Kdo trochu sleduje tuzemskou mediální scénu, ví, že veřejnoprávní Český rozhlas (ČRo) už nějakou dobu stagnuje a ztrácí posluchače i koncesionáře. Někdy se jeví jako instituce zahleděná do sebe a odtržená od zájmů a přání publika. Jeho jednotlivé stanice si často navzájem konkurují, a to nejen z hlediska formátů vysílání a jednotlivých „obsahů“, ale také zcela konkrétně v boji o poslechovost a finance.
MÉNĚ TYGRŮ, LEPŠÍ BIČ
Teď ale čekají rozhlas asi největší a nejzásadnější změny od první poloviny devadesátých let, kdy se vyprofilovala jeho současná podoba. Staronový generální ředitel ČRo Peter Duhan byl potvrzen ve své funkci, respektive pozbyl statusu prozatímního ředitele a stal se plnoprávným krotitelem svého cirkusu (vzpomeneme- li příměr bývalého kandidáta na tuto funkci, nočního hlídače a někdejšího ředitele cirkusu Praga Jaroslava Procheho, podle kterého řídit Český rozhlas a cirkus je vlastně to samé). A Peter Duhan ve své koncepci, kterou předložil radě Českého rozhlasu, navrhuje také, pokud máme pokračovat v tomto příměru, snížit počet tygrů a dát krotitelům lepší biče.
Zásadní změny, které Duhan plánuje, jsou dvojího druhu. Jednak nezbytné šetření na technice a obslužných útvarech, zjednodušení administrativy a centralizace řízení. A potom problematičtější část návrhu: překopání celého systému stanic ČRo, změna jejich formátu a oslabování regionálního vysílání.
Na první pohled je to docela přitažlivá vize, udělat tlustou čáru za minulostí, zrušit dosavadní stanice, vytvořit nové s novými názvy a začít znovu. Mají tak vzniknout čtyři hlavní vysílací okruhy zatím pracovně označené čísly. Jednička, tzv. „národní okruh“, má být jakousi rodinnou stanicí pro cílovou skupinu 40-60 let, která absorbuje také regionální vysílání. Dvojka přepíše Radiožurnál, jak ho známe, a díky většímu podílu zábavní hudby se zaměří na mladší posluchače ve věku 20-40 let, kteří v současnosti dávají přednost komerčním stanicím. Trojka asi zůstane velice podobná současné Vltavě, jen bude vysílat více vážné hudby. A čtyřka bude Duhanova vysněná stanice mluveného slova pro intelektuální část posluchačstva, která vznikne sloučením Rádia Česko a ČRo 6.
Zatím je nejasné, co se stane se speciálními stanicemi, jako jsou Radio Wave nebo Leonardo. Pravděpodobně ale budou i nadále vysílat digitálně. Nově se naopak hovoří o sjednocení zpravodajské výroby, kterou si zatím jednotlivé stanice zajišťují samostatně. Takový krok by pochopitelně snížil náklady, na druhou stranu by mohl vést k informační jednostrannosti.
KLIENTELISMUS A STRACH
Popsané změny jsou jen ty nevýraznější a koncepce, kterou Peter Duhan předložil Radě Českého rozhlasu, je obsáhlá a ambiciozní. Je v ní množství skutečně potřebných návrhů, jako například sjednocení a zjednodušení redakčních IT systémů. Za jejich licence bylo už utraceno mnoho milionů korun, ale svou nepřehledností a složitostí ztěžují práci mnoha zaměstnanců.
Přesto je možné, že i takto razantní změny jsou v jistém smyslu jen novým nátěrem vratkého domu. Jistě je třeba šetřit, jistě je třeba zamezit programovému „kanibalismu“, ale problémy rozhlasu jsou i trochu jiného rázu a z vnějšku nemusejí být patrné.
Mnohé redakce nefungují, jak by měly, a v Českém rozhlasu bují klientelismus a různé zájmové skupiny, což je ostatně problém mnoha institucí, vládní nevyjímaje. Tento jev během prozatímního Duhanova panství nevymizel, spíše naopak. Podle mých informací vládne například v redakcích na stanici Dvojka (dříve Praha) podobná atmosféra, jakou redaktoři zažívali naposledy v osmdesátých letech. Určující je silná rivalita, podezřívavost a strach o místo.
Na Radiožurnálu přetrvávaly po odchodu jeho bývalé ředitelky Barbory Tachecí podobně nepřátelské vztahy. V některých vedoucích funkcích zůstávají nekompetentní lidé, o nichž se ví, že získali místo díky přátelským vazbám na vedení a dlouhodobě nemají dobré vztahy se svými podřízenými. Těmito věcmi by se generální ředitel možná také měl zabývat.
Podle Duhana je však v rádiu přezaměstnanost, a proto vyhlásil jako jednu z prvních velkých změn propuštění tří až čtyř set lidí do dvou let. Trend v rozhlasu je takový, že ubývá stálých zaměstnaneckých poměrů a redaktoři musejí pracovat jako externisté. Dokonce i dlouholetí zaměstnanci jsou nuceni přecházet na externí pracovní poměry.
Duhan s tímto prosazováním takzvané prekérní práce počítá a plánuje nastavit způsob odměňování v intencích „jeden kvalitní honorář pro kvalitního redaktora za kvalitní pořad“. Rozhlas tak ušetří na výdajích za standardní zaměstnanecké poměry a vedení získá daleko větší volnost v propouštění zaměstnanců nebo jejich přeřazování na různé pozice. Potíž je, že nejistá práce redaktora rozhodně neposiluje jeho oddanost instituci, pro kterou pracuje. Vybudovat kvalitní tým a redakci, která dlouhodobě pracuje efektivně a spolehlivě, není totéž, jako najmout skupinu dělníků na stavbu. Peter Duhan by asi neměl zapomenout, že rozhlas tvoří především jeho pracovníci, ne jeho vedení. Co si asi říkají, když čtou, že jeho vlastní plat vzrostl tento měsíc na 160 tisíc korun a že už podruhé dostal vysokou odměnu kolem 300 tisíc korun?
Proslýchá se, že nejvíce se bude propouštět v regionech a že některé regionální stanice se budou rušit nebo slučovat. Otázka je, zda si to regiony nechají líbit. V zákonu o Českém rozhlase stojí, že „Český rozhlas (…) provozuje analogové rozhlasové vysílání s využitím části kmitočtového spektra umožňující pokrytí území České republiky třemi celoplošnými rozhlasovými programy v pásmu velmi krátkých vln a rozhlasovými programy regionálních studií vysílanými v pásmu velmi krátkých vln.“
Jinak řečeno, každý region by podle zákona měl mít své regionální studio (nebo může například pro Pardubický a Hradecký kraj vysílat jedna stanice?). Ale vzhledem k tomu, že Duhan uvažuje o čtyřech celoplošných stanicích, bude se snažit tlačit na to, aby se zákon změnil i tak.
PŘIJDOU NOVÍ POSLUCHAČI?
To vše není pro budoucnost rádia veřejné služby ještě tak zásadní. Jedním z kostlivců dřímajících ve skříni Českého rozhlasu je skutečnost, že rozhlas nechává zejména mladou generaci případných posluchačů zcela chladnou. Tato generace je zvyklá konzumovat mediální obsahy převážně z televize a internetu a vybudovat v ní vztah k rozhlasovému vysílání bude složité. Rozhlas veřejné služby má přitom mladým posluchačům jistě co nabídnout. Odsunutí stanice Wave, která mohla na mladé zapůsobit, do zatím nepříliš poslouchaného digitálního vysílání, se tak zpětně jeví jako velmi neobezřetné. Ani nové vedení s Wave příliš nepočítá, jeho hlavním cílem je omladit Radiožurnál. V rámci stránek ČRo také vznikly specializované dětské weby Teenweb a Webík. Hlavně první jmenovaný ale budí spíš rozpaky. Vypadá pro dnešní teenagery příliš „slušňácky“. Dokonce i rubrika Napiš psychologovi Michalovi (jakási obdoba slavného Láska, sex a něžnosti z Bravíčka) je nesnesitelně sexuprostá.
To ale není to podstatné. Důležité je, že mladí najdou k rozhlasu cestu nejspíše skrze nové technologie, jako je podcasting a přenos do mobilních telefonů. Letos se sekci online pod vedením Alexandra Píchy povedlo spustit aplikace pro iPhony a systém Android. Skvěle funguje převádění pořadů na web a jejich podcasty. Problém ale je, jak se o tom mají mladí posluchači dozvědět. Rozhlas v nedávné minulosti šetřil na vlastní propagaci, a když už investoval do reklamy, šlo o výdaje na plakáty, billboardy či reklamní lavičky. Kdo kdy někde viděl zajímavý banner, který by upozornil na pořady ČRo? Reklamu na youtube? Na bandzone? Alespoň na facebooku? Někdo tady zaspává dobu.
Téma samo pro sebe je pak internetové zpravodajství Čro. V době, kdy se zcela vážně uvažuje o zpoplatnění zpravodajských webů všemožných deníků, může být kvalitní bezplatné on-line zpravodajství velkou devizou veřejnoprávních institucí. Český rozhlas ale nechává tento potenciál ležet ladem. Zpravy.rozhlas.cz zatím rozhodně nefungují tak, jak by kvalitní zpravodajský web měl. Jde v podstatě o přepis obsahu vysílání a rychlé aktuální informace, na nichž je on-line postaven, se na web ČRo dostávají až s patřičným zpožděním.
Pokud jde o zpravodajství, je také velmi neprozřetelné, že se rozhlas ani nesnaží zřídit vlastní investigativní redakci, která by přinášela původní informace přitažlivé pro ostatní média. Nechat investigativu na jednotlivých reportérech je netaktické, obzvlášť v době rozvíjející se investigativní datové žurnalistiky, která si přímo žádá funkční tým s analytickými schopnostmi.
A tak by se dalo pokračovat. V zásadě ovšem Duhanova změna vzbuzuje i pozitivní očekávání: alespoň se něco děje. Každopádně se jako posluchači ČRo máme na co těšit. Zbývá doufat, abych ještě jednou setrval u svého oblíbeného příměru, že se sám principál neprojeví jako ten největší klaun.
Autor je obeznámen s poměry v Českém rozhlasu.
