NP č.391 > Téma číslaSeřazeno!Margita Mucki

Ještě nedávno jsem jasně věděla, co chci. Malej, lehkej, šikovnej notebook. Přesně ten roztomile červenej. Pak se ale objevila zodpovědnost. Stop unáhleným rozhodnutím! Zjistit možnosti, porovnat, vybrat! Výsledek je tu: přehlcena informacemi zcela si zoufám. Obraz počítače mizí v dáli. Místo něj zřetelně vidím velké dávky anxiolytik.

 

Na první pohled se zdá, že když už jeden ví, co potřebuje, a zároveň disponuje prostředky, jak to získat, je vyhráno. Přichází chvíle popadnout co chci, vplést si kvítí do vlasů a (u)spokojeně se usmívat. Jaký omyl. Identifikace vlastní mety je něco jako startovní výstřel. Možností je totiž tolik, že teprve v tento moment začíná skutečný boj. Je třeba vybrat si.

 

Hitparádou spaseni

Autorka je daleka moralizování, jen suše konstatuje následující: naše doba a kulturní okruh nabízí v podstatě nepřeberné možnosti aktivit či předmětů. Čtenář nechť si vzpomene na poslední nákup zubní pasty. Kolik typů, příchutí, barev, velikostí balení, značek, výrobců a cenových relací jen letmým pohledem uhlídáme v průměrné drogerii! Či na specializovaných internetových stránkách. Odkliknutí předmětu našeho zájmu v Googlu je ekvivalentem laškovného vytažení stavidla mamutí přehrady, doprovázeného ujištěním „já se jen juknu“. V příští setině vteřiny se na nás informace valí ve vlnách odkoukaných od tsunami.

Z pohledu psychologa vyvolává takové přehlcení podněty přetížení psychického systému a úzkost. Jde o zážitek složitější, než je poměrně běžné rozhodování mezi dvěma pozitivy. Taková situace je popisována jako konflikt dvou apetencí, čili volba jednoho ze dvou přibližně stejně atraktivních objektů. Výzkumy dokazují, že i takový typ rozhodování přináší výrazný stres. Co teprve, když se objekty dají počítat na (vele)tucty. Už mám hledání dost. Jsem unaven. Nechci už nic analyzovat. A rozhodně odmítám porovnávat! zoufá si unavená mysl. A přesto z posledních sil vyvrhává myšlenky Co zvolit? Vybírám skutečně to nejlepší? Není ještě nějaká jiná verze?

Ignorovat takové apely při koupi výše zmiňované čističky chrupu je snadné. I pokud by se nákup ukázal jako přehmat, zubní pasta není celoživotní záležitost a nestojí nás několik platů. Ležérnost při pořizování statků typu dovolená či nemovitost si už může dovolit málokdo. Uf. Pot stéká po skráních, hrdlo se úží, tlak stoupá. Kudy tedy z rozhodovacích kleští ven? No přeci podívat se, co (by) si vybrali ostatní! S úlevou se vrhneme na hitparády, statistiky a seznamy všeho druhu. Vyhledávání, sestavování a pročítání žebříčků je pro nás vlastně způsobem, jak dát chaotickému dění kolem určitou strukturu. Seřadit, pojmenovat a do sloupečku či grafu uspořádat to, co nás obklopuje, dát světu alespoň nějaké hranice.

Otázkou zůstává, jak pak vlastně s tou přátelskou hitparádou pracujeme. Víme vždy, co vlastně znamená umístění v čelních pozicích? Kdo a jak tam dané produkty instaloval? Rozlišujeme, co je nejlepší, nejkvalitnější a co spíše nejčastější a nejběžnější? A nemůže se stát, že důležitějším než naše původní chtění se stane právě příčka žebříčku? Možná jsme někdy jen líní. Nakonec vědět, že to, co mám, dělám, říkám, bylo prostě označeno za „top“, legalizuje pohodlnost a zbavuje nás odpovědnosti.

 

Kdo a co nám počítá

Že jako uživatelé statistik a hltači top-tenů můžeme někdy splakat nad výdělkem, je jasné. Jak to ale vypadá na druhé straně? Kdo všechno jsou ti, kteří nám graficky vytříbené hitparády dodávají až pod nos? A co z toho mají? Ponecháme v tuto chvíli stranou výklad sociologicko- statistický, neb patří do rukou osob povolanějších. Pouhé oko a lehké reflexe schopný mozek si brzy vybaví místa, kde všude na žebříčky narazí. V rubrikách specializovaných i všedních periodik. V diskusích na internetových stránkách věnovaných téměř čemukoli. Snad v každém e-shopu vyskakuje do popředí tabulka upozorňující, co je v top-tenu, rozuměj, co nejčastěji zákazníci nakupují. Téměř nelze najít módní blog, kde by nebyly seznámky „nejlepších“ mazadel, balzámů a zkrášlovadel všeho druhu. Neupírejme autorům i ryze altruistické tendence předat své zkušenosti a moudra, případně nabídnout platformu pro ostatní a jejich hodnotící výkřiky nějak moderovat. Pravděpodobně i posílení vlastního ega hraje roli v motivaci k této činnosti. Aneb: je lichotivé, když lidé dělají podobné či stejné věci jako já. Kromě těchto důvodů nabízí se ovšem také řazení vedené snahou něco získat či dostat. Otázkou zůstává, zda pak žebříček odráží skutečné postavení daného statku mezi statky jemu podobnými a svým čtenářům dává to, co si od něj slibují. Nejsem nějakej ten a ten, jsem top-ten Je zřejmé, že pročítání žebříčků a statistik má vliv na jednání jejich uživatelů. Logicky se nabízí vazba na nákupní chování a tedy úvaha o ekonomickém využití takové moci. Kromě něj ale může docházet k ovlivnění chování kulturního, sociálního či například životního stylu… Nač ale teď fabulovat, když stačí kliknout. Letmý pohled na internet nabízí právě dnes: „Exkluzivní žebříček vysokých škol“, „Žebříček nejstahovanějších MP3 skladeb“, „5 nejdivnějších německých her pro děti“, „8 výmluv, které vám brání v hubnutí“, „Hitparádu pohárových průšvihů“ (kupodivu se netýká cukrařiny, ale fotbalu), „Žebříček nejlépe hodnocených knih“, „Top 7 safari ve světě“, „5 top sexuálních fantazií mužů“ a „8 nejdivnějších vrahů světa“. Větších bizarností chtivý čtenář nechť použije libovolný vyhledávač a během chvilky zjistí, že seřadit lze kde co! Všechna témata, na která se hitparády sestavují, pak mohou také ovlivňovat. Zjištění, že studuji třetí nejlepší vysokou školu od Uralu na západ, je pravděpodobně potěšující. Co ale znamená, že o mých sexuálních fantaziích není mezi dvacítkou nejčastějších ani zmínka? Neměla bych snít úplně jinak? Je v mé výjimečnosti více pozitivních nebo negativních aspektů? A co mé oblíbené písně? V žádných očíslovaných sloupcích se nevyskytují. Existují vlastně vůbec? A měla bych si je dále oblibovat? A najdu-li si jiné, budu to ještě já? Žebříčkování je evidentně proces schopný vytvářet skupiny, podskupiny či kasty. Určovat, co je normální, časté, oblíbené a co, z prostě statistického hlediska, okrajové a tedy nevýznamné.

 

A já sám, vždycky sám, nejlépe se spočítám?

V předchozích řádcích se již objevila myšlenka, že řazení, hitparády a statistiky vůbec mohou být užitečnými pomocníky v práci s naší vlastní úzkostí, strachem či silami. Z toho pohledu nepřekvapí, že jedním z progresivně se rozvíjejících odvětví současné psychologie je takzvaná sebekvantifikace. Odborníci sebekvantifikace horečnatě pracují na nástrojích, jejichž pomocí bychom ještě lépe popsali, poznali a proklepli každý sám sebe. Vycizelované způsoby sebepozorování, sebeměření, zaznamenávání zjištěného a následné analýzy lze použít pro zkvalitnění spánku, zvýšení pracovního výkonu, zlepšení zdravotního stavu a vlastně k čemukoli, co si sebepozorovač zamane. Určitá míra užitečnosti takových postupů je jednoduše nezpochybnitelná. V souvislosti s posedlostí tabulkami a žebříčky vkrádá se znepokojující myšlenka. Jak dlouho bude trvat, než aktivně vytvoříme hitparády sami sobě? Kdy budeme přesně vědět, že na těchto třech místech si nejčastěji užijeme sex, jak má být a jen cvok by se snažil někam přesunout. Že v posledních šedesáti večerech u televize nejčastějším spouštěčem smíchu byla řachavá spaghetti komedie a proto sbohem, Bergmane. Zdá se, že my lidé máme potíž nesežrat s navijákem hitparádu vytvořenou někým, koho vůbec neznáme. Zkusme tedy sami sobě žebříky sestavovat rozumně, s příčkami v přívětivých vzdálenostech a top-tenech čítajících stovky položek. Nebo jednoduše počítat s tím, že sami sobě si to zas tak přísně počítat nemusíme.

 

Autorka je zakládající členkou skupiny KZL. Studuje psychologii.

 


autor / Margita Mucki VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv