Jiné monumenty a památníky totiž zůstávají z nepochopitelných důvodů nadále šedé a temné.
Především ten známý kříž v Lidicích. Ta fádnost, ta nuda! Pár litrů růžové by z něj udělalo opravdu závažný artefakt. Kydnout trochu růžové by se mohlo i na ty lidické dětičky, ostatně zhusta dětičky lidických komoušů.
Voni ty Lidice jsou vůbec tak nějak symbolem totality, protože tam komunisti chodili klást věnce. Nalil bych na ně pár hektolitrů růžovoučké z vrtulníku. Anebo – co budem chodit kolem horké kaše – znova je vypálit, to by byl teprv umělecký hepening.
Ale růžová by se měla šířit dál, nesmí se zastavit před žádnou překážkou. Především by potřeboval přetřít a oživit ten památník v Osvětimi. Jednak ta Davidova hvězda je děsně nudná, přesnějc je to obludný symetrický kýč a sionistická propaganda k tomu. Co chudáčci Palestinci, se na to maj dívat? Voni ty Židi, co si budem povídat, nejsou všichni príma kluci. Vlastně jsou dost nesnesitelní, žerou moc česneku a trocha tý růžový by jim patřila. Aby jako věděli, že je moc nemusíme a že o nějaký ty jejich kolbenky nestojíme. A vona taky spousta Židů byli komunisti! Na to jsou důkazy. Čili žádný jako skrupule tady nejsou na místě. Umění musí být nekompromisní.
Anebo ten hnus na Karlově mostě. No jo, myslim všechny ty „svatý“. Já bych vám vo tý jejich svatosti moh povídat! Buzeranti, pedofilové, vrazi a psychotici to byli. Těm zrovna by růžová sekla. A upřímně, vono by to ten Karlův most i dost voživilo. Jen si vemte, jaká by to byla atrakce, růžovýho Bruncvíka by si fotili Japončíci tak, že by se v noci na Malý Straně ani nemuselo svítit, blesky z digitálů by to osvítily až dost. Jenže to bysme v týhle naší zemi nesměli bejt pořád tak zaprdění, museli bysme konečně pochopit, co je to velký umění a dát velkejm umělcům šanci.
Největší konzervativnost a totalita pořád vládne v kostelích. Ještě sem tam neviděl jedinýho růžovýho Ježíše na kříži! Kdyby mu aspoň kapala růžová krev z ran, ale kdepak. Samá konvence a propaganda. Tohle už musí skončit. Veřejně vyhlašuju, že moje parta – teda moje umělecká skupina, abych byl přesný – všechny ty uvzdychaný Kristusky přematlá a dodá jim lesk svobody.
A pak vyrazíme na hřbitovy! To je taky skanzen hnusu a nevkusu. Mramor, holoubci se skloněnou hlavou, hrobečky roztomilých dětiček… Tfujtajbl. Růžovou na ně! Svobodu! Umění! Anebo si snad myslíte, že ty nebožtíci tam byli všichni jako fajn lidi? Tam vám ležej kolikrát pěkný svině. Bych moh vyprávět. Třeba stará Vajcingrová vod nás z baráku. To vám byla kráva. Vadilo jí, že štěká náš Pajda! No pes je snad od toho, aby štěkal, ne?! Na tu je snad i růžovej náhrobní kámen málo, tam bude potřeba hodit růžovej nádech i na popel v urně.
Je tady teda jedno nebezpečí. Že se to jako mladýmu Vajcingrovi nebude líbit. Ale co má co ňákej Vajcingr kecat do umění? Vystudoval snad AMU?
Nakonec přijdou na řadu stromy a tráva. Tu jejich lampasácko-bolševickou zeleň už taky dlouho trpět nebudeme. Chceš pučet? Puč si, ale růžově. Nebo přijde balakryl.
Jistý je, že budoucnost patří nám. Nás angažované, ba takřka zasloužilé umělce už totiž nic nezastaví. Ani Bulhaři a jiný suchý hajzly.
