NP č.389 > Téma číslaNa tom sakra záležíJaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová

Kde hledat naději v nejistých časech? Rakouský režisér Paul Poet nabídl odpověď na festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. Jeho snímek Stát jsem já ukazuje život v nezávislých společenstvích, kterých je na světě už několik stovek.

 

Mnoho lidí považuje obyvatele komunit, kteří žijí mimo systém, za podivíny. Myslíte si, že můžete diváky vyprovokovat k přemýšlení o jiném způsobu života?

Doufám v to, ale zároveň vím, že to je velký problém. Je to jeden z hlavních příznaků dnešní krize. Nacházíme se v úpadku myšlení i kultury. Celý svět je čím dál víc stejný. Miliardy lidí jsou orientovány jedním směrem. Zaměřují se na striktně kapitalistické hodnoty: výkon, všeprostupující ekonomizaci a plnění úkolů. Idealismus, utopie nebo představa o lepší společnosti, ve které by lidé mohli žít spolu, touha po vzájemnosti, to všechno se vytrácí. Málokdo si dokáže představit něco jiného než to, co je dnes. Většina prostě sčítá čísla a peníze. Už žádné nové příběhy, žádná dobrodružství, nic pro duši.

 

K natočení snímku o alternativních společenstvích vás přiměla osobní zkušenost?

Mí rodiče byli velmi konzervativní a já brzy utekl k undergroundu a punku. Subkultury, provokace a neposlušnost byly mou cestou k emancipaci. Jenže po nějakých deseti, dvaceti letech jsem poznal, že se hodně lidí z alternativní scény, kteří začali s ideály, změnilo ve stroje na výrobu peněz. A nejhorší je, že se to stále víc týká mladých. Stávají se z nich kalkulačky. Kritický postoj se vytrácí. Vše je sešroubovanější, lidé přicházejí o schopnost současné trendy konfrontovat. A přitom právě dnes, v době krize, se musí celá Evropa, celý svět postavit na odpor.

 

Je to ještě sranda

Považujete komunity z vašeho filmu za cestu budoucnosti?

Jsou to fragmenty budoucnosti. Vždycky říkám, že neexistuje žádný Matrix, není žádný jediný koncept, který může zachránit svět. Záleží jen na každém z nás, zda dokáže otevřít svou mysl a vidět, že existují možnosti. Mezi námi žijí lidé, kteř í jsou schopni vyzkoušet něco jiného – a každý tento koncept má svou vlastní pravdu. Pokud se podíváte na film, je jasné, že každá komunita má svou stinnou stránku. Ale také v sobě skrývá nesmírnou dávku idealismu, odhodlání postavit se na odpor, a v tom je obrovská inspirace. A tak si můžete vybírat. Zleva doprava, vyberte si podle libosti to, o čem si myslíte, že je vaše.

 

Ve snímku zobrazujete celkem šest komunit. Například ezoterický stát na území Itálie, undergroundovou oblast Christiania v Kodani, anebo nezávislou monarchii na australské půdě. Proč právě tyhle?

Abych ukázal různé možnosti. Když jsem před lety přišel s nápadem natočit film o alternativních způsobech života, vedoucí produkčních společností se mi vysmáli. Podle nich to jsou blázniví pitomci. Kdo by se o ně zajímal? Jenže pak na dveře zaklepala krize. S tím, jak se prohlubovala, zájemců o film přibývalo. Sami producenti začali chápat, že je nutné hledat nové způsoby života, i když se zdají být ujeté. O tom jsou, koneckonců, společenské experimenty. Žádný není perfektní, člověk přece není dokonalý. Lidé teď konečně vidí limity kapitalismu. Systému, který zejména v posledních dvaceti letech všechno pohlcuje. Lidé většinu času přemýšlejí o penězích, bohatství, kapitalismu. Na světě se vytváří opravdu unifikovaná kultura. A když máte miliardy stejných lidí, je to šílené, nemůže to fungovat. Už dnes to nefunguje. Civilizace směřuje na pokraj kolapsu. A mám na mysli skutečný kolaps. To, co dnes zažíváme, je úplná sranda proti tomu, co může nastat.

 

Směřujeme ke katastrofě?

Je to pravděpodobné. Jsem ale stále optimista. Pracuji na novém filmu, který pojednává o současných globálních protestech. V říjnu jsem byl v Madridu, kde jsem viděl kolem půl milionu lidí v ulicích. Naše média říkala, že to bylo deset tisíc.

 

Protesty se dlouho ignorovaly i v českých médiích.

Tomu se nedivím. Mám s demonstracemi letité zkušenosti, ale to, co jsem zažil minulý rok, předčilo všechna má očekávání. V ulicích jsem viděl osmdesátileté babičky i teenagery. K protestujícím se často přidávali i policisté. Byly to přitom pokojné akce, neorganizovaly to žádné politické strany, prostě pestrá škála lidí všech věkových kategorií. Bylo to neuvěřitelné a ohromně silné. Opravdový hlas lidu.

 

Uvnitř jsme vlci

Protestující lidé jsou často zobrazováni jako nespokojená mládež bez vize a možnosti uspět...

To je manipulace masmédií. Banky vytvořily finanční bublinu, která praskla, a nyní můžeme vidět, jaká je skutečnost. Lidé si za posledních deset let nabrali hypotéky a banky chtějí své peníze zpět. Jednoho mého známého, konzervativního stavaře, banka podvodem připravila o střechu nad hlavou. Poté zkrachovala i jeho firma. Jeho dluh se pohybuje kolem dvou milionů eur, takže žije se ženou a dvěma dětmi v jednom pokoji u příbuzných. Dnes organizuje protesty a podporu dalším, kteří se dostali do podobné situace.

 

Objevuje se ale skepse, že bude velmi těžké konfrontovat stávající moc. Přemýšlíte o výhledech do budoucna?

Samozřejmě, ale zatím je to otevřené. Jasné je, že dojde ke kolapsu v ekonomice. Nelze říci, zda zasáhne jen finanční sektor, anebo širší infrastrukturu. V jádru EU nejspíš neskončí tolik lidí na ulici, ale opatření budou tvrdá. Jenže politika železné pěsti má svá omezení. Vždyť každý už dnes vidí, jak jsou jednotlivé země zkorumpované. Demokracie je jen obrovskou simulací. Politici se ukazují na volebních show, ale neřeší žádné zásadní otázky. Máme tu „demokracii“ trhu. Finanční instituce a korporace spolupracují s politiky. Podívejte se, jak byl například americký prezident Obama přinucen nezvyšovat daně nejbohatším vrstvám.

 

Ve vašem filmu fascinuje solidarita mezi lidmi v komunitách. Naše společnost je ale založena na konkurenci. Jak se lidé, kteří v ní vyrostli, vypořádají s novou realitou?

Ano, je to známá lež naší společnosti: tváříme se jako osvícení demokratičtí lidé, zatímco uvnitř jsme vlky. Musíme být lepší než druzí, zbavit se jich, získat víc, a tak roste propast mezi bohatými a chudými. V posledních dvaceti letech to nabralo neuvěřitelné obrátky, protože nelze politiky donutit, aby se zamysleli, zda směřujeme správným směrem. Zodpovědnost a empatie jsou pryč, zatímco lidé cítí potřebu je vrátit. Proto věřím v celosvětové hnutí. Znamená pro mne opětovnou demokratizaci. Ne zničit a začít s něčím novým, ale ukončit všechny ty lži. Ty za posledních dvacet let pronikly do každého z nás, každý v sobě skrývá hajzla. Ve filmové branži to také není o inspiraci, ale o tom, že musím být lepší režisér, lépe se orientovat na trhu, získat víc diváků. Opravdu je třeba osvobodit se. Podobně jako lidé v komunitách z mého filmu. To je to, co svět potřebuje nejvíc.

 

Jak by to mělo vypadat?

Třeba jako to, co se stalo loni na podzim. Lidé šli do bank zrušit svá konta: v USA, Irsku i Británii. Policie se jim v tom snažila zabránit. Banky mají velký strach, protože když lidé vyberou své peníze, vezmou jim moc. Ale také záleží na politicích té které země, zda budou finanční instituce nadále tak silné. Došlo k velkému mezinárodnímu podvodu, byly zneužity peníze daňových poplatníků a státy už negarantují životní jistoty. Lidé se z toho musí poučit a postavit se na odpor. Kolaps je také šancí, jak pocítit opravdovou zodpovědnost a začít spolupracovat. Budou konfrontovány dvě skupiny lidí. Jedna bude důvěřovat stávajícímu státu a druhá se bude snažit znovu vymezit koncept státu v menších uskupeních. Podobně jako komunity v mém snímku. Pokud by například padly banky, peněžní systém by právě do takových entit přešel.

 

To bude konec

Ve filmu hovoříte o lidské bytosti jako o nástroji státu.

Jsem anarchista, věřím v osobitost. Ale to neznamená anarchii volného trhu. Není to anarchie vlka, který všechny sežere, ale anarchie svobodné bytosti, která sdílí prostor a chce se o něj dělit s ostatními. Vyžaduje právo být sama sebou a komunikuje se světem. Chce to vysokou míru respektu a zodpovědnosti. Je to mnohem demokratičtější, než to, na co si hrají dnešní demokratické systémy.

 

Ke které z komunit jste měl nejblíže?

Moc se mi líbilo všech šest. Nejlépe jsem se ale cítil s komunitou na plovoucích vorech – „městech“ (tzv. Swimming cities). Je to otevřená skupina lidí, která má pokaždé nový projekt, nový sen. Z odpadků postaví různá obydlí na vorech. Začali v USA na Mississippi, poté na řece Hudsonu. V mém filmu se plavili ze slovinského pobřeží do Benátek. Po zemětřesení na Haiti na několika vorech otevřeli humanitární stanici. Nyní připravují lodě v Indii na Ganze. Jejich filozofií je představa, že žijí ve zkolabovaném světě.

 

Věříte, že je možná pluralita komunit?

Určitě. Můj film je o lásce k životu, o rozmanitosti. Každým rokem je však méně prostoru. Můžete to simulovat piercingem, tetováním, barvením vlasů a kůže a podobně. Takhle se však „velký sen“ žít nedá. Čím dál míň si klademe otázku, zda se náš život i svět ubírá správným směrem. Pokud se přestaneme ptát, každý tu bude sám za sebe a to bude konec. Ve společnosti nebude docházet k žádným kontaktům – jak na úrovni jednotlivců, tak velkých firem a států. Mám velmi blízko k zásadě: nejsem sám, existuji s ostatními. Dohodneme si, jak spolu budeme žít, a sakra nám na tom záleží. Takže to budeme dodržovat.

 

 

 

______________________

 

Paul Poet (1971), rakouský f ilmový režisér, novinář a mediální teoretik. Narodil se v Saúdské Arábii a na Blízkém východě prožil část dětství. Od mládí působil v rámci vídeňské subkultury jako DJ, zpěvák a promotér. Pracoval na hudebních, f ilmových a internetových projektech. Za videoklip TripHopping in the Planet Drug (1999) obdržel mezinárodní ocenění. S dalším filmem Ausländer raus! (Cizinci ven!, 2002) cestoval na mnohé f ilmové festivaly světa. Svůj zatím poslední snímek Stát jsem já (Empire Me, 2010) představil na podzim loňského roku na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. 

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Markéta Vinkelhoferová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Pošlete pryč své vojáky! / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.373 > Dějiny přítomnosti Bývá přirovnávána ke známé barmské disidentce Su Ťij, ve Velké Británii obdržela cenu Anny Politkovské a západní média ji považují za jednu ze sta nejvlivnějších osobností loňského roku. Kdo je ta odvážná Afghánka, o které v Česku není moc slyšet?   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále
celý archiv