NP č.384 > Kultura | HudbaTranscendence se skrývá v lesíchKarel Veselý

Na albu Celestial Lineage používá americká blackmetalová skupina Wolves in the Throne Room intenzivní smršť kytarových riffů a rytmických explozí jako bránu k osobní transformaci.

 

Black metal je nejzazší výspou hudebního extremismu. Od konce osmdesátých let, kdy se tento styl rozvinul v Norsku, k němu neoddělitelně patří klišé obrácených křížů, bezbožného dávivého vokálu i stereotypních postupů, ale také osvobodivá destrukce a nervydrásající intenzita, kterou nemůže nabídnout žádný jiný hudební žánr. Málokterá scéna si tak sveřepě chrání svoje teritorium před vetřelci jako „černý kov“ a nekonečná důkladná selekce na pravé a falešné zde dostává podobu zuřivých válek mezi ortodoxií a volnomyšlenkáři. Protagonisté skupiny Wolves in the Throne Room, bratrské duo Nathana a Aarona Weaverových, patří k těm druhým. Do tradičních elementů žánru zasazují prvky ambientu či soudobé vážné hudby a civilizační nihilismus převrací v ekologickou uvědomělost a mystiku souznění s přírodou. Ze svého odloučení v lesním srubu u města Olympie v americkém státě Washington vypouští své zatím nejlepší album Celestial Lineage.

 

HERETICI MEZI NEZNABOHY

Wolves in the Throne Room jsou mezi ortodoxními příznivci extrémního metalu celkem pochopitelně v klatbě, protože zhřešili proti prvnímu přikázání: „Není jiný metal než pravý metal“. Ve skutečnosti ale nechtějí žánrové hranice překročit ani rozmělnit (jako jiní oportunisté z hitparád), spíše dovést k dokonalosti. Místo čvachtavého lo-fi volí krystalicky čistou produkci Randalla Dunna (spolupracoval i na poslední desce dronemetalových SUNN O)))) a do ztišených pasáží zasazují éterický vokál Jessicy Kenney, který je skvělým kontrastem k Nathanově chrčáku. Není to ale jen líbivý estetický prvek – ženský element zde otevírá zcela nový rozměr black metalu, ze kterého obvykle stříká macho testosteron a doprovází ho ramenaté pózy. Ženský prvek empatie, otevřených emocí a schopnosti jít pod povrch věcí dodává hudbě Wolves in the Throne Room něco, co v žánru doposud chybělo. A také jim to otevírá cestu k pozitivnímu náhledu na svět, který vyústil v ekologicky uvědomělé postoje.

 

RYCHLE I NĚŽNĚ

Skrze přitakání opačným pólům lidství se tak s WITTR otevírá cesta zpět do lůna Matky Země, kde splývají všechny protiklady. Prostředkem k epifanii je hluk a intenzivní prožitek s extrémními výrazovými prostředky metalu. Kytarové riffy jsou v černé odrůdě tak zrychlené, že až začínají připomínat nediferencovanou zvukovou šmouhu – rychlost se zde mění v znehybnění, jak by napsal filosof Paul Virilio. Ne náhodou se ty zajímavější věci v metalu dějí poslední roky v pomalých tempech, jako jsou hlemýždí sludge a drone metal s halucinačními hradbami držených tónů. K nim má Celestial Lineage velmi blízko ve své schopnosti vtáhnout posluchače do riffového víru. V zvukové mase skladeb jako Rainbow Illness či Permanent Changes In Consciousness se rozplývá veškerá agresivita původního black metalu a posluchač se octne jakoby v objetí všeprostupující energie. Je to zážitek, který mění způsob vnímání hudby a dost možná i život sám. Deska končí skladbou nazvanou Prayer Of Transformation, jako kdyby bratři Weaverové často citující filosofa H. D. Thoreaua chtěli naplnit škatulku „transcendentální metal“.

Blackmetaloví vlci z amerických lesů na sedmi skladbách Celestial Lineage shrnuli vše podstatné, s čím přišli na předchozích deskách. A protože už není, co by řekli víc, tak svoji majestátnou novinku ohlásili jako úplně poslední desku Wolves in the Throne Room. Chtějí teď prý zkusit zase něco úplně jiného. Jejich rozlučkové turné dorazí i do Prahy, a v polovině listopadu na Sedmičce tak bude skvělá příležitost vyzkoušet si, jak jejich filosofický metal funguje na živo.

 

Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage (Southern Lord, 2011)

 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Na římské lodi / Tomáš Havlín > NP č.384 > Pošli to dál Kritici útěšné představy o tom, že se všichni společně plavíme na jedné lodi tvrdí, že si každý hrabe na svém písečku sám. Možná nemají pravdu. Možná je tu opravdu jen jedna loď. Avšak s kapitánskou kajutou i temným, neutěšeným podpalubím.   číst dále Vesmír na vlnách / O. Červinka, Martina Křížková > NP č.384 > Téma čísla „Ale tohle je sakra umění. U-mě-ní,“ slyším se říkat, skoro křičím, sakra, ale on to asi stejně nepochopí. Nemá šajn. Ať dělám cokoli, netuší, která bije, jenom kroutí hlavou, šklebí se trochu, ale šajn nemá.   číst dále Rána na solar / Tereza Marečková > NP č.384 > Kultura | Literatura Ke knihám, které mají reklamu v tubusu eskalátoru chrlícího lidi z metra, mívám nedůvěru. Z pocitu, že dobrá kniha se prodává sama, nebo kvůli předsudku, že pozoruhodná kniha nezajímá mainstream. Román Iana McEwana Solar tvořil jedno z okének pomyslného pojízdného komiksu na mnoha stanicích. Přesto je to skvělá kniha.   číst dále Koncept přežití / Štěpán Kotrba > NP č.384 > Téma čísla Na horní palubě se ještě tancuje, i když loď se už potápí. Toto úsloví z dob první plavby největší nepotopitelné lodi, která se potopila, přesně vystihuje problém všech velkých institucí. Vzdálenost kapitánského můstku od podpalubí.   číst dále
celý archiv