NP č.372 > FejetonSmrt překvapeníJan Stern

Svět už není, co býval. Je v něm děsná nuda. Se slzami v očích vzpomínám na dny svého dětství, kdy na každém kroku na vás číhalo nějaké to dobrodružství, překvapení a nový objev.

 

Třeba jen takový můj první výlet ze sídliště Chodov do Holešovic, to byla takřka verneovská výprava do neznáma! Vstupoval jsem do tajuplného kraje, netušil jsem, co bude za rohem, v každé chvíli hrozilo, že se ztratím a budu muset dožít svůj život mezi záhadnými domorodci.

Nebo později, když už jsem byl významným intelektuálem – ano, míním onu slavnou epochu, kdy mně bylo patnáct a četl jsem Kafku – chodíval jsem občas nazdařbůh s Kafkou v batůžku porevoluční Prahou, v naději, že najdu nazdařbůh nějakou tu kavárničku, vyndám tam významně Kafku a strávím s ním jedno existenciální odpoledne s pohledem zasvěcence. Je fakt, že jsem nazdařbůh tehdy nacházel jen banky, sekáče a fit-centra, takže jsem se s klasikem vracel poněkud zklamán na sídliště a nezbylo mi, než si udělat malou Paříž v čínské restauraci Hau Gong, u cappuccina z pytlíku, s nerozmíchatelnými hrudkami, ale přeci jen ten pocit objevování neznáma byl skoro lepší než ty Kafkovo plky.

Anebo jak jsme se onehdá ztratili při automobilovém výletu kdesi na Kokořínsku! Ty napjaté chvíle, kdy jsme studovali mapu, venku se setmělo a my zaslechli z dáli zlověstné zavytí… Tohle je všechno pryč. Překvapení je mrtvé. Tuhle mi volal kamarád, že bychom se mohli někde sejít, že si potřebuje v Karlíně nechat umýt auto. Tak jsem zapnul mapy.cz a zjistil jsem, že naproti té myčce je pizzerie. Kamarád si taky zapnul mapy.cz, kliknul na odkaz té pizzerie, kliknul na jídelní lístek a prej že ne, že tam se nesejdeme, že tam nemaj bifteky. Tak jsem taky kliknul na odkaz pizzerie, prohlídnul jsem si fotogalerii a povídám, že to tam ale vypadá docela hezky a navíc po dalším kliknutí jsem zjistil, že tam mají bramboráky, což rozhodlo. Vyvstala ovšem otázka, jak se na místo dostanu. Na mapách jsem si rozklikal tramvaje, co tam jezděj, a na serveru spojů si naplánoval trasu. Zbývalo už jen vyladit cestu od tramvajové zastávky přes několik rohů k pizzerii. Nic jsem neriskoval: na googlemaps.com jsem si celou cestu prošel metr po metru v 3D. Když jsem pak šel na místo schůzky, už jsem o ničem nepřemýšlel a psal jsem esemesky. Všechno už mi totiž bylo povědomé, všechno už jsem znal a jen tak očkem registroval. Ani ten jídelák už jsme si od číšníka nevzali a z fleku jsme si objednali! Teprve v té chvíli mi došlo, jaká je to hrůza a jak jsme si nechali zdevastovat svět poznáním.

Už ani za městem dneska nezabloudíte! S tím samým kamarádem, co jsem s ním kdysi nezapomenutelně tak dlouho bloudil na Kokořínsku, až se před námi objevila cedule „Plzeň“, jsme nedávno jeli do Bučovic. Já tam nikdy nebyl, on taky ne. Myslíte, že se dostavilo nějaké cestovatelské rozechvění? Ale kdeže. Celou cestu nám jakýsi vivisekční hlas říkal „zahněte vlevo“ a „po sto metrech odbočte vpravo“. Jako by nás z nějaké GPS družice pozorovala jakási Bohyně Zmapovaného v bílém plášti. A běda, když jsme zaimprovizovali. „Jedete špatně!“ oznamovala nám důrazně, a jelikož můj kamarád nevěděl, jak tu navigační krabičku vypnout, oznamovala nám to tak dlouho, až jsme se radši vrátili na standardizovanou trasu, abychom měli klid. Až do Bučovic jsme se raději drželi antiseptických pokynů. Jediné zavytí, které jsme tentokrát uslyšeli, ze sebe vydal můj kamarád, to když nám na rychlostní silnici GPS bohyně asi podesáté přikázala „Jeďte rovně“. Nejhorší příkazy jsou ty, které musíte poslechnout, i kdybyste nechtěli.

Anebo mi tudle napsala jedna čtenářka mých knih. Prej, jak jsem hluboký, úžasný, a že by mne chtěla vidět. Jo, dostat takový dopis jakožto Vláďa Páral v sedmdesátých letech, to by bylo vzrůšo! Celý týden bych si představoval, jakpak obdivovatelka asi vypadá, jak by mohla vypadat naše první schůzka, možná bych i vygruntoval ve své garsonce, aby mohla mít první schůzka tu správnou spisovatelskou dynamiku… A dneska? Stačilo hodit „obdivovatelčino“ jméno do googlu a už to jelo: zjistil jsem, kam chodila na střední, na jaký téma psala bakalářskou práci, prošmejdil jsem si pár jejích fotogalerií a nakonec jsem zjistil i jméno té multi-level marketingové firmy, pro niž pracuje a do níž mě chtěla na naší schůzce navařit.

Jo, jo, kdeže jsou ty vlahé časy bloudění, vytí a sexu. Dneska nám už zbyly jen 3D mapy, neuklizené garsonky a Amway…

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále S mloky? / Jan Stern > NP č.471 > Fejeton Doufám, že jste ocenili, že jsem dosud netěžil humor ze psů. Teda ne, že by se o psech nedalo psát, každý humorista jednou skončí u Alíkem rozkousaných bačkor. číst dále Šrouby a matice? Mixéry a brusky! / Jan Stern > NP č.479 > Fejeton Asi vás to překvapí, ale já mám vcelku rád ženy. Bez ohledu na velikost košíčků, bez ohledu na to, zda ovládají cat walk. A to především proto, že navzdory mnohým mýtům bývají ve většině dosti realistické a pragmatické. číst dále Psanci této země / Jan Stern > NP č.495 > Fejeton Když jsem byl malý chlapec, zaslechl jsem čas od času něco o vykořisťování. Protože jsem se však staral více o Třeskoprsky a samolepky Šmoulů, nezachytil jsem, co to přesně je a kdo koho vlastně v tom kapitalismu za kopcem vykořisťuje. Nakonec ovšem kapitalismus kopec přelezl, doplížil se až k Blaťáku a já dostal možnost si tu věc prostudovat takříkajíc zblízka. Dnes už mám zcela jasno. Důkazů jsem nashromáždil hafo: Vykořisťování existuje. Nelze vskutku nevidět, jak zaměstnanci vykořisťují své zaměstnavatele. číst dále