NP č.376 > Téma číslaŽádný strach z konkurenceChristian Jakob

Prvního května Češi oslavili nejen státek práce, ale i to, že mohou konečně začít volně hledat obživu v Rakousku a Německu. Jaký je pohled na nově nabytou svobodu z německé strany?

 

Dlouho byli druhořadými občany Evropské unie: Češi, Estonci, Lotyši, Litevci, Maďaři, Poláci, Slovinci a Slováci. Přestože se jejich státy staly součástí Evropské unie už při jejím prvním východním rozšíření v roce 2004, volný pohyb pracovních sil pro ně neplatil. Nyní toto přechodné opatření padne: Od 1. května mohou občané těchto osmi států hledat práci v celé EU. V roce 2014 je budou následovat Bulharsko a Rumunsko.

Že k tomu dochází až nyní, je především důsledkem strachů a xenofobních resentimentů, které svého času vyvolalo přijetí východoevropských zemí. Vzhledem k masivnímu rozdílu v příjmech se tehdy mnozí – a nejen v Německu – obávali zesílení platového dumpingu a demontáže západoevropských sociálních standardů. Nové členské státy proto nejprve neobdržely plná práva.

Tyto obavy podporovaly také velké ústavy výzkumu hospodářství. Hans-Werner Sinn, ekonomický liberál a prezident mnichovského institutu Ifo, například v roce 2004 prohlásil: „Země EU již dnes ohromně zápasí s úkolem, jak omezit ekonomickou migraci a udržet sociální stát i přes imigraci v ufinancovatelné podobě.“ Tento zápas se bude dále vyostřovat. Sinn počítal s tím, že v dalších letech bude následovat mnoho dalších reforem po vzoru Agendy 2010 (viz box). „Tím bude západoevropský sociální stát během let postupně erodovat.“

Sinn v tom však problém nespatřoval – on a další liberální ekonomové ostatně dávno nepožadovali nic jiného. U mnoha zaměstnanců vyvolaly takové prognózy strach. „Východní rozšíření je téma na každém shromáždění a lze si všimnout, jak jsou lidé vůči němu bezmocní,” řekl tehdy mluvčí odborového svazu IG Bauen- -Agrar-Umwelt Michael Knoche. „Historicky je ten proces správný, ale jsou zde mnohé problémy,“ mínil jeho spolkový předseda Hans- Joachim Wilms. Německý odborový svaz (DGB) pomáhal prosazovat přechodná období. „Cílem je nenechat hned vypuknout mzdovou konkurenci,” vysvětloval jeho mluvčí Hilmar Höhn.

To bylo před sedmi lety. Od té doby získalo německé pracovní povolení více než dvě stě tisíc přistěhovalců – vždy však za předpokladu, že jim zaměstnavatel vyplatí stejnou mzdu jako domácímu zaměstnanci. Zda byl tento princip skutečně dodržován, je v mnoha případech sporné. Jisté ovšem je, že zdejším zaměstnancům neztížili život Poláci ani Maďaři, nýbrž Zelenými a sociální demokracií prosazené reformy Hartz (součást Agendy 2010 – pozn. red.), které rozpoutaly boom agenturního zaměstnávání, a ekonomická situace, v níž vyjednávání o mzdových tarifech vedla k tomu, že se Německo propadlo ve vývoji mezd na poslední místo v Evropě.

 

BEZ MINIMÁLNÍ MZDY

Frank Bsirske, šéf odborového svazu Verdi sdružujícího zaměstnance ve službách, se dnes obává, že „mnoho přistěhovalců bude svolných pracovat za nižší mzdu, než je v Německu obvyklé.“ To souvisí i s tím, že Německo – na rozdíl od téměř všech ostatních zemí EU – nemá zavedenou žádnou obecně platnou minimální mzdu. Východoevropská pracovní síla na tom jistě nese ten nejmenší díl viny. V každém případě se Bsirske obává „nové soutěže, sestupné spirály, v níž firmy, které nasadí levnější síly ze střední a východní Evropy, vytlačí ty, které platí lepší mzdy a zajišťují sociálnější pracovní podmínky.“

Podobně se vyjadřuje předseda poslaneckého klubu strany Die Linke, Gregor Gysi. Věří, že ve výsledku „zde budou zase pracovat Poláci a jiní východoevropané za nejnižší mzdy.“ Šéf DGB Michael Sommer se více snaží, aby se vyhnul zatrpklému tónu. „Lidé, kteří přijdou jako odborníci z jiných zemí, se ptají, zda jsou v Německu vůbec vítáni,“ říká. „Je třeba větší ochoty tyto lidi integrovat. Mladé Estonce, Poláky nebo Slováky musíme přivítat jako rovnoprávné lidi – a ne je odbýt jako nádeníky, které jde vykořisťovat.“

Právě to jde ale nyní velmi snadno – a Sommer to přirozeně dobře ví. Příčinou toho je především evropská směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, která podřizuje zahraniční firmy výhradně tarifním smlouvám platným v zemích jejich původu. Tato směrnice je sice omezena německým zákonem o vysílání, jenže pouze pro několik málo odvětví. Podobný efekt má také evropský volný pohyb služeb: v této oblasti padla 1. května všechna omezení dosud platná pro východní země. Mnozí se obávají zvlášť drastického mzdového dumpingu v oblasti agenturního zaměstnávání. V prohlášení DGB k 1. květnu se píše: „Vítáme volný pohyb pracovních sil v Evropě. Mobilita však musí být utvářena za férových podmínek. Pro vyslané zaměstnance i agenturní pracovnice a pracovníky platí: Stejný plat za stejnou práci! Nesmí být zneužíváni k tlaku na snížení mezd.“ Nezůstává ovšem při apelu: Annelie Buntenbach, členka předsednictva DGB, žádá u příležitosti otevření pracovního trhu „významné posílení personálu finanční kontroly švarcsystému.“

Zaměstnavatelé se naopak dívají na 1. květen s optimismem. „Plný volný pohyb pracovních sil se z celkového hospodářského hlediska projeví pozitivně a přispěje k tomu, že zajistíme svou poptávku po kvalifikovaných pracovnících,“ tvrdí prezident svazu zaměstnavatelů Dieter Hundt. Starost, že do Německa začnou proudit masy pracovníků za nízké mzdy, považuje za „neoprávněnou“.

Ve skutečnosti nikdo přesně neví, kolik lidí z východní Evropy chce v Německu žít a hledat práci. Prognózy ovšem ukazují: zas tak moc jich nebude. Například Úřad práce (BA) aktuálně počítá s nanejvýš sto čtyřiceti tisíci přistěhovalci za rok. To se na pracovním trhu sotva projeví a je to mnohem méně, než by Německo potřebovalo vzhledem k nedostatku kvalifikovaných sil. „Německo není tak atraktivní, jak si mnozí myslí. Mladí, vzdělaní východoevropané jdou často raději do Anglie,“ říká šéf úřadu, Frank-Jürgen Weise. Velká Británie otevřela své hranice pro východoevropské pracovníky již před lety. Weiseho nadřízená, spolková ministryně práce Ursula von den Leyen, očekává ještě menší příliv: „Počítáme zhruba se sto tisíci osobami.“ Většina těch, kdo přijdou, budou „mladí a kvalifikovaní“, tvrdí. „Nám neschází práce, nám dochází v tomto okamžiku pracovní síly a to se v dalších letech ještě zvýrazní.“ Pochopitelně je třeba „dbát na nejspodnější okraj pracovního trhu, aby se flexibilita nepřehoupla ve využívání.“

Radikálně pravicoví nacionální demokraté (NPD) se mezitím pevně zakousli do tématu. Dobře tušíce, že slogan o „východoevropských nádenících“ se stále výtečně hodí k vyvolání xenofobních reflexů až hluboko do politického středu, věnovala strana všechny své aktivity kolem 1. května volnému pohybu pracovních sil a vytváření nálady nepřátelské k lidem z východu Evropy. „Uzavřít hranice polským nádeníkům!“ poštvávala. A po 1. květnu NPD jistě využije popuzování proti Polákům i v předvolebním boji v Meklenbursku-Pomořansku. Již v roce 2009 lepila v Sasku plakáty s heslem „Stop polské invazi!“

 

JASNÉ WILLKOMMEN

První květen se ale rozhodli využít i jiní – k vystoupení proti rasistickým předsudkům a za solidaritu pracujících. Například platforma Migrar sestavila prohlášení, přeložila jej do devíti jazyků a rozdávala ho po celé zemi na odborářských demonstracích. „Vyvolávat strach z takzvané ‚konkurence z východu‘ je příznakem štěpení, nikoli solidarity a sociální spravedlnosti,“ píše se v něm. Prohlášení připouští reálnost obav, že některá odvětví mohou využít volného pohybu pracovních sil k dalšímu snižování mezd. Požadavek DGB na zavedení všeobecné minimální mzdy je proto správný – musí být ovšem spojen s „jasným ´Vítejte´ a solidární podporou všech migrujících pracujících.“ Prosazování minimální mzdy tak „nesmí být vykoupeno raziemi proti pracovníkům a pracovnicím, kteří zde hledají lepší výdělek než v zemi svého původu.“ Minimální mzda by spíše měla „dát kolegům a kolegyním z východní Evropy do ruky nástroj, jak se bránit proti vykořisťování.“

Olaf Bernau z iniciativy Máš práva!, která je součástí sítě Migrar, soudí, že odborářské strategie dosud vedly ke zneužívání otázky zaměstnaneckých práv proti migraci. „Vlastně to znamená: Pokud se standardy zavěsí dostatečně vysoko jen zde, pak se to zaměstnavatelům nevyplatí a nikdo sem nepřijde.“ Přitom musí být jasné, že zaměstnanecká práva „jsou namířena vůči zaměstnavatelům, a proto by také užitek z těchto ochranných práv měli čerpat všichni. Konkurence mezi zaměstnanci by ovšem být neměla.“

 

Text vyšel v listu Jungle World 17/2011.

 


autor / Christian Jakob VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv