NP č.379 > Kultura | HudbaBrno je zlatá loď (alternativy)Karel Veselý

Výběr coververzí a remixů Brzo na mě přijde řada připomíná brněnskou alternativní hudbu osmdesátých let optikou jejích současných pokračovatelů, jako jsou Květy, Čokovoko nebo Dva.

 

Čeští muzikanti mají obvykle trochu problém s přiznáním vzorů a inspirací z minulosti domácí hudby. Můžou za to především obvykle drastické generační výměny, které mají v miniaturním prostoru naší země podobu štítivého odhazování všeho včerejšího. Svůj díl viny ovšem nese také díra mezi současnou nezávislou hudbou a předrevolučním undergroundem, který někdy čerpá svoje zásluhy z mimohudebních zdrojů politického odboje. A tak zatímco se v Británii současné rockové kapely hojně hlásí k přelomu sedmé a osmé dekády jako neslavnější éře domácího rocku, v Česku jen stěží najdete muzikanta, který by se odkazoval na hrdiny místní alternativy ze stejných časů. Alespoň částečně se tuto generační propast snaží překlenout pozoruhodná kompilace Brzo na mě přijde řada, kterou sestavila Lenka Zogatová z Občanského sdružení Fléda.

Že „Brno je zlatá loď“ zpíval na konci sedmdesátých let Ivan Mládek a jeho Banjo Band. Pokud jde o místní hudební scénu, jeho slova se ale měla naplnit až o pár let později. Zatímco v Praze v roce 1981 vyvrcholilo tažení orgánů proti místní alternativní scéně, v moravské metropoli se poprvé konal pololegální festival Valná hromada, kde se publiku společně představily místní kapely jako Ještě jsme se nedohodli, Odvážní bobříci či Nukleus. Tehdy se zde položily základy tomu, čemu se mělo brzy začít říkat „brněnská alternativa“. Díky ní se alespoň na čas děly v Brně mnohem zajímavější věci než v hlavním městě, kde nezakázané kapely místo dalšího experimentování začaly koketovat s normalizačním mainstreamem. Během dekády Brno zrodilo Dunaj, E či Ivu Bittovou, jejichž věhlas měl v devadesátých letech překročit i hranice našeho státu.

Současná alternativní hudba se už těžko dá tak snadno lokalizovat jako kdysi, přesto se po slabších letech poslední dobou kolem Brna točí několik zajímavých projektů, které na svéráznou poetiku osmdesátých let (třebas nevědomě) navazují. Propojit je s osmdesátkovou klasikou tak bylo nasnadě. Přes žánrové odlišnosti spojuje současnou „partu“, k níž patří MIDI LIDI, Květy, Čokovoko nebo DVA hrdá výstřednost, která k brněnské scéně vždy patřila.

Ani ti nejodvážnější se ale nepustili do souboje s tak expresivními vokalisty, jakými byli Jiří Kolšovský (Dunaj), Vladimír Kokolia (E) či Petr Váša (Ošklid, Z Kopce). Martin E. Kyšperský nasadil pro interpretaci Právě teď od E svůj zřídkakdy používaný waitsovský chrčák a píseň si přivlastnil pro své Květy. Ventolin (člen Kazet) v Bobříkovi strachu aplikoval minimalismus Dunaje na elektroniku a podobně postupovali i MIDI LIDI s Na jih od stejné kapely. Drásavou píseň s mnohoznačným textem si zcivilnili, namotali do elektronických pulzů a celou kompilaci s ní odstartovali skutečně ve velkém stylu. (Přidali tak další do sbírky svých povedených coververzí – vedle Žbirkovy Na lodi či Co jsem měl dnes k obědu S&Š.)

Pro interpretace DVA, polských Napszyklat či Pjoniho by se více slušelo mluvit o remixování. Zatímco první dva jmenované projekty navázaly v Jako motorek a Fetiši na hravost Vášova Ošklidu, slovenský objev akcentoval do své elektronické dekonstrukce Skřítků skupiny E i jejich temné podtóny. A Čokovoko použily z písně od Odvážných bobříků do skladby Dredař jen samply (původní název písně Všichni jednou umřeme se alespoň vznáší jako duch nad tragikomickým textem o stárnutí). Ne vždy ale současné kapely vzešly ze střetu vítězně – Longital se drží ducha křehkého písničkářství V peřinách Ivy Bittové a Pavla Fajta možná až příliš doslovně a projekty ze současného pražského undergroundu Bonus/Line Up a OTK jako kdyby nemohli ke skladbám Happyendu a Ještě jsme se nedohodli najít žádný originální klíč.

Když se zpěvák a výtvarník Vladimír Kokolia zamýšlel v jednom rozhovoru nad tím, co je typické pro brněnskou scénu, prohlásil: „Zatímco v Praze je základním komunikačním požadavkem legrace, tak v Brně se bere vážně všechno – i muzika.“ Možná, že právě to je něco, čím by se mohla současná česká alternativa inspirovat – místo pitvoření a metaodkazování se vrátit k silnému sdělení a názoru. Brzo na mě přijde řada je stejně jako předloňská kompilace For Semafor užitečná nejen v tom, že připomíná dvě slavné éry domácí populární hudby, ale také v tom, že rýsuje mapy současné nezávislé scény. Otevřený posluchač ztracený v chaosu roztříštěných informačních kanálů podobné návody potřebuje.

 

Různí interpreti – Brzo na mě přijde řada (O. s. Fléda, 2011)

 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv