NP č.391 > Téma číslaSám sobě žalobcemAlexandr Budka

Pro samé hodnocení okolím a hlavně nejrůznějšími institucemi zapomínáme, že nejdůležitějším hodnotitelem jsme si my sami, pomocí vlastního svědomí. Věřícím v jeho kultivaci pomáhá zpověď, která je jedním z nejstarších, nejdéle používaných a kdysi také nejrozšířenějších procesů posuzování.

 

Kdo by chtěl považovat nejrůznější hodnocení a jejich všeobecné rozšíření za obtížný atribut dnešní doby a zejména tržní ekonomiky, postavené na výkonu a soutěživosti, měl by si připomenout historii. Už od raného středověku musel prakticky každý obyvatel Evropy projít alespoň jednou ročně procesem, v rámci kterého byl jako osoba posouzen tak komplexně a hluboce intimně, že tomu dnešní dotazníky a testy nemohou konkurovat. Na rozdíl od dnešních hodnotících procesů je ale zpověď projevem milosrdenství. Hříchy se zkoumají a odhalují proto, aby mohly být odpuštěny, nikoli potrestány. Navíc průběh a výsledek zůstává tajný a nezaznamenaný, díky zpovědnímu tajemství jen mezi zpovídaným a knězem, který má za úkol vše co nejrychleji zase zapomenout.

 

Hříšník nebo neuro tik

Institut zpovědi, či přesnějším modernějším označením svátosti smíření, se nevyskytuje jen v katolické, ale i pravoslavné a anglikánské církvi. Z veřejného vyznání hříchů celým shromážděním se postupně vyvinula nejrozšířenější forma soukromé, tzv. ušní zpovědi knězi, která byla zaváděna irsko-skotskou misií už v pátém století.

Díky takto dlouhé tradici nabyla katolická církev mnohé zkušenosti a cenné poznatky, které v posuzování svých oveček používá a které jsou předávány generacemi zpovědníků. To z nich v ideálním případě dělá zkušené rádce a psychology, jimiž se inspirovali i zakladatelé psychoanalýzy, která pracuje obdobně. Tím, že na sebe člověk řekne naprosto vše, je možno stanovit diagnózu a odhalit zdroj problému. Ostatně už C. G. Jung si všiml, že mezi jeho pacienty výrazně převažují protestanti a židé a téměř se nevyskytují katolíci. Vysvětlil si to tak, že měli své zpovědníky a jeho služby nepotřebovali.

E. H. Erikson zas ve svém psychoanalytickém rozboru Mladý muž Luther popisuje, jak se Luther ještě coby augustiniánský mnich nutkavě zpovídal celé hodiny, do nejmenších podrobností hodnotil a rozmělňoval své pohnutky a činy, v relativní čistotě hledal sebemenší smítka nečistoty a to vše v historickém sledu od dětství. Po několikahodinové zpovědi pak žádal o novou, v které chtěl opravit předchozí vyznání, až ho museli nadřízení napomenout za znevažování svátosti s tím, že takové hlouposti Krista nezajímají.

Silný vztah ke zpovědníkovi se u leckoho vyskytuje i dnes. Důkazem jsou verše Martina Magora Jirouse o františkánovi Bonaventurovi Boušemu „poprosím pátera Bonaventuru, ten vyzpovídá i nestvůru, poprosím pátera Bouše, svědomí moc už mě kouše.“

O zpovědi panuje v obecných představách lidí, a to dokonce i těch co ji někdy absolvovali, mnoho nepřesností a předsudků. Předně to není tak, že by se jejím prostřednictvím katolíci jaksi automaticky zbavovali hříchů a tudíž si mohli o to více vesele hřešit. Vůbec kategorie hříchu coby hodnotící nálepky je dnes značně nesrozumitelná, vždyť jak zpívá Sváťa Karásek „dneska na hřích kašlou, lidé z panelů“. Hřích není něco příjemného, co nám nějaká zlovolná autorita potměšile zakazuje, aby nás potrápila, žádné sladké zakázané ovoce. Je to porušení řádu, rozpor s naší harmonickou existencí, který nám přináší problémy. A je třeba jej co nejdříve odhalit a odstranit, v mezích vlastních možností i napravit. K tomu slouží zpověď. Jejím předpokladem je účinná lítost, záměr nepokračovat v tom, co jsme sami svým svědomím, třebas i za pomoci návodných otázek kněze, rozpoznali jako špatné. Kněz není onou autoritou, která nás posuzuje a která nám odpouští. V celém procesu vystupuje jen jako symbolická postava, který má zpovídanému – obžalovanému a žalobci zároveň, zastoupit, vlastně zahrát stanovisko Boha a církve, aby mohl plně pochopit podstatu svého případného provinění a zároveň prožít a přijmout odpuštění.

 

Nastavová ní zrc adla

Tento proces usnadňuje pomocná literatura, jež byla oblíbeným a rozšířeným žánrem už od raného středověku. Věř ícím k př ípravě slouží zpovědní zrcadla, která osvětlují jednotlivá provinění proti desateru, uvádějí př íklady nejčastějších hříchů, např. sedm smrtelných hříchů, hříchů pěti smyslů a podobně. Kněžím sloužily tzv. penitenciály, vlastně jakési sazebníky se seznamy hříchu a stanoveným pokáním. Obraz, který podávají, je velmi překvapivý a dokazuje, že hodnocení, co je a co není hříšné a nebezpečné, se během staletí radikálně proměnilo. Mezi nejčastěji řešenými hř íchy je zejména magie a různé pozůstatky pohanských tradic. Zdánlivě to sice potvrzuje obvyklé hodnocení středověku jako doby zuřivého pronásledování čarodějnic, penitenciály to ale vyvracejí. Trestají totiž nikoli samotné magické praktiky, ale víru v ně.

Tedy představu, že je vůbec něco takového možné, že čarodějnice existují a mohou uškodit křesťanům. Burchard z Wormsu ve své knize doporučuje přísně trestat oslavy pohanských svátků provázené rituály působící, „aby se ti v novém roce podařilo udělat více než dříve“, a dvanácti dny postu o chlebu a vodě trestá magické praktiky snažící se uškodit zvířatům či úrodě sousedů. Podobné představy označuje za pošetilosti hlupáků. Některé z jeho popisů magických r ituálů přešly beze změny do slavného Kladiva na čarodějnice, ale se zcela opačným významem. V něm už jsou trestáni t i, kdo v ně nevěří, brání likvidaci čarodějnic škodících věřícím.

Dnes už nás netrápí pohanství a těžké hříchy, dnešní zpovědníci řeší zejména vztahy. Nejčastějším hříchem dneška je zanedbávání svých blízkých. Ale možná i nám by neuškodilo po středověkém vzoru trestat pošetilou magickou víru ve „věštce a mathematiky, předpovídající podle knih a tabulek, vrhem kostek budoucnost“. Nebo upozornit rozumných lidí na nedůstojný strach z démonů, chudých a nezaměstnaných, údajně ohrožujících náš blahobyt. A kdo má strach, že mu cikánská vědma uřkne krávu či kvůli ní vzroste státní dluh, měl by týden spát v zimě na ořechových skořápkách.

 


autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Vítejte pryč / Andrea Novotná, Alexandr Budka > NP č.360 > Téma čísla Na adresu magistrátu padala v létě obvinění - tentokrát ale ne z finančních machinací. Byla ještě závažnější. Magistrát prý chce vyhnat pražské bedomovce do něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná koncentrační tábor. Přehnané tvrzení? Pokud ano, pak jen trochu.   číst dále Kouzelníci mezi námi / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.383 > Téma čísla Šluknovsko se bouří. V kraji, kde chybí perspektiva pro všechny, se na dřeň obnažily problémy, které se přehlíží již dlouho.   číst dále Úpadek má i světlé stránky / Michal Špína, Alexandr Budka > NP č.361 > Rozhovor Už od dob Sokratových je známo, že učitelé filozofie kazí mládež. Zdeněk Kratochvíl je jedním z nejvýkonnějších a nejoblíbenějších kazitelů dneška. Bolehav mu zatím nikdo neordinuje a dokonce svou činnost stále ještě vykonává za státní peníze, navzdory všem snahám o "zefektivnění" univerzitního vzdělání.   číst dále
celý archiv