NP č.377 > Téma číslaZpověď hodného JimaLucie Paceltová

Zdravím vás, lidé. Jmenuji se Jimmy a chci vám sdělit, jak vypadá můj psí život.

 

Pocházím z dříve slavného plemene kolie a lidé mě na potkání oslovují „Lassie“, ani nevím proč. Je mi osm let a povoláním jsem canisterapeut. Jsem tedy chlapák v nejlepších letech, který už ledacos prožil a nic mě nerozhází. Tedy kromě ztráty balónku! Když přijdu o hračku, můj život potemní. K tomuto citlivému tématu bych se nerad blíže vyjadřoval. Jinak ale plynou mé dny příjemně…

 

RADOSTNÁ FUŠKA

Od mala jsem miloval přírodu a kamarádil se s mnoha lidmi i zvířaty. Taky jsem se učil jezdit různými dopravními prostředky a zvykat si na místa, kde žijí lidé. Nejlepší místnosti, které jste vynalezli, jsou bezesporu kuchyň a jídelna. Nejhorší jsou naopak dlouhé spletité chodby a schody, ty vám toleruji jen se zdviženým obočím.

Když jsem si zvykl na to, že v lidské civilizaci se vyskytují záhadné zvuky a vládne tam spěch a zmatky, začala moje panička zjišťovat, jak reaguji na nemocné lidi. Nu, jak asi? Přátelsky, pochopitelně. Dodnes nechápu, proč na mě ze začátku hleděli s takovým podezřením.

Ti lidé, které jsme začali jednou týdně navštěvovat, byli staří a někdy až křehcí. Proto jsem s nimi nedováděl, ale našlapoval opatrně. Někdy jim vedle mě upadla berle, nebo mi nechtěně vjeli vozíčkem na tlapku, ale pak mi hned dali pamlsek a tak něžně mě hladili, že jsem jim odpustil. Víte, nechat se v cizím prostředí osahávat šedesáti lidmi, to je záběr. Jsem pak rád, když mám další dny klídek a jen si chodím na procházky očurávat rohy.

 

HLUCHÉ MÍSTO

Když nám s paničkou po třech letech nastalo období, kdy jsme na návštěvy za seniory nechodili, stýskalo se mi. Vzpomínal jsem, jak mě při příchodu na každé patro všichni hlasitě vítali a volali mě. Některé staré paní mi plakaly do hřívy a vykládaly o pejscích, které chovaly kdysi. Dědeček v brýlích vždy odložil noviny a zahlaholil: „Jak se máš, Skote?“ A hodné paní v bílém nebo modrém oblečení (ty, co trochu páchnou dezinfekcí, však vy víte které) odběhly do kuchyňky a donesly mi celý balík piškotů… Ze všech stran úsměvy, dobře nám tam bylo a těžko se mi této popularity vzdávalo.

Lidé mi chyběli, a tak jsem se snažil navazovat známosti v autobusech, v parku, kdekoli. Jedné tuze sympatické paní, která nesla tašky s nákupem, jsem dokonce zezadu tlapkami podtrhl nohu, aby ještě neodcházela a podrbala mě za ušima. Panička mi za to vyhubovala, nevím proč. Dáma mě totiž pochopila, položila tašky a začala si se mnou povídat. NOVÉ DRBÁNÍ Po této příhodě si panička nejspíše uvědomila, že by mi měla zařídit společnost lidí, kteří budou opět lahodit mému egu. Vzala mě tedy občas na jednorázovou akci. V paměti mi utkvěla zoologická zahrada, kde to velmi exoticky vonělo. Nedaleko troubili sloni a panička na mě pokládala a usměrňovala ruce nevidomých dětí. Zajímavé mi přišlo i náměstí plné stánků a lidí. Tolik davu, který mě ve vlnách obklopoval ze všech stran, jsem v životě nezažil. Mou pozornost ale tehdy stejně nejvíce upoutaly dvě božské fenky ze stánku naproti s nápisem Městský útulek.

Od minulého roku vedu opět společenský život. Začali jsme navštěvovat děti, které bydlí ve velkém domě s krásnou zahradou. Prý jsou všichni nějakým způsobem postižení, ale mně to tak nepřipadá. Stále zde slyším smích a křik a přede mnou i za mnou běhají neposedné nožky a jezdí závodníci na vozíčcích. Chvíli mě děti muchlají a dávají mi povely, potom mě češou a zkoušejí zapnout karabinku, závěrem mě nadšeně vodí na vodítku po chodbě. Já až tak nadšený nejsem, ale trpělivě čekám, až přijde moje chvíle a panička vytáhne z batohu balónek. V tu chvíli začne rej! Děti mi hážou aport a já štěkám a běhám, všichni jsme v jednom klubku. U dveří se objevují obličeje s prstem před ústy a dlaní na čele a následně zase rezignovaně mizí. Nám je to jedno, jsme jedna parta. Děti výskají a nechtějí, abych odešel. Cítím se s nimi skoro jako doma. Vím, kde mám misku s vodou, kde si smím lehnout a odpočívat, kdy si půjdu zaběhat na zahradu a pozdravit zdejší hodné koně. Na konci školního roku jsme pravidelné návštěvy ukončili, ale stejně sem občas přijdeme znovu, vždyť se máme rádi.

 

VYCHOVÁVÁM DOROST

V létě a na podzim jsme navštěvovali čtyřčlennou rodinu. Nebo pětičlennou? Byl tam táta, máma na vozíčku, jejich dvě děti a paní, co pomáhala té mamince. Maminku vždycky položili na bok na matraci a panička mě vybídla, abych si k ní lehnul. Proč ne, nejsem nejmladší a klidné tulení vleže je mi rok od roku příjemnější. Ta paní mě neobratně hladila ztuhlými prsty a byla ze mě nadšená, asi jsem hřál lépe než peřina.

Když si paní povzdechla, že pes je jejím největším snem, její muž se na ni tak zvláštně kouknul… A brzy nás u jejich dveří uvítalo štěně retrívra! Tak jsem si s tím malým hrával a ukazoval mu, jak má u své paničky ležet. Mládě to hned chtělo zopakovat, ale šlapalo nám přitom po hlavě a po břiše – kam se hrabe na profesionála! Za pár měsíců mě ale ten prďola začal dorůstat. Naučil se chodit způsobně vedle vozíku a i to tulení vleže mu jde stále lépe. Tak už máme taky úkol splněný a stavujeme se jen zřídka. Z retrívra je tele dvakrát těžší než já, ale stále si pamatuje, že jsem jeho hodný strejda a chová se ke mně ohleduplně.

V těchto dnech tedy chodím po návštěvách a občas zavítám za dětmi do školy, je s nimi psina a dávají mi na památku plyšáky. Na odchodu mě paní učitelky politují, jak náročný mám život, a následně další dva týdny lenoším. Závěrem bych se chtěl pochubit svojí cennou sbírkou: pěti míčky, kachnou, slonem, kočičkou, lvem a jahodou. Ano, jsem bohat a svůj poklad bych nevyměnil (leda za piškoty).

 

Autorka se věnuje canisterapii.

 


autor / Lucie Paceltová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv