NP č.371 > Téma číslaVěrný až za hrob?Alexandr Budka

Loajalita je horký tip do ankety o slovo roku, veřejný prostor zapleveluje vskutku intenzivně. Čemu to archaicky působící slovo vděčí za svou popularitu? Nic není náhoda, a tak se i za touto pochybnou módou skrývají znepokojivější příčiny než jen mediální sklon k floskulím.

 

Publicisté nadužívající slova loajální nám své skutečné záměry těžko prozradí. Zkusme je tedy trochu odhalit svépomocí. Už samotná etymologie slova prozrazuje mnohé: loajalita je slovo divné, nepříliš sympatické, špatně se vyslovuje a vzbuzuje nepříliš povznášející asociace. Jako by se už v jeho zvuku skrývala jakási lojovitá nepevnost, mazlavá podlézavost a hanlivost, jak ostatně uvádí i akademický slovník cizích slov. Spíše než morálka a pevnost charakteru se s ním pojí vypočítavý oportunismus, případně chladné plnění povinností bez vnitřního přesvědčení.

 

VĚŘIT NETŘEBA, STAČÍ POSLOUCHAT

To zvláště vynikne, pokusíme-li se místo něj použít nějaké české, alespoň vzdálené synonymum. Třeba věrnost. To je ve srovnání s loajalitou slovo překvapivě nepopulární. Nedostatek věrnosti se vyčítá daleko hůře, nejdřív by totiž bylo třeba definovat, čemu a proč věřit, být věrný. Víra je navíc něco nesamozřejmého, co vyvěrá z hlubokého prožitku. Je to zkrátka dar, který dostávám, když uvěřím, a dávám, když důvěřuji. Nelze ho vynutit.

U loajality je to jednodušší. Loajální jsme nadřízenému, silnějšímu, své skupině či přímo smečce. Tedy tomu, kdo je vůči nám v pozici síly a má možnost stíhat nedostatek loajality tvrdou sankcí. Ten, kdo je loajální, činí tak proto, že se mu to prostě vyplatí. Naplňuje tak svou zákonnou povinnost, ale nic víc. Nehodnotí, nekritizuje, ale také nevaruje, nechová se důvěrně, tj. ani nijak zvlášť nedůvěřuje. Není jeho věcí, k čemu a jak je jeho loajálních služeb využíváno, o to více se může soustředit na míru výhodnosti jejich poskytování – co za ně kyne, případně hrozí za jejich odmítnutí.

Sám pojem loajalita pochází z latinského legalitas – zákonnost. Je spojen s feudálním systémem a původně vyjadřoval řádné plnění lenních povinností. Leník neboli vazal dostával od svého feudálního pána léno – půdu, hrad, vesnici nebo také úřad. Léno bylo původně nepřenosné, udělovalo se za konkrétní zásluhy a až časem si šlechta vymohla jeho dědičnost. Za jeho vlastnictví se leník zavazoval být svému pánovi loajální, tedy původně přispět mu „radou a pomocí“, což v praxi většinou znamenalo finanční a vojenskou výpomoc v případě nějaké krize. Odmítnutí této pomoci, odmítnutí loajality, bylo nejtěžším proviněním, porušením základní rytířské ctnosti, a znamenalo ztrátu léna a často i života, pokud feudální pán krizi ustál a měl možnost trestat zrádce.

 

SLUŽEBNÝ PŘÍZRAK MINULOSTI

Díky principu „vazal mého vazala je i mým vazalem“ se z lenního vztahu postupně vyvinula centralizovaná a hierarchizovaná společnost, využívající modernější prostředky organizace. Poddanský princip byl nahrazen občanským a význam loajality se začal posouvat. Začala být vymáhána ve specifických prostředích, jež se často vůči zbytku společnosti vymezují nebo jsou vůči ní dokonce v opozici – v zájmových skupinách, firemním byznysu a hlavně kriminálním podsvětí. Místo jedné loajality vymezené zákonem je zde najednou celý propletenec loajalit, jež si mnohdy odporují.

Už bible praví, že nelze sloužit více pánům. Není tedy divu, že v poměrech moderní či postmoderní společnosti metafora loajality poněkud kulhá. Ti, kdo ji oprašují, na sebe prozrazují nostalgickou touhu po přehledném rajském věku, ve kterém vládla jasná pravidla a pořádek. Pokud někdy něco takového vůbec existovalo, těžko se to podaří rekonstruovat v našem složitém a nepřehledném světě.

Naše společnost je, nebo by spíše měla být, společností svobody a ochrany individuálních práv. Taková společnost je pak i dynamická, schopná inovací a kreativity, díky čemuž vytváří větší bohatství a lépe využívá zdroje než společnosti spoutané poddanstvím a konvencí. Vytahovat starou dobrou loajalitu proto znamená ohrožovat společenské mechanismy, jimž vděčíme za naši konkurenceschopnost. Je to o to podezřelejší, když nás za nedostatek loajality kárají tytéž hlasy, které jinak odmítají narušování tržních principů jakýmkoli moralizováním a ideologizováním. Loajalita jen do výše platu by přeci měla být naprosto v pořádku, nechce-li si někdo nárok na službu vynucovat z pozice autority, zastupující zde na zemi nějakou nejvyšší a nezpochybnitelnou autoritu nebeskou.

 

PRAVIDLA CTIHODNÉ SPOLEČNOSTI

Protiklady se přitahují, a tak není divu, že nejpevnější loajalita panuje tam, kde se děje něco nezákonného. Má-li být porušování pravidel úspěšné a efektivní, je třeba do něj vnést řád, eliminovat náhodné a nepředvídatelné a zastrašit ty, kteří by chtěli kriminální aktivity rušit. Loajalita je tedy nutností. Její nedostatek je výsadou svobodných společností, mafie s ní problém nemají. Nic tak nestmelí lidi dohromady jako nutnost krýt společně spáchaný zločin. Zločinecké organizace proto také rády zdůrazňují svou počestnost a úctu k pravidlům – titul příslušníka sicilské mafie zní ctihodný muž.

Trochu másla na hlavě má ale kdekdo a sklouznout do loajálního spiklenectví pošpiněných je někdy až příliš snadné. Má známá, novopečená starostka malé obce, se těžce potýká s nástrahami reálpolitiky v malých českých poměrech. Nedávno jí zastupitelé navrhli jako řešení nějakého nepříjemného problému zpětné pozměnění zápisu z jednání. O co jde, divili se po jejím striktním odmítnutí, vždyť o tom budeme vědět jen my a problém se tím sprovodí ze světa! Starostka si byla až příliš dobře vědoma, že souhlasem se zdánlivě nevinným podvodem by se stala rukojmím zastupitelů a jejich partikulárních zájmů. Ostatní vnímali její postoj jako velmi neloajální – odmítla se stát poslušným hráčem jejich skupinové hry. I její postoj lze ovšem popsat jako loajální. Jde však o loajalitu k sobě samému a svému ideálu, navzdory všem. Tento druh loajality však asi nemají na mysli její propagátoři, hanící Michálka, Engela či Bradleyho Manninga.

I ze zločinecké loajality ale vede cesta ven. Nikdy není pozdě, začít být loajální sám sobě a dokonce se i po mnohých pochybeních v rozhodujícím okamžiku přihlásit ke svému lepšímu já. I to je jeden z důvodů, proč máme institut chráněného korunního svědka.

 

RYTÍŘ, SAMURAJ I PISTOLNÍK

Ožehavé problémy základních životních hodnot, okolo kterých krouží pojmy jako věrnost, vděčnost nebo loajalita, řeší lidstvo odnepaměti. Jsou jich plné rytířské příběhy, i jejich moderní varianta, filmové westerny či gangsterky. Film je dnes zdaleka nejvlivnější druh umění, který nám účinně podsouvá obrazy světa a modelové příklady.

Rád bych upozornil na tři opravdu dobré filmy, které jsou zajímavým komentářem problému loajality z velmi různých úhlů.

Nejstarším a nejznámějším je Sedm statečných. Předělávka Kurosawových Sedmi samurajů dokonale zastínila svůj vzor. Symbol naprosté loajality – samuraje bojujícího za svého pána – přenesla na Divoký západ, a tím skvěle popsala její limity v moderní společnosti. Sedm pistolníků se nechá najmout chudými Mexičany, aby chránili jejich vesnici před bandity. Úkol splní, navzdory zanedbatelné odměně, odstoupení zadavatelů od kontraktu, vlastním ztrátám i ohromnému krveprolití mezi vesničany i bandity (kteří nakonec nebyli až tak zlí a kradli víceméně z hladu). Dobro zvítězilo, celý film jsou naše sympatie jednoznačně na straně střelců, přesto zůstává plno otázek. Bylo tohle všechno nutné a stálo to za to? Každý z pistolníků měl svou vlastní motivaci a každý byl loajální něčemu či někomu úplně jinému. Jedno mám však za jisté: pan Drobil ani Nečas by si je do svého týmu jistě nevybrali.

O něco novější a naopak nejméně známý je snímek Serpico. Skutečný příběh Franka Serpica, fenomenálně ztvárněného Al Pacinem, dokonale zapadá do naší reality. Mladý idealistický a trochu hipícký policista Frank s hrůzou poznává míru zkorumpovanosti newyorského sboru, jehož se stal členem. Rozhodne se jít proti všem a zjednat nápravu. Film končí částečným happyendem. Frank svůj pokus o nápravu policie kupodivu přežije, dokonce dosáhne dílčího vítězství a odchází žít do Švýcarska. Na jeho místo nastupuje někdo loajálnější k zaběhnutým pořádkům a život jde dál.

Nejčerstvějším, i když už také deset let starým snímkem, je Ghost Dog Jima Jarmusche. I zde máme samuraje, vzor oddané služby. Tentokrát je přesazen na střechu newyorského věžáku a je jím mohutný černoch – mafiánský střelec, který se řídí Hagakure, samurajským spisem z 18. století. Oddaně slouží svému pánovi, vysoce postavenému mafiánovi. Navzdory příkladné oddanosti se stane mafii nepohodlným a je nucen bojovat o svůj život, přičemž se snaží dál dostát svému kodexu cti.

Nešťastný Ghost Dog pěkně ilustruje častý problém loajality. Ti, kteří ji vyžadují, málokdy dostojí své části dohody – chránit a odměňovat. Ti nejloajálnější či spíše nejvíce k loajalitě nucení se většinou nedočkají odměny, o to je ale těžší trest, když se odhodlají vypovědět poslušnost.

Příznačné rovněž je, že všechny tři filmy se odehrávají v kriminálním prostředí. Loajalita je totiž jakousi zbytkovou ctností těch, kteří už žádnou jinou nemají a která drží lidi pohromadě i tam, kde jiné zákony neplatí. Těžko tedy říci, je-li jí u nás dost či ne. Více by nás ale mělo zajímat, je-li v naší společnosti dost svobody, soucitu a spravedlnosti.

 


autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Komunismus pro 21. století / Petr Pospíšil > NP č.371 > Pošli to dál Lech Walesa, bývalý polský prezident a ještě předtím předák patrně největšího hnutí proti komunistickému režimu ve střední a východní Evropě, odborů Solidarita, překvapil. V reakci na události v severní Africe totiž prohlásil, že nastal „čas na komunismus pro 21. století“.   číst dále Švejkování s reformou / Martina Křížková > NP č.371 > Pošli to dál Evergreen posledních dnů: penzijní reforma, startuje do své ostré části. Po dohodě v koalici se má již od podzimu zvýšit DPH jako kompenzace za budoucí výpadek v příjmech na straně státu. Vládní návrh ale provází tolik pochybností, že by si zasloužil výraznou proměnu ještě dříve než opustí stranické kuoláry.   číst dále Ať žijí duchové / Tomáš Havlín > NP č.371 > Pošli to dál Před x lety proběhl na nádvoří Národní knihovny v areálu pražského Klementina neohlášený piknik až raut. O pár let později se jacísi extrovertní studenti sborově zvedli od svých knih a do ticha sálu vpustili svá slova. Pokud jsem slyšel, stejně jako v prvním případě vyšel neočekávané akci v ústrety spíše úsměv, maximálně nechápavý pohled ostatních studentů a knihovního personálu.   číst dále

Nejčtenější články autora

Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Vítejte pryč / Andrea Novotná, Alexandr Budka > NP č.360 > Téma čísla Na adresu magistrátu padala v létě obvinění - tentokrát ale ne z finančních machinací. Byla ještě závažnější. Magistrát prý chce vyhnat pražské bedomovce do něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná koncentrační tábor. Přehnané tvrzení? Pokud ano, pak jen trochu.   číst dále Úpadek má i světlé stránky / Michal Špína, Alexandr Budka > NP č.361 > Rozhovor Už od dob Sokratových je známo, že učitelé filozofie kazí mládež. Zdeněk Kratochvíl je jedním z nejvýkonnějších a nejoblíbenějších kazitelů dneška. Bolehav mu zatím nikdo neordinuje a dokonce svou činnost stále ještě vykonává za státní peníze, navzdory všem snahám o "zefektivnění" univerzitního vzdělání.   číst dále
celý archiv