NP č.377 > Dějiny přítomnostiZa pec nebo na náměstíAndrea Novotná

Přeskočila severoafrická revolta Gibraltar a šíří se do Evropy, nebo „jen“ vyvřela na povrch frustrace španělské nezaměstnané mládeže? Ať už si odpovíme jakkoli, květnové prostesty ve Španělsku jsou událostí prvního řádu. Škoda jen, že „naše, tedy Česká televize“ je jiného názoru.

 

Španělsko bylo dlouhodobě pokládáno za jednu z dalších rizikových zemí Evropy, po Řecku hned s Irskem a Portugalskem. Jakkoli má toto označování často spíše charakter sebenaplňujícího proroctví, Španělsko je s takřka pěti miliony nezaměstnaných zemí s největším poměrem lidí bez práce v celé Evropské unii. Pokud si přitom již tak neobyčejně vysoké procento nezaměstnaných (21,3) rozdělíme podle věku, vyjde nám u kategorie 16–25 let 43,5 %.

Takřka polovina mladých tak vstupuje do světa bez perspektivy – a slyší, že vyhlídky směřují spíše k horšímu. K protestům má volný čas, motivaci i kreativitu, nic z toho nemůže uplatnit v zaměstnání. Nejít na náměstí a zůstat doma není příliš lákavá možnost – i proto, že řada mladých Španělů musí kvůli ekonomické situaci bydlet se svými rodiči. Počet těch, kteří z rodného domu neodejdou ani po třicítce, stoupl v posledních letech z 58 tisíc na 1,4 milionu. Že by přes milion rozmazlených „mamánků“? Kdepak, sociální problém.

 

MOŘE BENZINU, STAČÍ ŠKRTNOUT

V krizi se budou muset všichni uskromnit, opakují politici po celém světě. Nejinak činí i dvouhlavý španělský stranický drak – křesťanští demokraté a socialisté, kteří v důsledku většinového systému dominují španělské politice. Jenže mladí nevědí, z čeho přesně by se ještě měli uskromnit, a starší zase vidí, že pod záminkou boje s nezaměstnaností se mají přijmout reformy, které především usnadní vyhazovy z práce („flexibilita pracovního trhu“), a znejistí tak jejich situaci. Ke státu během let přirostlé korupční zájmy pak odrazují i ty nejobětavější – uskromňovat se pro zisky podvodníků neláká nikoho. Naopak politický protest získává na atraktivitě.

Romantický obrázek lidskými davy zaplavených náměstí zdůrazňuje spontaneitu. Ve skutečnosti se protesty několik měsíců připravovaly – vlastně už od ledna, kdy různé nevládky a sociální hnutí založily nezávislou platformu Democracia Real YA (Skutečnou demokracii TEĎ). Mobilizace byla úspěšná – podle odhadů vyšlo 15. května do ulic více než padesáti španělských měst asi 130 tisíc lidí.

„Ecuchad la ira del pueblo (Naslouchejte hněvu lidu),“ zněl nápis na jednom z mnoha transparentů. Rozhořčení má své důvody, ale demonstrace nejsou jen rozhněvané. Jejich duchem je především demokracie, nenásilí a obnova smyslu pro veřejný prostor. Stanování na náměstí vrátilo do veřejného prostoru angažovanost, která je slovy protestujících „nestranická, ale ne nepolitická“.

Pro křesťanské demokraty představují protestující slovy jejich místopředsedy Estabana Gonzálese Ponse nebezpečné spojení dvou věcí: nezaměstnané mládeže a „extrémní protisystémové levice“. Pro vládnoucí socialisty je hnutí úderem, který patrně přispěl k jejich porážce v souběžných lokálních volbách. V reakcích obou stran je ale cítit, čeho se bojí nejvíce – narušení duopolu své moci řadou konkrétních požadavků, které hnutí vzneslo.

Patří mezi ně otevření demokratického prostoru nejen změnou volebního systému, ale také přijetím prvků přímé a participativní demokracie. Demokracie ale pro španělské protestující nespočívá jen v politice. Znamená nárokování ekonomických práv: „Práva na přiměřené bydlení, práva na veřejnou zdravotní péči zdarma… Práva na volný pohyb osob a posílení veřejného a sekulárního vzdělávání.“ A znamená také omezení moci bohatých – progresivním zdaněním, mezinárodním bojem proti daňovým rájům a také podřízení bohatství společnému zájmu. Protestující se rouhají „volnému trhu“ i slovy o nemyslitelném – znárodnění bank. Dávají tak políček společnosti, pro niž je přirozené slyšet o možnosti krachu celých států a o smrti milionů lidí hladem, nedokáže si ale představit, že by někdo mohl zakázat bankéřům posílat nesmyslné částky kolem světa.

Hnutí, které nedosáhne svých cílů, opadne po čase jako přílivová vlna. Evropské státy nejsou prohnilé jako severoafrické tyranie a hnutí, které se vylije na náměstí evropských měst, tak nemůže očekávat, že vyvolá revoluci. Jestliže dokázali položit naléhavé otázky politikům, neméně naléhavé otázky museli položit sami sobě: Kam může podobné hnutí v dnešní době směřovat? Čeho může dosáhnout? A jak? Diskuse na španělských náměstích i kvůli zodpovězení těchto otázek netrpělivě sledují různé iniciativy v celé Evropě, které by rády přenesly étos španělských náměstí na své území.

 

DĚDICTVÍ ROZHOŘČENÍ

Hnutí se nazývá „rozhořčení“, a to nikoli náhodou. V knihovničce mnohých protestujících nalezneme esej Stéphana Hessela Rozhořčujte se z loňského roku. Čím je upoutal stručný spisek třiadevadesátiletého starce natolik, že se jej ve Francii prodalo milion a půl výtisků a že okamžitě následovaly překlady do dalších jazyků, včetně španělštiny?

Zčásti určitě životním příběhem autora. Hessel stihl být spolupracovníkem kritického teoretika Waltera Benjamina i vůdce francouzského odboje a pozdějšího prezidenta Charlese de Gaulla. Bojoval a jako zajatec nacistů prodělal mučení, které později získalo proslulost jako waterboarding. Po válce jako diplomat spolu s Eleanor Rooseveltovou navrhoval text Všeobecné deklarace lidských práv. Jejich nedělitelnost hájí dosud – ať už jde o migranty ve Francii nebo o Palestince v Gaze.

Hessel ale především dokázal propojit příběh antifašistického odporu se zcela aktuálními otázkami. Připomíná, že program francouzské Národní rady odboje z 15. března 1944 nevolal jen po obnově předválečných pořádků, ale také po „opravdové hospodářské a společenské demokracii“. Právě k étosu résistance by se měli podle Hessela vrátit obyvatelé neoliberální Evropy a připomenout, že když šlo rovnost navrhovat ve válkou zničené Evropě, není jediný důvod, proč by ji nebylo možné prosazovat dnes. „V tomto světě jsou věci, které jsou naprosto netolerovatelné,“ říká veterán odboje a mluví o propasti mezi chudými a bohatými a „diktatuře“ mezinárodních trhů. „Najděte důvod, proč jste rozhořčení,“ vyzývá své čtenáře. „Pokud nás něco rozhořčí, stáváme se aktivisty, cítíme závazek a naše síla se stane nepřekonatelnou,“ dodává svým mladším čtenářům optimismus. Jako řešení navrhuje „nenásilné povstání“, mimo jiné i proti moci masmédií, udržujících status quo. Ostatně, média jsou tématem i pro španělské hnutí – v rámci svého požadavku na otevření veřejného prostoru požadují i demokratizaci přístupu do televize. Ve světle tohoto požadavku stojí za to nastavit zrcadlo zrcadlu a podívat se na situaci u nás.

 

CENZURA MLČENÍM

Česká média o protestech spíše mlčela. Česká televize na svém „zpravodajském kanálu“ ČT24 například o víkendu 21. a 22. května v každém přehledu zpráv pouštěla informaci o „epidemii“ tloustnutí psích mazlíčků v Latinské Americe, o obsazených náměstích ve Španělsku ale ani slovo.

Roli informátorů o situaci ve Španělsku převzali především mladí Španělé, dočasně žijící v Česku zejména jako studenti na Erasmu. V centru Prahy a pak i Brna uspořádali několik demonstrací, na nichž alespoň trochu přenesli do Česka středomořský způsob protestu. Pohled na akční, skandující a skákající Španěly a poněkud rozpačitě přihlížející Čechy dal zase jednou nahlédnout do důvodů, proč u nás až příliš často demonstrace připomínají organizovanou nudu, a připomenul i možnost, že by takové být vůbec nemusely. Jen by čeští demonstranti nejspíš potřebovali odjet na svůj Erasmus někam na jih.

Aktivisté se nejen rozhodli nahradit vysílání České televize informováním protesty v ulicích. Rozhodli se také psát na příslušná veřejnoprávní místa protestní dopisy a nakonec je přiměly k odpovědi. Pochopitelně, kdo očekával oficiózní mlžení, nezmýlil se. Zpráv o španělských protestech ovšem v ČT přibylo. Poučení? Ani velké mediální instituce nejsou neproniknutelnými pevnostmi. V době, kdy se k nim stále více jejich diváků spíše proklikává, pokud je zaujme příslušný link, než že by je nastálo sledovali, si nemohou dovolit ignorovat požadavky diváků. Upozorňovat je na jejich moc a upozorňovat je, že tato moc je pod kontrolou kriticky přemýšlejících a různé zdroje používajících diváků, dává smysl.

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vraždy ve jménu druhotných ctností / Andrea Novotná > NP č.339 > Rozhovor Neonacistické zločiny, jako byl útok zápalnou lahví na romskou rodinu ve Vítkově, vyvolávají morální odsouzení a snahu o co nejpřísnější potrestání viníků. Nebylo tomu tak vždy. Anarchista Jakub Polák se v kauzách rasistických vražd angažoval především v devadesátých letech a poukázal na tendenci je bagatelizovat. Ohlédnutí za jeho případy vyvolává otázky: možná, že kdyby byla reakce společnosti od počátku důslednější, nemuselo k tolika zločinům k nenávisti dojít.   číst dále Jmenuju se cikán. Kopněte si / Andrea Novotná > NP č.395 > Téma čísla Internet, sdílení, tvořivost. Tahle trojice má i svoji odvrácenou stránku – tam, kde vládnou předsudky, je účinně šíří. Přichází doba pogromů připravovaných hoaxy na síti?   číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Továrny na recidivu / Andrea Novotná > NP č.403 > Téma čísla „I am a timebomb… A ticking ticking ticking timebomb…“ Píseň od Chumbawamby by klidně mohla pasovat na české vězeňství. Exministr spravedlnosti Pospíšil opakovaně varoval před hrozícími vzpourami vězňů. Chtěli jsme se dozvědět, jestli měl pravdu. Zjistili jsme, že je to ještě horší.   číst dále Cool fašismus / Andrea Novotná > NP č.406 > Dějiny přítomnosti Jižanská vlajka a kanady jsou převážně out, neonacisty dnes si nejde představit jako skinheady začátku devadesátých let. Hitem sezóny se stalo spíš volné černé oblečení a kšiltovka.   číst dále Stopy odcizení / Andrea Novotná > NP č.370 > Téma čísla Andrea Novotná se přihlásila na facebook. Cítila se izolovaná mezi kamarády, kteří pořád mluvili o „skupinách“, „statusech“ a „lajkování“. Svoboda nebýt na fcb je fajn, ale je to jako s tou televizí: můžete na ni nekoukat, ale jste obklopeni lidmi, kteří ji sledují.   číst dále Otázky nad „otcem vlasti“ / Andrea Novotná > NP č.458 > Pošli to dál Kulaté výročí narození Karla IV. je sice až za rok, jedná se ale o událost natolik významnou, že se její oslavy připravují s dvouletým předstihem. Politici, arcibiskup, rektor, ředitelé veřejnoprávních médií – zkrátka honorace na nejvyšší úrovni sedí už rok v „Národní komisi“, která má oslavy koordinovat. Aby také ne – bude se přece slavit „otec vlasti“ a „největší Čech“, kterým se středověký panovník stal před časem v televizní anketě poté, co byly jako neplatné vyřazeny hlasy pro Járu da Cimrmana. číst dále Pozor, radikálové! / Andrea Novotná > NP č.423 > Pošli to dál Významy slov jsou v neustálém pohybu. Někdy se část stane celkem, někdy celek částí. A tak se také slovo „radikál“ stalo označením pro neonacisty nebo prostě násilnické rasisty. číst dále
celý archiv