Kdeže jsou ty časy! Od jisté doby mi už chodí jen a pouze dopisy o Facebooku: „Proč nic nenapíšete o facebooku? Jste na fejsbúku? Přidáte si mě jako frenda na fejsku? Mám pro vás téma: FB! Znáte efbíčko? Co si myslíte o fejsbůčku?“ Nakonec jsem podlehl brutálnímu nátlaku a rozhodl se prozkoumat, co to vlastně ten slavný Facebook je a k čemu že je to vlastně dobré. A musím přiznat: jsem nadšený! Opravdu, je málo tak užitečných věcí jako tendle Facebook. Především mne nesmírně informačně obohatil. Teď například vím, že moje známá z bývalé práce se 24. ledna léta páně 2011 děěěěsně nudila. Vážně. Jiná moje přítelkyně, kterou jsem kdysi zahlédl v ornitologickém kroužku (alespoň si to myslím), přišla ten samý den pozdě do práce a „šéf jí vyprudil“. Myslel jsem na tu událost ještě týden, tak mne to zasáhlo. Vždycky, když vidím v televizi střelbu na ulicích Káhiry, vybavím si exornitoložku a říkám si: jo, život není peříčko. Abych nezapomněl, taky sem dostal nějaký srdíčka, medvídky a drinky. Bohužel nevím, kdo a proč mi je poslal, ale tak nějak mne to existenciálně posílilo. Ale to není nic proti tomu, jak se prohloubila má důvěra k politickému systému. Fejsbúk je totiž zdrojem ohromného poučení o politické sféře, dává vám nahlédnout za kulisy a umožní vám sledovat státnická rozhodnutí přímo v ohnisku jejich vzniku. Můj nejmilovanější politik je dnes Zdeněk Škromach. Ten si mě naprosto získal a jeho politický marketing mě úplně převálcoval. Vůbec se mu nedá odolat, v mém srdci už není místo pro jiného politika! Tudle jsem si třeba od Zdeňka přečetl: „Ještě zastávka u hasičů v Pustiměři na zabijačku. Prdelačka i ovárek prokládané dobrou slivovičkou a buchtami od paní starostové neměly chybu. A teď už mrazivou mlhou domů.“ Musím říct, že mně ty věty utkvěly v hlavě. Připomněly mi některé státotvorné úvahy Masarykovy. Myslím, že lepší popis naší politiky jinde k nalezení není. Je to fakt asi tak trochu zabijačka a prdelačka. Bez Zdeňka bych byl také dost dezorientovaný v otázce počasí a kávy. „Už jednáme. Venku chumelí a pořádné kafíčko jsem si uvařil večer. Hezký den,“ napsal třeba tudle. Hned jsem byl tak nějak klidnější. Věděl jsem, že navzdory chumelení, na naší budoucnosti se stále pracuje. Či minimálně připíjí kafíčkem. Zdeněk v tomto ohledu dodává do mé duše jistotu jako málokdo: „Venku nám napadl sníh a do toho sluníčko. A teď ještě kafíčko. Jak je hezké. Tak zase do práce. Hezký den.“ Ó, jak je to kafíčko hezké, v té naší zemi české, dorýmoval jsem si sám pro sebe, poté, co jsem byl osloven politickou vizí. Ale Zdeněk má nejen kafíčka. Má i slivovičku. A srdíčko. „CD pokřtěno slivovicí. Zabékali jsme si Zafúkané i Vizovice. Hřeje mě to u srdíčka. Písničky i slivovice. Tož kapúrkovú a jedeme.“ Řeknu vám, málem jsem si při čtení také zabékal. A u srdíčka, u toho mě tak nějak píchlo. Zřejmě radostí, že kolem nás nejsou jen samé prázdné informační šumy, ale také skutečná vyživující informace. „Po ránu několik zajímavých telefonátů, pohled z okna na zasněženou Prahu. Teď už na cestě na Vsetín. A večer křest CD. Zadal jsem mým poradcům, aby připravili novelu zákona, která by zabránila exekutorům krást majetek poctivým lidem, kteří nic nedluží. Sluníčkový den.“ Tak tahle zpráva mě uklidnila asi nejvíc ze všech. Dokud budeme mít politiky na telefonování, křtění a pohledy z okna, zatímco zákony budou vymýšlet poradci, bude v naší zemičce dobře. Já vím, napsal jsem zemičce. Ale Zdeněk vás svými zdrobnělinkami prostě chtě nechtě nakazí. Ačkoli, když o Jiřím Schelingerovi psal jako o „chlapíčkovi“, trochu jsem znejistěl, zda snad nejde o nějaké odhalení čehosi intimního. Ale nejspíš ne. V říši kafíček a sluníček zkrátka žijí chlapíčci, to snad ani nemůže být jinak. Jo a také už vím, že Zdeněk má rád Tanju, Kreyson a Daniela Landu. Já myslím, že to říká vlastně všechno. A kde jinde byste se to dozvěděli než na fejsbúúku!
