NP č.397 > Pošli to dálNěkteré ceny smrdíPetr Pospíšil

Pro některé umělce je státní vyznamenání velkým dnem v životě, pro mnohé nedostižným snem.

 

Jednou ročně, u příležitosti 28. října, zaplní noviny štěbetání, jestli to bude ten anebo onen, zda si to zaslouží, zda příliš nekolaboroval či zda se oceněním jeho dílek stát poněkud nesníží. A co na to sám ten či onen? Nikdo se ho neptá, vcelku logicky. Radostné rozechvění se předpokládá.

Loni se Václav Klaus po Otokaru Vávrovi a Karlu Gottovi rozhodl sáhnout trochu jinam a ocenit Jana Švankmajera – surrealistického režiséra a výtvarníka, jehož filmy i koláže jsou nejen svým obsahem, ale i formou oslavou lidské svobody a prozkoumáváním jejích možností. Jaké muselo být na Hradě překvapení, když na komisně psanou pozvánku s gratulací přišla od režiséra odpověď: „Celý život jsem dodržoval určité zásady, mezi něž patří i nepřijímat žádné pocty nebo vyznamenání od státu. Od jakéhokoliv státu. Proto jsem v roce 1989 odmítl titul zasloužilý umělec a v polovině devadesátých let nepřijal od francouzského státu insignie Řádu umění. Nevidím tedy důvod, proč bych se měl v tomto případě zachovat jinak. Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svojí tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu. S pozdravem všechnu moc imaginaci Jan Švankmajer.“

Současný prezident musel vnímat jako provokaci už první větu dopisu – ostatně nejen on. Dodržovat celý život nějakou jednu a stejnou zásadu – jak to zní protivně a starosvětsky v době neustálých aktualizací všeho, antivirových programů i životopisů. Asi podobně protivně a starosvětsky jako zbytek dopisu, který s tónem upomínajícím na pařížské jaro 1968 odmítá stát coby „organizované násilí“. Švankmajer už kdysi způsobil skandál, když si dovolil srovnat současné umělce natáčející reklamu s propagandisty minulého režimu. Tak jako tehdy, i nyní připomíná zodpovědnost jako druhou stranu svobody. Ovšem podobně jako většině českých umělců nesmrdí peníze z reklamy, nebudou se ani ptát, zda není pro umění životně důležitý odstup od moci. Od jakékoli moci.

 


autor / Petr Pospíšil VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Kdo vládne světu... / Alexandr Budka, Petr Pospíšil > NP č.374 > Téma čísla Torií spiknutí jsou desítky, vzájemně si odporují. Je velmi nesnadné a nemá ani smysl anžit se je propojit do jednoho smysluplného rámce. Představují spíše nesourodou sbírku různých představ, dokument představ o povaze moci.   číst dále Nezastavujme v půli cesty! / Andrea Novotná, Petr Pospíšil > NP č.370 > Pošli to dál Vážený ministře financí (nebo kdo to u nás vlastně rozhoduje o pojmenování veřejných budov a prostranství), píšeme Vám v reakci na návrh některých pražských aktivistů, kteří již poněkolikáté odvážně a srdnatě prolomili atmosféru zastydlého čecháčkovství.   číst dále Zpověď nekuřáka / Petr Pospíšil > NP č.487 > Pošli to dál Vždy jsem se považoval za fanatického nekuřáka. Kouření mi (na rozdíl od mých dvou sourozenců) asi navždy znechutil pohled na otce, jemuž jsem se jinak obdivoval a u nějž jsem nemohl pochopit, že s kouřením chce přestat – a nemůže.   číst dále Běžný pojem spravedlnosti / Petr Pospíšil > NP č.485 > Pošli to dál Už loni v dubnu proběhla halasně vyhlašovaná policejní akce Fénix. Zatímco mytický ohnivý pták téhož jména prý vstane z popela, policejní akce se spíše do popela propadla. Z velkolepě vyhlašovaného odhalení celorepublikové sítě nebezpečných anarchistických teroristů zbyla pětičlenná skupina, která se scházela v bytě s dvěma policejními agenty. Zatímco agenti tvrdí, že dva členové skupiny plánovali útok na nákladní vlak, členové skupiny říkají, že se stali objektem policejní manipulace a že s agenty „hráli hru“ ve snaze je odhalit. K žádnému útoku přitom nedošlo. číst dále
celý archiv