NP č.378 > Pošli to dálPár poznámek ke stávceMartina Křížková

V době uzávěrky tohoto čísla je již jednou odložená jednodenní (sic!) stávka odborářů stále ještě přede dveřmi. Bez ohledu na její skutečný průběh vykazuje již nyní několik pozoruhodných rysů. Nejzajímavější je asi ten, jak moc ji média dopředu nemají ráda. A jak málo se lze o skutečných argumentech (či dokonce důvodech) protestujících něco dozvědět. Novináři akcentují především formu.

 

Bulvární list uveřejnil na první straně jména tří odborářských bossů i s jejich telefonními čísly. Rozhořčení občané jim mají zavolat a zřejmě pěkně od plic vynadat, když se nedostanou včas do práce. V serióznějším tisku se lze dočíst, že „právo na stávku státních zaměstnanců je sice divné, ale budiž,“ nicméně blokování silnic už narušuje zásadu, že „monopol na legální násilí má stát.“ V dalších komentářích převažuje mínění, že každý má sice právo vyjádřit svůj názor, ale co je moc, je příliš. Padají slova jako vydírání, rukojmí a podobně.

Vzpomínka na nedávné protesty lékařů, které novináři, s čestnými výjimkami, dlouho pokrývali podobně, svádí k spekulaci, že se jedná o výrazný rys českého žurnalismu. Známé teorie říkají, že klasická média obvykle patří ve společnosti k významným nositelům statu quo. Hodně zjednodušeně řečeno: bílý muž se stabilním příjmem nepotřebuje narušovat řád věcí, neboť je mu v něm vlastně dobře.

I komentátorské stránky vlivných českých tiskovin jsou dlouhodobě obsazovány především muži od třiceti let výše. V jejich případě ale může jen nechtěně doznívat to, co jim soudružky a soudruzi tak dlouho ve školách vtloukali do hlavy: svět je černobílý a nejdůležitější je mít „klid na práci“, ať už je jakákoli.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv