NP č.368 > Téma číslaNásilí jako jazykDaniela Kolenovská

Ruská vláda dlouhodobě neřeší záasadní problémy společnosti. Lhostejnost k hodnotě lidského života představuje průvodní jev několika z nich. Na konci roku 2010 předvedli ruský prezident i premiér všem nespokojeným, že extrémní násilí je jednat přiměje. Současná ruská společnost se tak učí rozumět násilí jako komunikačnímu prostředku.

 

Poslední měsíce poznamenaly v Rusku intenzivní násilnosti. Pátého listopadu bylo v Kuščevské v Krasnodarském kraji nalezeno dvanáct zavražděných členů rodiny místního farmáře, mezi nimi čtyři děti. Stali se, se souhlasem příslušníků policie, oběťmi místní mafie. O den později byl napaden další z řady ruských novinářů, kteří kriticky analyzují aktuální domácí témata. Od počátku prosince probíhají napříč Ruskem nacionálně motivované protesty provázené napadáním lidí, které ruský tisk ve snaze zachovat odstup od pronásledování kavkazanů označuje přívlastkem „neslovanského vzezření“. Výsledky průzkumů veřejného mínění hovoří jasně: téměř polovina Moskvanů se koncem roku 2010 necítila na ulici bezpečně, podle 47% všech obyvatel Ruska se vztahy mezi národnostmi v zemi během roku zhoršily a téměř třetina respondentů zaznamenala nárůst anarchie. Horší vysvědčení vystavili ruští obyvatelé mezietnickým vztahům jen dvakrát. V roce 2002 po obsazení Dubrovky čečenským komandem Movsara Barajeva a v roce 2007, kdy před parlamentními volbami vybuchla nálož pod kolejemi Něvského expresu. Dopad aktuálního neštěstí na moskevském letišti Domodědovo lze zatím jen stěží odhadnout.

 

JAZYK MLADÝCH

Diskuse, kterou vyvolaly nedávné nacionalistické demonstrace v centru Moskvy, viní úřady z nedbalosti a přehlížení kriminality neofašistů i migrantů. Komentátoři zabývající se ruským děním se shodují, že násilně se za převažujícího mlčení ostatních projevuje pouze část ruské populace a upozorňují na dvě konkrétní generace. Jde podle nich o ruské třicátníky, kteří svou profesní kariéru zahájili v bohatých předkrizových letech. Rychle dosáhli vysoké životní úrovně, aniž by současně nabyli pracovních dovedností nebo osobní zralosti, které by jim umožnily zachovat stejný standart i v méně příznivých podmínkách. Průzkumy přitom ukazují, že hodnoty mladých lidí se významně odlišují od tradičně paternalistického životního postoje jejich starších spoluobčanů. Domnívají se, že jsou za svůj život více osobně odpovědní, a nepředpokládají v takové míře, že se o ně v budoucnu postará stát. Jeho další vývoj si navíc dokáží představit jen mlhavě. Mají proto větší sklon řešit své aktuální potřeby radikálně a neohlížet se na zájmy státu.

Zatímco deziluzi a pocity bezpráví ruských třicátníků lze přiřadit ke klasickým důsledkům světové ekonomické krize, násilnosti další části ruské populace odkazují na hlubší společenské problémy. Druhou generací, které komentátoři připisují podíl na zpřítomnění násilí v Rusku, jsou současní teenageři. Známý filmový režisér Nikita Michalkov obvinil v deníku Izvěstija v této souvislosti autory školské reformy. Konstatoval, že kvůli nim zůstali mladí nedotčeni tradiční ruskou kulturou, morálkou i vírou a netuší proto například, jakým vnitřním utrpením musel projít Dostojevského student Raskolnikov poté, co zavraždil zbytečnou a starou lichvářku. Jde podle něj o důsledky dětské hry na demokracii, která rozrušuje státní integritu: „Jsou to mladí lidé, kterým ve škole nabídli patnáct učebnic dějepisu… každý z nich si vybral svou vlastní historii… Takto tiše a nenápadně z nás udělali hosty ve vlastním domě.“

Další komentátoři interpretují odpovědnost za stávající situaci šířeji. Rusko své děti v posledních deseti letech připravovalo pro zákopy, domnívá se Matvej Ganapolský, „teď v nich sedí. A co mají dělat? Vše se hroutí: ceny, práce…viníci existují, ale neodejdou.“ Ganapolský mluví o atrofii ruské společnosti vyvolané dlouholetou absencí možnosti seberealizace. Legální způsoby organizace a politického působení lidí, kteří nejdou v jedné řadě se stávajícím establishmentem, prakticky neexistují. Překračování zákona se pak logicky stává samozřejmostí. Valná část ruského obyvatelstva považuje zákony za obecně málo dodržované, je přesvědčena, že byly napsány tak, aby vyhovovaly konkrétním skupinám společnosti a pokud nevyhovují, klientelismus a ochota utratit za prosazení své pravdy vysoké finanční částky pomohou vyvoleným zákony obejít.

 

TRADICE JAKO ŘEŠENÍ

Nikita Michalkov připomíná heslo důstojníků carské armády „Za víru, cara a vlast“ a věří v návrat k tradičním hodnotám svaté Rusi. Ty však podle sociologických průzkumů představují pro většinu ruského obyvatelstva více ideál, než žitou současnost. Obvyklí nositelé tradice, každý z jiných příčin, v Rusku selhávají. Zkorumpované státní byrokracii obyvatelstvo nedůvěřuje, inteligence, vojáci a zemědělci přišli o svůj tradiční způsob života již v sovětských dobách. Podobně je na tom pravoslavná církev. Moskevský patriarcha Kyril je přesvědčen, že ruské obyvatelstvo disponuje pevným a jasným systémem křesťanských hodnot. To však ve skutečnosti dává pragmaticky přednost praktičtějším důkazům životního úspěchu než křesťanským ctnostem. Mlčení církevních představitelů k brutalitě ve společnosti navíc vyvolává rozpaky. Vždyť v Kuščevské, kde v listopadu vyvrcholily násilnosti dvanáctinásobnou vraždou, je také kostel. Za mlčení o takovém zásadním selhání místní samosprávy, policie i státní byrokracie, nese církev vinu, připomínají její kritici, a ptají se, zda mají začít pravoslavné kostely v ruských vesnicích považovat za etnografickou dekoraci nebo běžnému člověku nepřístupný tichý svět Boží milosti.

Snahu vybavit mládež etickými hodnotami tak musí předejít jejich realističtější definice. Diskuse o ruských hodnotách a ruské identitě zatím nemají konce. Na prvních místech hodnotového žebříčku se v ruských průzkumech veřejného mínění dlouhodobě umisťují pořádek, spravedlnost a stabilita. Pro státní integritu jsou dnes určující dva faktory, na nichž se většina ruských obyvatel shodne: hrdost na příslušnost k silnému impériu, které v druhé světové válce porazilo fašistické Německo, a dále negativní vymezování se vůči ostatním státům a národům. První faktor patří k historickým argumentům a řeší pro dnešní Rusko otázku sovětského dědictví tak, že ho akceptuje od roku 1945, kdy se Sovětský svaz stal supervelmocí. Druhý faktor souvisí více s aktuálním zahraničně-politickým děním a reakcí Ruska na pronikání Spojených států amerických do oblastí, které si dnešní Rusko nárokuje právě jako dědictví sovětské zájmové sféry.

 

NEVIDITELNÍ ORGANIZÁTOŘI

Většina Moskvanů je přesvědčena, že projevy násilí nejsou spontánní a vysvětluje si je v delším časovém kontextu. Ti, kdo se nezdráhají odpovědět, podezřívají z jejich přípravy nacionalisty, tajné služby, nebo představitele byznysu. Elitní ruští politici hledají organizátory nepokojů, kde vedle nacionalistických hesel zaznívá volání po odstoupení vlády a vedení moskevské radnice, mezi liberály a v zahraničí. Naproti tomu nevládní aktivisté obviňují Kreml, že směřuje sobě loajální mládežnické spolky a neofašisty k útokům proti představitelům opozice. Stěží se dobrat jasného výsledku. Jasné je však to, že násilí v dnešním Rusku dávno překročilo hranice a přestalo se týkat pouze z nedostatku morálky a nihilismu obviňované mládeže. Mluvit o jazyku násilí jako o výhradním prostředku mladých je tak zavádějící. Jestliže jejich násilnosti vznikají na základě zakázky, pak se z masky přes obličej, krátce střižených vlasů, černého oblečení a fašizujících gest namísto zoufalého volání po seberealizaci stávají prostředky ke společenskému uplatnění. Kopance, železné tyče, baseballové pálky, řetězy a střelné zbraně jsou pak nástroji k jeho udržení. Za takových okolností pozbývá smysl jakákoliv snaha obnovit tradiční morálku nebo nabídnout legální způsoby zapojení do veřejného života.

 

JAK DÁLE?

Pověst ruské policie je zdrcující. Z vlastní vůle se na ni obrací pouze desetina ruských obyvatel a polovina z nich není spokojena s tím, jak jsou jejich záležitosti řešeny. O nedůvěře k policii svědčí i nestandardní průběh vyšetřování v úvodu zmíněných násilných událostí, do nichž osobně intervenoval prezident Dmitrij Medvěděv i premiér Vladimir Putin. Až speciálně vyslaní vyšetřovatelé dokázali v Kuščevské shromáždit množství důkazů, které umožnily vznést obvinění. Teprve v prosinci loňského roku přislíbil premiér Vladimir Putin rychlé řešení národnostní a imigrační politiky státu. Násilnosti v okolí Kuščevské ovšem probíhaly roky. Ani útoky na novináře nejsou novinkou. Napětí kolem migrantů roste v Rusku rovněž dlouhodobě a je připraveno eskalovat kdykoliv na sebe upozorní radikální odpůrci Putinova řešení rusko-čečenského konfliktu.. Teprve extrémní brutalitu a bitky odehrávající se několik kroků od kremelských zdí přečetli Dmitrij Medvěděv s Vladimirem Putinem jako výzvu k akci. Je otázka, jaké důsledky to může mít pro další vývoj jazyka násilí v Rusku. Letošní ruské parlamentní volby ukáží, jak zdatné je v něm ruské obyvatelstvo.

 

V textu byly využity statistiky Analytického centra Levada.

 


autor / Daniela Kolenovská VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Třídní boj: encyklopedické heslo z roku 2011 / Jan Stern > NP č.368 > Fejeton Počátky třídního boje nacházíme v 19. a 20. století, tehdy však šlo pouze o jemné, zárodečné varianty (tzv. prvobytně pospolný třídní boj). Zásadním způsobem třídní boj propukl teprve ve století jednadvacátém, když se třídní antagonismy prudce vyostřily a v důsledku rozvoje technologického a kulturního také definitivně vykrystalizovaly proti sobě stojící třídy.   číst dále Zanikání emauzských domů v Čechách / Iva Růžičková > NP č.368 > Reportáž Leto by sdružení Emauzy, které podporuje občany bez přístřeší, mohlo oslavit dvacet let existence v Česku. Místo toho to ale vypadá, že kvůli vnitřním sporům organizace skončí.   číst dále Práce bez iluzí / Jaroslav Fiala > NP č.368 > Pošli to dál Naše vláda to nemá lehké. Zdržuje ji kdejaký kverulant v bílém plášti a na popularitě jí nepřidá ani nezaměstnanost, která se blíží dvojcifernému číslu (9,8 %).   číst dále Povstání v turistickém ráji / Dalibor Záhora > NP č.368 > Pošli to dál Letošní turistická sezóna v Tunisku je nejistá. I do Česka už pronikly zprávy o tuniském povstání, které svrhlo autoritářského prezidenta a jeho vládnoucí klan. Idylická iluze o stabilní severoafrické zemi vzala rychle za své. Stejně tak iluze o evropských politických elitách, které se „zlým“ státům dokáží postavit – tuniský diktátorský režim v tichosti tolerovaly desítky let.   číst dále
celý archiv