Samozřejmě, nelze upřít, že se i hodně snaží a slaví úspěchy. Jak víme, v legislativní nouzi protlačila novelu zákona o podpoře v nezaměstnanosti, která snižuje výši podpory, upírá plnou výši těm, kdo sami podali výpověď, a znemožňuje si k podpoře přivydělat polovinu minimální mzdy. Není to špatné a nějakou tu korunku bezpochyby ušetří i vyřazování lidí z evidence úřadů práce – jen za loňský prosinec jich takto skončilo přes 18 000. Jenže i tady by se daly najít potřebné rezervy. Inspirace je víc než dost. Vzpomeňme na penzijní reformu, o které Petr Nečas už v roce 2008 pro Hospodářské noviny napsal: „Představitelé silných finančních skupin samozřejmě volají po povinném fondovém pilíři a vyvedení co největšího počtu procent z průběžného systému. Z jejich pohledu to nemá chybu – dostat k dispozici desítky či stovky miliard korun ročně, hospodařit s nimi, mít výnosy a ještě desítky let bez povinnosti tyto prostředky vyplácet.“ No, opravdu to nemá chybu.
Možná by stačilo přiznat si, že v takovém ekonomickém systému mnoho lidí nevyhnutelně spadne pod určitou hranici příjmů a zákonitě se zadluží. Proč tedy vydržovat úřady práce, které beztak zvažují, koho ještě zaevidovat? Například takový exekutor by vše zvládl mnohem efektivněji. Při odečítání dluhů by se nemusel ohlížet na nějaké to životní minimum, vše by administroval, a zároveň jednal v přímé součinnosti s orgány činnými v trestném řízení. Vždyť výdaje na politiku zaměstnanosti jsou v Čechách jedny z nejnižších v EU. Tak jaképak s tím štráchy!
