země, kterým se využívalo sluneční světlo a stín. „Počkej, až bude stín na vedlejší skále,“ mohli si říci lidé, kteří se v pradávných dobách domlouvali na první schůzku. Jenže co se dalo dělat, když bylo zataženo nebo nastala noc? Řešení přineslo vodní měřidlo času, jež stanovilo určitou dobu podle toho, kolik vody vykape z nádoby. „Dej mi víc vody,“ prosili pak třeba římští právníci soudce, aby měli víc času obhájit svého klienta.

Vodní hodiny však byly dost nepřesné a vyznačovaly se velkými technickými problémy. Ucpávaly se a také nepočítaly s proměnlivou viskozitou vody. Číňané místo toho používali vonné tyčinky, které byly umístěny v řadě a zapalovaly se jedna od druhé. Člověk pak rozpoznal denní dobu podle rozdílné vůně dané tyčinky. Populární bylo také pálení oleje, který ubýval, a samozřejmě přesýpací hodiny, ve kterých se sype písek z jedné skleněné nádoby do druhé. V klášterech, kde bylo nejdůležitější stanovit čas modlitby, ale poznali i jejich nevýhodu: Někdo je musel otáčet a být kvůli tomu celou noc vzhůru.

První mechanické hodiny vznikly zhruba ve čtrnáctém století. Byly vyvinuty tak, aby rozezněly zvon v určené době motlitby, ale ještě na sobě neměly ciferník ani ručičky. Teprve o několik století později byly vynalezeny kyvadlové hodiny, které byly mnohem přesnější a uměly měřit minuty i vteřiny. I tak ale lidé zachovávali vůči přesnému stanovení času spíše lhostejnost. Určující byly zemědělské cykly nebo střídání ročních období; den trval „od soumraku do úsvitu“. Vše začínalo východem slunce, včetně bitev a osobních soubojů. Změna nastala až s příchodem moderní průmyslové společnosti, kdy se čas vměstnal do našich životů.

 

Jediná ctnost

Měřidla času se nevyvinula jen směrem k větší přesnosti, ale také hluboce zasáhla do našeho osobního prostoru. Po staletí se nám hodiny víc a víc přibližovaly – od veřejných hodin na náměstích a nástěnných hodin v domech až po náramkové hodinky nebo mobily na našich tělech. Jsou něco jako kůže, vždy nadosah, vždy v dohledu. Někteří lidé je proto nazvali okovy naší doby. V literatuře hodiny většinou hrály roli zloducha, neboť sjednocují naše životy, odpočítávají nám konec a okrádají nás o tolik potřebný čas k dokončení práce. Cožpak v sobě každý z nás necítí rozdílné tempo? Jak podotkl americký spisovatel Henry David Thoreau, když člověk nedokáže udržet krok se svými druhy, je to možná proto, že slyší rytmus jiného bubeníka. Hodiny sice nelze vrátit zpět, ale něco přeci jen jde: Rozbít je a tempo zpomalit.

Ještě začátkem předminulého století měla jednotlivá místa svůj zvláštní čas. Časová pásma, jak je známe dnes, neexistovala a lidé používali různě (ne)přesná měřidla. Dělníci i vědci ze sousedních měst se mezi sebou hádali, kolik že je opravdu hodin a také bylo nesmírně těžké sestavit jízdní řády. Nakonec byl ale na popud železničních společností čas synchronizován a uzákoněny časové zóny. Na sjednocení se navíc dalo vydělávat, neboť observatoře a speciální pracoviště k tomu určená mohla za poplatek telegrafovat přesný čas do firem a seřizovat jim hodiny.

Kapitalistické společnosti záhy učinily z dochvilnosti a efektivity nejvyšší morální ctnosti. Dlouhé století páry přešlo do „krátkého“ dvacátého století plného katastrof, v němž se lidé naučili být poslušní příkazu, být moderní, rychlí a perfektní. Zůstat stát opodál se zdálo být nemožné. Jak pravila jedna z prvních reklam na americké hodiny Autocrat zhruba před sto lety: „Pokud existuje jediná ctnost, která může být kultivovaná člověkem, který chce v životě uspět, je to přesnost.“

O něco později přišly digitální hodiny. Ty jsou úplně jinak založené než ty doposud známé s ručičkami a ciferníkem. Odpočítávající číslice se podobají úzce školenému specialistovi, který umí perfektně jednu věc, ale naprosto ignoruje souvislosti i okolí. Na ciferníkových hodinách se ručičky pohybují dokola, a tak symbolizují nejen plynutí času, ale i otáčení planet kolem slunce ve vesmíru. Připomínají nám, že žijeme na zemi ve vztazích s dalšími lidmi, a stejně jako otáčení zeměkoule přinášejí smysl pro to, co bylo před tím a co přijde potom. A tak umíme změřit čas s větší přesností než vzdálenosti a v obchodě si pořídíme hodinky seřízené na setiny sekund.

 

Fragmenty a síla vůle

V současné době se ale mění mnohem víc. Můžeme to vidět v kontrastu s dvacátým stoletím, kdy lidé žili a pracovali v dlouhodobém horizontu. Jejich životy se většinu produktivního života odvíjely na jednom místě, v rámci jedné organizace, práce či města. Tempo bylo možné více rozvrhnout, život se žil víc jako příběh: Měl svůj začátek, prostředek a konec. To umožňovalo lépe plánovat, zakládat rodinu a obecně vytvářet dlouhodobé závazky. Zároveň to mělo za následek větší předvídatelnost a rutinu.

Tohle všechno ale platí pro stále menší počet lidí. Časová dimenze dnešního systému mění náš život, který se stává flexibilním. Ten, kdo pracuje ve stabilních podmínkách, jako by patřil k vymírajícímu druhu. Lidé i instituce mají být otevření ke změnám, přivyknout na život v nejistotě a orientovat se na krátkodobé cíle. Americký sociolog Richard Sennett už na konci devadesátých let odhadoval, že dospělý člověk bude muset za svůj produktivní život vystřídat asi jedenáct pracovních míst. Mantrou takových lidí je: Už žádný dlouhodobý termín, žádné stále vazby. Je třeba udržovat se v pohybu.

Řešíme otázku, jak uskutečnit dlouhodobé cíle ve společnosti, která klade důraz na oddělené cíle a útržkovité horizonty. Vzniká společenství lidí, kteří jsou poměrně izolovaní, žijí „v bublinách“ a orientují se na krátkodobé projekty. V tom všem se vytrácejí kvality, které vážou lidské bytosti i vlastní život do udržitelného celku. Žijeme ve fragmentech, ale nepřestáváme cítit odpovědnost za něco, co by nás mělo přesáhnout. Čelíme tomu tím, že stavíme na odiv vlastní odhodlání. Cítíme, že podmínky i nespravedlnosti okolo sebe nemůžeme příliš změnit, ale něco přeci jen udělat jde. Vždy se můžeme snažit, udělat víc a chtít víc.

Síla vůle každého z nás jako by mohla změnit vše. A tak se smysl pro „odpovědnost“ za vlastní život stává absolutní. Cítíme odpovědnost i za to, co jsme nemohli ovlivnit, jako je ztráta zaměstnání nebo podmínky, do kterých se narodíme a v kterých pracujeme. Není společnost, jsou hlavně odhodlaní jednotlivci, fragmenty a kmeny. A tak žijeme v jiné přítomnosti. Zdálo by se, že se vracíme do dob, kdy se žilo „teď a tady“, do časů, kdy minulost ani plánování budoucnosti neměly příliš velký smysl – do dob volnosti. Jenže náš čas je místo toho striktně rozvržen a odpočítává se s fyzikální přesností.

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Markéta Vinkelhoferová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále
celý archiv