NP č.386 > FejetonStopy krveJan Stern

Lidstvo během své dlouhé historie vyvrhlo několik hrůzných textů. Namátkou jmenujme Kladivo na čarodějnice, Satanovu bibli, Mein Kampf, Věčnou Ambru či Broučky.

 

Začíst se do stránek těchto spisů mohou jen ti nejodolnější z nás. Přesto existují texty ještě mnohem otřesnější, skutečné papírové dryáky, proti nimž výše jmenovaná dílka jsou jen pampeliškovým likérem. Mám na mysli příbalové letáky u léků.

Bohužel patřím k těm, jimž toto nezodpovědné čtivo zničilo život. Běžný občan, když ho zastihne třebas průjem, zajde do lékárny a koupí si Endiaron. Ten do sebe vyklopí a krabičku i s nebezpečným příbalovým letáčkem s lehkým srdcem hodí do smetí. Já však, milovník a uctívač psaného slova, si takto krásně bezstarostný životní styl nemohu dovolit.

Už když jdu z lékárny, mé ke studiu náchylné oko začne šmátravě bloudit po krabičce, kde si přečte podivný nápis Cloroxinum. To mne zneklidní. Co to může znamenat? Nezní to nějak zlověstně? Nesouvisí to nějak s klonováním? Ledva dojdu domů, chvějící se ruka již vyndává informační leták léku. No jistě! Hned první věta, která mi padne do oka, je jak šlehnutí bičem: Během léčby je nutno dodržovat dietní opatření, první den nejíst, druhý a třetí den možno sníst suché pečivo, případně mrkvovou nebo šlemovou polévku.

Co to znamená? Co se mi stane, když místo suchého rohlíku uzobnu třebas rýži? Zemřu? A co to vůbec je „suchý rohlík“? Kde se to kupuje? Čím se liší od rohlíku běžného, o němž jsem doposavad netušil, že je vlhký? V tu chvíli má nervová soustava nevydrží a začnu hledat fén. Než se však s vysoušečem vlasů vrhnu na nebohé dalamánky, uvědomím si, že ještě mnohem podezřelejší je poznámka o polévce. Co je to „šlemová polévka“? Vždycky jsem si myslel, že šlem je něco, co souvisí s výkaly. Zachvacuje mne panika. Zaháním podivné představy a uklidňuji sám sebe, že jistojistě je míněno něco jiného, že šlem bude nějaká speciální látka, něco jako vláknina, jenže jaká, kde to seženu? Vrhám se ke Googlu. Zadávám různé varianty. Šlem, slem, shlem, shelem... Google selhává, já jsem dezorientovaný a odkazy na výcvik šelem mne ještě více znervózní, protože cirkus mne odmala děsil a klaunů jsem se bál, jelikož měli divný make-up, který připomínal tetu Naděždu.

V tu chvíli sedím bezradně v setmělé místnosti, nemám naprosto žádnou představu o tom, co se bude dít následující tři dny mého života, zejména představa druhého a třetího dne mne straší víc než klauni, a mé zoufalé, depresi vyhlížející oko udělá tu nejhorší možnou věc: začte se znovu do příbalového letáčku. A to, co spatří, je rána do vazu: Při léčbě se může vyskytnout nevolnost, zvracení, kožní vyrážky, bolesti hlavy. Při výskytu těchto nežádoucích účinků nebo jiných neobvyklých reakcí se poraďte s lékařem.

Jenže nevolno mi bylo už předtím, proto jsem si ten lék kupoval! Jak mám odlišit starou nevolnost od nové nevolnosti, jejíž nástup mne má ponouknout k bezodkladnému vyhledání lékařské pomoci? Přemítám nad sémantickými nuancemi slova nevolnost, když tu mi dojde, že mi je tak trochu na zvracení. No ano, už je to tady!

Poslední záchvěv mé racionality mne upozorní, že jsem prášek dosud nepolkl. Trochu se uklidním – jistě jde jen o sugesci.

Jenže pak starosti vypuknou nanovo. Kožní vyrážky! Kde se mají objevit? To to nemohli blíže specifikovat? Uvědomuji si, že nemám v bytě dostatečně velké zrcadlo ku komplexnímu ohledání! Ale copak mohu jet s průjmem do OBI?!

A propos, dojde mi, že na průjem jsem jaksi v průběhu bádání zapomněl. To je zřejmě dobrá zpráva. Jenže dobrou zprávou není sousloví, od něhož se náhle nemůže odtrhnout mé oko: „...nebo jiných neobvyklých reakcí...“ Kristepane, neobvyklé reakce! V tu chvíli mi dojde, že všechny mé reakce jsou vždy a zásadně zcela neobvyklé a že požití toho nebezpečného farmaka, v zásadě jedu (no ano, nic si nenamlouvejme), je úplně zbytečné, že bude nejlepší, když se k MUDr. Klomínkovi u nás na obvodě vydám rovnou.

A nač vlastně zatěžovat mezičlánky systému zdravotnictví, pohotovost ve fakultní nemocnici bude lépe vybavena pro tak komplikovaný případ. Zabalím si zubní pastu a patery ponožky, kdyby náhodou došlo k okamžité hospitalizaci, která se mi náhle jeví velmi pravděpodobná, a nakonec přidám i rodný list, pro případ chvatného sepisování poslední vůle.

V hlavě si přehrávám všechny díly Dr. House, mé myšlenky se stahují především kolem dvou zneklidňujících slov – „autoimunitní“ a „Clupus“ (o tom si navíc pamatuji, že je nevyléčitelný) – když tu náhle dorazí má družka, v důvěrném kruhu nazývaná Krajinka v zimním hávu, koukne na zabalený batoh, zahlédne znak Zentivy na igelitové tašce, zavnímá, že bytem zase jednou zní Spáleného song Až mě andělé zavolají k sobě, načež jediným pohledem vykolejí vývoj událostí. Pousměji se, polknu s klidem tabletku a omluvně poznamenám: „zase jsem trochu zazmatkoval, Květuško,“ načež bleskově uklízím fén na své místo.

Avšak večer, až Květa usne, zažehnu pod dekou baterku a cosi mne přinutí dočíst ten horor do konce: V případě, že se objeví stopy krve ve stolici, obraťte se na lékaře.

Bože, oni mě chtějí vážně zabít!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv