NP č.399 > Téma číslaDítě tmyBohumil Krejza

Byl podzim a tma začala okupovat svět už po čtvrté odpolední. Rozlila se po okolí jako hladová řeka, lidé se v ní utápěli a úzkost, kterou vyvolávala ztráta denního světla, nadobro přebíjela omamnou vůni tlejícího listí, ve kterém se Lukáš brouzdal. Snažil se listí podhrabat a vykopnout do výšky, ale Katčina ruka ho nemilosrdně táhla směrem domů. Každou chvíli ztratil rovnováhu a jeho paty se zarývaly hluboko do hlíny.

 

„Co děláš, prosím tě!“

„Chtěl jsem kopnout do listí, aby se vrátilo zpátky na stromy, aby bylo zase léto!“

„Nech toho, nebo jednu schytáš!“ V tmavém parku skoro nikdo nebyl. Pouliční lampy kolem sebe utvářely sotva dvoumetrový světelný kruh. Když jím Lukáš procházel, zvrátil hlavu dozadu a zvolal:

„Mami, to světlo vypadá jako měsíc!“

Načež opět ztratil rovnováhu.

Katka ho vší silou držela nad blátivou cestou. Když se konečně postavil na nohy, ucítil na zadnici její dlaň. Náraz ztlumily punčocháče a teplé kalhoty.

„Ještě jednou, tak tě tady nechám!“

„A proč tolik pospícháme?“

„Copak nevíš, že má táta dneska narozeniny?“

„Namaloval jsem mu obrázek. Chceš ho ukázat?“

„Teď ne, prosím tě, nevytahuj to!“

Lukáš se pokusil hodit si batoh zpátky na záda, přičemž mu spadnul na zem. Po Katčině pohlavku ho následovala i čepice se Spidermanem.

„Dělej, seber si to!“ poručila Katka, aniž se zastavila.

„Počkej, mami!“ volal za ní Lukáš. Katka nezpomalila. Vyšla ze světelného kruhu a ztratila se ve tmě. Lukáš začal nakrabovat.

„Mami!“

Tma pohltila slovo na jedno spolknutí. Lukáš stál na jejím rozhraní a připadalo mu, že když udělá ještě jeden krok, propadne se do hluboké propasti.

„Mami!“

Jeho volání znělo cize. Světelný kruh jako by se zužoval. Tma ho pohlcovala a sápala se po něm jako hladová bestie. Když ucítil matčin dotek na předloktí, vykřikl.

„Co řveš, prosím tě! Ještě jednou a vážně tě tu nechám!“

Její stisk byl pevný a bolestivý, ale Lukáš se rozhodl to vydržet. S vypětím všech sil udržoval matčino tempo a nemohl se dočkat, až z té tmy budou konečně pryč.

 

Když došli domů, v obývacím pokoji se svítilo. Na gauči ležel Petr a kouřil. Lukáš se za ním chtěl rozběhnout, ale Katka ho přitáhla zpátky k sobě.

„Nejdřív se snad zuješ, ne?“

Lukáš si sedl na zadek, s hlasitým funěním si sundal zablácené boty a vběhl do obýváku.

„Nazdar, špunte!“ pozdravil Petr svého syna.

„Namaloval jsem ti obrázek,“ řekl Lukáš a konečně z tašky vylovil pomačkaný papír.

Přiběhl k otci a sedl si mu na břicho. V tom do místnosti vešla Katka.

„Hele, koukej si uložit ty boty!“

„Počkej,“ okřikl ji manžel, „chce mi ukázat, co nakreslil.“

„A to nemůžeš jít kouřit na balkon?“

„Mám narozeniny, tak mě neštvi!“ opáčil Petr.

„A to, že má Lukáš astma, asi taky víš, nebo ne?“

Petr vztekle típnul cigaretu a zeptal se, co bude k večeři.

„Ještě musím na nákup.“

„Cože? Tys nic nepřinesla? To se mi asi jenom zdá! Hlady už šilhám. Mám čtyřicetiny, copak žádám moc?“

„Ráno jsem lítala po úřadech, pak jsem byla na gyndě, odpoledne se stavovala v servisu, aby mi řekli, že nám auto nedaj, dokud jim nezaplatíme zálohovou fakturu… na účtu nebylo dost peněz, a tak jsem musela do školky pěšky… kdy jsem to asi měla stihnout?“

„To je fakt dojemný!“

„Tati, koukni se na ten obrázek!“

Petr vzal do ruky papír a položil ho zpátky na stůl.

„Ty ses na něj ani nepodíval.“

„Teď ne.“

„Ale já jsem ti ho namaloval k narozeninám.“

„Teď ne. A mazej do svýho pokoje!“

„Co na něj tak křičíš?“ obořila se Katka na svého manžela.

„A ty na něho neřveš?“

„Tak mi aspoň neříkej, ať na něj neřvu, když to děláš sám!“

„Jenže ty na něho hulákáš v jednom kuse!“

 

Lukáš běžel do svého pokoje, zavřel za sebou, aby neslyšel křik rodičů, a lehl si na postel. Když si uvědomil, že zapomněl rozsvítit, bylo už příliš pozdě. Tma naplnila místnost po okraj. Lukášovi se zdálo, že se v ní topí. Nemohl popadnout dech. Cítil její chladné doteky. Hlasy rodičů se vzdalovaly, dokud nezmizely úplně. Snažil se je zavolat, ale hrdlo měl příliš stažené. Mlátil pěstmi do matrace, ale nic nebylo slyšet. Tma se dostávala pod kůži a zaplavovala každičký kout jeho těla. Hlavou mu blesklo, že pokud něco neudělá, umře. Z posledních sil se překulil z postele na zem. Ozvala se dutá rána. Za okamžik rozřízl tmu světelný pruh, ze kterého vyběhla Katka. Něco říkala, ale Lukáš jí nerozuměl. Objevil se Petr. Držel Katku za ramena a cloumal s ní. Ta ukázala na Lukášův batoh. Petr ho otevřel, vytáhl inhalátor a přiběhl k synovi. Ten se zhluboka nadýchl. Mentolový vzduch vyhnal z těla tmu a otevřené dveře vpustily dovnitř spásné světlo.

 

„Dobrý?“ zeptal se Petr. Slova konečně dostala jasný význam. Lukáš přikývl. Petr nahlas vzdychl, vstal a vrátil se do obývacího pokoje.

 

„Zkazil jsem tátovi narozeniny,“ hlesl Lukáš.

„Lehni si,“ přikázala Katka a položila mu na čelo dlaň, „asi máš horečku, dojdu pro teploměr.“

„Ale rozsviť mi, nebo nech otevřený dveře!“

Katka se vrátila k posteli a řekla: „Tmy se nemusíš bát.“

„Nemám ji rád.“

„Když ses narodil, vypnuli proud. Chvíli trvalo, než nahodili záložní zdroje – nějak jim to nefungovalo nebo co – a tys, přísahám bohu, v tý tmě celej zářil. Jako sluníčko, jako světlo na konci tunelu. Vůbec jsi nebrečel. Řvát jsi začal, až když rozsvítili.“

„Nebál jsem se?“

„Ne, ty seš dítě tmy.“

„Vážně?“

„Byla jsem tam, tak to musím vědět, ne?“

„A co to znamená, být dítě tmy?“

„Že ti tma nic neudělá. Jak jsem řekla, nemusíš se jí bát. Spíš naopak. Ve tmě jsou lidi vnímavější a citlivější, a ty jsi přesně takovej. Lidi, co se narodili za tmy, jsou mnohem víc propojený se svojí duší než ti, co přišli na svět ve dne.“

„A to je dobře?“ zeptal se Lukáš a chytil svojí matku za ruku.

„Nevím, broučku. Každopádně se s tím budeš muset naučit žít,“ odpověděla Katka a pohladila syna po jeho hustých vlasech, černých jak noc.

„Mami,“ zarazil jí Lukáš.

„Co je? Jdu jen pro teploměr.“

„A ty si se narodila za tmy?“

Katka se ušklíbla a řekla: „V pravý poledne, zlatíčko.“

„A táta?“

„Dojdu ti pro ten teploměr.“

„Mami.“

„Tak co je zase?“

„Můžeš ty dveře zavřít.“

„Určitě?“

Lukáš přikývl a místnost se opět ponořila do tmy, která mu už nepřipadala tak strašná.

 


autor / Bohumil Krejza VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA