NP č.372 > Téma číslaAmerická krásaTomáš Havlín

Kdo se nechce nechat bičovat českými nebo tureckými soap operami, stahuje nejčastěji z internetu americkou seriálovou produkci. Co k nám přichází zpoza oceánu?

 

Je 12. září 1999 a David Chase vystupuje na pódium losangeleského Shrine Auditoria, konferenčního centra a sídla zednářského řádu Al Malaikah, vystavěného v marockém stylu. Pětapadesátiletému Italoameričanovi, jehož rodné příjmení zní DeCesare a jenž vyrůstal na východním pobřeží, patří tento rok cena Emmy.

Je to on, kdo stojí za Sopranovými, kultovním seriálem o italské gangsterské rodině z New Jersey. Chase je autorem pilotního dílu a napsal také několik pokračování. Ostatně za pátou epizodu první sezóny s názvem College si ten den odnáší zmíněnou televizní cenu. Díl, ve kterém hlava rodiny Tony Soprano přesvědčuje svou dceru Meadow cestou z výletu na univerzitu, že žádná mafie ve skutečnosti neexistuje a jde jen o stereotyp, aby ale zároveň připustil, že část jeho peněz pochází z nelegálního byznysu, ocenila porota za výjimečný výkon v oblasti seriálové scenáristiky.

Chase může být spokojený i nadále, všem dnům totiž ještě není konec. Pořad, jenž mu předtím postupně odmítly všechny velké americké televize, se bude na HBO vysílat dalších pět sezón a dosáhne úctyhodného počtu osmdesáti šesti epizod. Každá z nich přitáhne k televizorům kolem devíti milionů diváků. Konečně přijdou i další ceny (jako třeba cena britské televize za nejlepší americký import) a kritici budou Sopranovi vynášet do nebes jako seriál, který vrátil zábavu pro dospělé na televizní obrazovku, filmovými kvalitami se vyrovnal evropské kinematografii a stylem vyprávění dickensovským novelám.

 

VYSTŘEL A BĚŽ

Seriálová éra samozřejmě nezačala Sopranovými. Například v roce, kdy se Chase ocitl na pódiu Shrine Auditoria, kralovala cenám Emmy slavná Ally McBealová. Mafiánská sága je nepochybně jen jedním z kroků k televizi, která je buď televizí hledání superstar nebo televizí seriálů.

Tvorba programu dnes není taková alchymie, jak by se mohlo zdát. Časopis Time například tvrdí, že pokud americké televize chtějí přitáhnout široké publikum (a s ním i inzerenty), mají jen dvě možnosti. Buďto vysílat v zásadě sportovní soutěže, jako jsou Superstar nebo StarDance, tedy programy, jejichž sledování je nenáročné a jimž je cizí jakákoli otevřenost nebo ambivalence, anebo se zaměřit na zmenšující se, ale stále významnou část divácké obce, která chce prostě přijít domů z práce, pustit televizi a v určenou hodinu se podívat na svůj seriál tak, jak zamýšlel Bůh.

Výsledkem je dynamický trh. Americké televize každoročně nakupují scénáře, které chtějí realizovat, anebo jen zabránit jejich odvysílání na jiné stanici. U vybraných se točí pilotní díl a seriál je vyslán na svou hvězdnou cestu. Ne pokaždé je dráha tak dlouhá jako u soap opery Guiding Light. Ta se vysílala na CBS od roku 1952 až do předloňska, čímž si vydobyla zápis do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaná televizní show v dějinách lidstva. Pokud naopak publikum seriál nepřijme, může „potupně“ skončit hned v první sezóně a po pár dílech.

 

PYTEL PLNÝ BLECH?

Zkoušet za takových okolností ujednotit seriálovou produkci dává jen omezený smysl. S ohledem na vytčenou cílovou skupinu se ale nelze divit, pokud budou seriály mířit spíše na konzervativní publikum.

Březnové Nielsenovy žebříčky sledovanosti například prozrazují, že nejpopulárnějšímu pořadu v USA American Idol (Fox), jehož premiéra se umístila na prvním a repríza na druhém místě v tabulce, se z odstupu dívá na záda seriál Mentalista (CBS), v Česku vysílaný televizí Nova. Příběh Patricka Janea, nasazujícího své paranormální schopnosti do služeb policejního oddělení v kalifornském Sacramentu, proto nemusí být nijak výjimečný. Svou nekomplikovaností, jasností a předvídatelností je Mentalista v zásadě to samé, co televizní divák viděl již stokrát. Patrick Jane v každém dílu chodí, mluví s lidmi a řeší jednoduché případy. Od starého inspektora Columba se tak liší snad jen sexy lookem a zmíněnými schopnostmi psychotronika. Umění „vposlechnout se“ do myšlení druhých lidí prý oceňují především ženy. Ty také tvoří asi 60 % z patnácti milionů diváků, již usedají před televizi každý týden.

Na děleném osmém místě téhož žebříčku pak najdeme seriál Glee (Fox), který v Česku od podzimu nabízí Prima Cool, a jemuž na začátku března pokřtila knihu v jednom z pražských klubů známá zpěvačka Leona Machálková. Glee je příběh středoškolského pěveckého sboru z Ohia, jenž však svými různými zápletkami cílí na vícegenerační publikum. Televize Fox navíc zjevně pohlédla na úspěšnost svého American Idol a prosadila do seriálu i prvky muzikálu. Zřejmá je ale i další inspirace. Úspěšnost pořadů, jako je zmíněná hudební soutěž, se zakládá na tom, že představují kontrapunkt k problémům všedního světa. Ani v lyricky středoškolském Glee neběhají v záběrech ozbrojení lidé, vampýři nebo právníci. „Je to čirý eskapismus,“ říká otevřeně jeden z autorů seriálu Ryan Murphy.

Těmito dvěma příklady ale nelze mít současnou americkou seriálovou produkci za popsanou. Útěk z reality není absolutním pravidlem. Takový seriál Hung (HBO) je sice především stravitelným kouskem s komediálními rysy, ale jeho hlavním hrdinou zůstává Ray Drecker, středoškolský učitel z chřadnoucího Detroitu, jenž se svírán hypotékou a ohrožen ztrátou zaměstnání vydává na dráhu prostituta.

Ukazuje se také, že seriál nemusí nutně cílit na co nejširší diváckou obec. Příkladem může být The Wire (HBO, 2002–2008), jehož dějištěm je marylandský Baltimore, většinově černošské město, jež se v USA stále ještě řadí k těm bohatším, ale doby průmyslové slávy má již dávno za sebou. Scenárista a někdejší novinář David Simon zde na podkladě života policejního oddělení zapouští sondy do různých stránek rodného města. V jednotlivých sezonách postupně zobrazuje nelegální obchod s drogami v chudinských čtvrtích, dělníky v docích, politiky a úředníky na radnici a fungování (či spíše dysfunkci) veřejného systému vzdělávání a tištěných médií.

Pochmurný pohled, jenž je zároveň jistým sociálním komentářem (autor chápe Baltimore jako produkt „nespoutaného kapitalismu“, v němž honba za ziskem vytlačila sociální politiku a boj s drogami se proměnil v nástroj války proti americké chudině), si masovou oblibu v žádném případě nezískal. The Wire, k jehož velkým fanouškům se počítal i americký prezident Barack Obama, se však mohl opřít o poměrně malou, nicméně loajální vrstvu převážně bílých a vzdělanějších Američanů. Jejich přízeň dotáhla seriál až k poslední šedesáté epizodě – podle Nielsenovy agentury ji sledovalo něco pod jeden milion diváků.

 

VĚTŠÍ MENŠÍ NÁVYK

Pro pozornost, cvrkot a rezonanci, jakou se té které věci podaří ve společnosti vybudit, používá angličtina slovo „buzz“. S ním stojí i padá životnost zábavních seriálů.

Jakmile začnou diváci zakládat fankluby a fanouškovské webové stránky, přít se vycizelovanými argumenty na webových fórech o smyslu posledních dílů a odhadovaném obsahu těch nadcházejících nebo obchodovat s předměty, které nějak upomínají na hlavní hrdiny, má seriál vyhráno.

Za poslední léta dotáhl tento průnik asi nejdál seriál Lost, jehož sledovanost během šesti let na ABC neklesla pod deset milionů diváků. Fanoušci hrdinů, ztracených na opuštěném ostrově po pádu letadla, si začali říkat Losties a leckdy neváhali jezdit na mezinárodní srazy organizované samotnou televizní stanicí. Seriál pronikl do popkultury a stal se široce citovaným artefaktem. Například rocková skupina Weezer neváhala nazvat své album po jedné ze seriálových postav.

Přestože novější programy se v tomto ohledu mohou jevit jako slabší odvar Lost, americké televizní seriály zůstávají návykovou látkou napříč kulturami. Kdo dnes nechce čekat, zda se ten „jeho“ seriál dostane do nabídky českých televizí, anebo se nezajímá o český dabing, může si stáhnout starší série i nové díly hned druhý den po americké premiéře a spoléhat přitom na zdejší komunitu nadšených překladatelů, která ho promptně vybaví odpovídajícími titulky. Jelikož epizoda volá po epizodě a seriál po seriálu, není složité propadnout „hříšnému“ klikání. Proto ale není třeba hned zaklapávat notebook na doživotí a ordinovat si ponor do Hledání ztraceného času. Vždyť koho by nechala zcela chladným čerstvá zpráva, že smlouvu s kabelovou televizí Showtime uzavřel a scénář k seriálu Next People o proměnách americké kultury se rozhodl napsat nikdo menší než Salman Rushdie?

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv