NP č.377 > ReferátSkalpy se nebrouTomáš Stříbrný

Nedávno proběhlo v Praze třetí mistrovství světa v boxlakrosu. Ač jsme vlastně lakrosovou velmocí, obeznámenost s tímto progresivním sportem není valná. Tomu odpovídal i poměrně slabý zájem médií.

 

V různých podobách se v bývalém Československu hrál lakros už od konce 60. let. Postupně zde všechny varianty této původně indiánské rituální hry, jež se proměnila v moderní sport, zdomácněly. Češi dokonce jednu typicky „naši“ variantu vymysleli – tzv. český lakros se nikde jinde na světě nehraje – používá se v něm typická lehká duralová lakroska, kterou občas vidíme vyčuhovat z toren členů skautských oddílů.

 

HRÁT PRO POTĚCHU STVOŘITELE

Lakros se zrodil v oblasti Velkých jezer na hranicích současných Spojených států a Kanady. Mezi místními indiánskými kmeny byl široce rozšířen, Odžibwové mu říkali bagattaway, což znamená „menší bratr války“. Indiáni totiž hru brali velmi vážně – mezikmenové lakrosové zápasy často sloužili jako prostředek, jak se vyhnout skutečné, daleko krvavější válce. O krvavá zranění občas i se smrtelnými následky však nebyla nouze ani při zápasech. Pokud došlo k nějakému mezikmenovému sporu, bylo mnohdy lepší sehrát rituální zápas. Ten mohl ukázat stvořitelovu vůli (po našem něco jako Boží soud) s podstatně menšími „náklady“ než nejistá válka.

Zatímco u Algonkinů tato hra zřejmě postupně vymizela, u další velké skupiny, irokézské Ligy šesti národů, zůstala úhelnou osou společnosti dodnes. Podle irokézských legend byl tewaarathon – lakros – dán indiánům samotným Stvořitelem – měli ho hrát pro jeho i své potěšení. Hra byla tedy často spojena s dalšími obřady a měla i náboženské, právní a léčebné funkce. Léčitelé ji často používali k posvěcení léčebných prostředků a upoutání Stvořitelovy pozornosti. Hraní lakrosu tudíž u Irokézů nebylo a ani dnes není vnímáno jako nějaká relaxace sportem, ale jako významné zaměstnání oslavující Stvořitele a jeho dobrotu.

První zmínky o lakrosu nacházíme u francouzských misionářů ze 17. století, od kterých také pochází současné pojmenování hry. Zakřivená lakroska jim připomínala zakončení biskupské berly – la crosse. Pod tímto názvem si pak tento sport začal úspěšně razit cestu do světa. Zdaleka nejoblíbenější je však stále v Kanadě, kde se stal národním sportem, popularitou srovnatelným s hokejem – podobně jako hokejová NHL funguje i lakrosová NLL.

 

INDIÁNSKÁ HRA V ČESKÝCH ZEMÍCH

Již počátky místního trampského hnutí ukázaly, že romantika a dobrodružství Divokého západu vzbuzují v Češích mohutnou odezvu. Hustota trampských osad, skautských oddílů, euroindiánských kmenů a kmenů lesní moudrosti již sice není taková jako při svém vrcholu v 80. a 90. letech, u tak malého národa je však stále pozoruhodná.

Právě v tomto prostředí se poprvé na sklonku 60. let lakros v bývalém Československu objevil. Nejprve se hrál s ručně vyráběnými dřevěnými lakroskami, jež byly časem nahrazeny praktičtějšími duralovými – tato verze posléze vykrystalizovala v tzv. český lakros.

Další verze hry se u nás začaly hrát ve druhé polovině 80. let. Jsou to jednak dvě varianty mužského lakrosu – field lacrosse a box lacrosse (či také indoor lacrosse), ženský lakros a genderově smíšený interkros. Ve všech jde o to, dopravit pomocí lakrosky – hole zakončené jakousi vypletenou kapsou – míček do brány soupeře, hájené brankářem. Jednotlivé varianty se liší velikostí hřiště, počtem hráčů v poli, rozměry branek, ale především možnými způsoby bránění. Zde si může každý zájemce po libosti vybrat, co vyhovuje jeho naturelu. Možnosti se pohybují od zcela nekontaktního interkrosu, kde nesmí dojít k fyzickému dotyku nejen hráčů, ale ani holí, až po hru pro „opravdové muže“, kanadský boxlakros, kde se hraje „do těla“ podobně jako v ledním hokeji. Jednou z hvězd českého týmu na šampionátu byl ostatně Jamie Plunkett, občasný hráč LC Jižní Město, jinak ovšem profesionální kanadský hokejista působící v Čechách.

 

IROKÉZOVÉ V PRAZE

Nedávného pražského šampionátu se zúčastnilo osm zemí. Krom jasných favoritů – týmů Irokézů, Kanady a USA – to dále byly Anglie, Irsko a Austrálie, tedy státy s významnými vzájemnými kulturními vazbami. Zbytek světa pak zastupovala Česká republika a v roli neoficiálních účastníků poprvé i Slovensko. Naopak tradiční účastník – Skotsko – se tentokrát omluvilo. Většina jeho hráčů totiž pochází z okolí Toronta a skotský lakrosový svaz pravděpodobně neměl prostředky na přesun hráčů do zámoří.

Největší senzací pak byla účast týmu Irokézů, jež se díky politickým a diplomatickým komplikacím zdála více než nepravděpodobná. Sněm náčelníků Irokézské konfederace totiž loni na podzim odhlasoval, že příslušníci Šesti národů nesmějí cestovat na jiné cestovní doklady než irokézské. Ty ovšem uznávají jen země Severní Ameriky, zbytek světa nikoli. Vinou toho se už loni irokézská lakrosová reprezentace nedostala na světový šampionát v anglickém Manchesteru – Anglie jim prostě na jejich cestovní doklady nevydala víza a letět na americké či kanadské pasy bylo pro hrdé původní Američany nepřijatelné. Vzhledem k této zkušenosti začali organizátoři naštěstí tento problém řešit včas, a tak švýcarské a české úřady indiánům udělily výjimku a cestě do Prahy už nic nebránilo. Díky tomu se Praze představila kompletní světová lakrosová elita.

 

JSME „MISTŘI EVROPY“!

Českému týmu se na mistrovství v Praze oproti poslednímu šampionátu v roce 2007 v kanadském Halifaxu, kde jsme byli spíše do počtu, nad očekávání dařilo. Po předpokládaných, ale nijak tragických prohrách s týmy Irokézů a USA a jednom vítězství nad Irskem jsme postoupili ze základní skupiny a střetli se ve čtvrtfinále s mužstvem Anglie. To jsme poměrně překvapivě, i vzhledem k účasti pravděpodobně nejlepšího hráče světa v anglických barvách, rozdrtili, a postoupili tak k souboji o třetí místo s týmem USA. Ještě v poločase byl zápas vyrovnaný, nicméně v druhé polovině se sportovní štěstěna otočila, či snad od nás Stvořitel odvrátil svou tvář a česká reprezentace skončila s bramborovou medailí na čtvrtém místě. Pro český boxlakros je to i tak obrovský úspěch – ve světové konkurenci jsme skončili těsně za medailovou pozicí a především hned za triumvirátem tří favorizovaných týmů. O něčem podobném jsme si před čtyřmi lety mohli nechat jen zdát.

 

ODLOŽENÝ INDIÁNSKÝ SEN

A jak se na mistrovství vedlo v jejich národní hře irokézským bojovníkům? Tým Šesti národů dorazil na šampionát pevně rozhodnut zvítězit a dokázat, že skutečnými mistry lakrosu jsou právě oni. Ač řada irokézských hráčů hraje v kanadsko- americké NLL, obecně mezi indiány převládá spíše pocit, že tak jako běloši indiánům vzali zemi, půdu a tradiční život, přivlastňují si nyní i jejich národní dědictví. Řevnivost mezi irokézskými a především kanadskými týmy je proto mimořádná – podle kuloárových informací si Irokézové na fieldové zápasy s Kanadou berou dřevěné lakrosky, při povolených tvrdých zákrocích to totiž pružným dřevem údajně bolí víc. Vzájemná řevnivost je ze strany Irokézů ještě umocněna tím, že na obou předchozích boxlakrosových šampionátech v letech 2003 i 2007 s Kanadou prohráli a skončili na, pro ně vlastně potupné, stříbrné pozici.

Vůle vyhrát tedy byla obrovská, hráče přijely podporovat celé rodiny. Irokézové v Americe sledovali zápasy přes satelit a děti měly volno ze školy, aby mohly svůj tým sledovat alespoň u obrazovky či monitoru. Nicméně ani to všechno nebylo nic platné a indiáni se po třetí finálové prohře s Kanadou museli znovu spokojit se stříbrnou medailí.

Pokud hledáte vhodný kolektivní sport pro svou energií překypující ratolest, je možná právě lakros ta pravá hra. Na relaxační úrovni se hraje takřka v každém dětském oddíle zaměřeném na život v přírodě, pokud však má vaše dítě vyšší sportovní ambice, není až takový problém se prosadit. Úroveň hry je u nás vysoká, zatímco hráčů relativně málo. Sen zahrát si v reprezentaci na světovém mistrovství je tak nesrovnatelně dostupnější než v masově oblíbeném fotbalu či hokeji.

 

 

Boxlakros

hrají týmy po pěti hráčích a jednom brankáři. Hraje se na periody, nejčastěji čtyřikrát 15 minut. Hřiště s umělým trávníkem je stejně velké jako při hokeji. Hráči mají chrániče na horní část těla, tj. hruď, ledviny, lokty, ruce, hlavu. Hru otvírá tzv. face dvou hráčů. Při něm se jedna strana zmocní míče a má třicet sekund na střelu na bránu. Lakrosová hůl se skládá z kovové tyče, která má přibližně metr, a tzv. hlavy s pevným umělohmotným obrysem vypleteným síťkou, do níž se chytá míč. 

 


autor / Tomáš Stříbrný VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv