NP č.368 > Téma číslaDubisko neodcházej, potřebujeme se tě bátAndrea Novotná

Použít ve slušné společnosti slovo "Židák" znamená vystavit se (oprávněnému) podezření z antisemitismu. Slovo "Rusák" je oproti tomu v mnoha situacích přípustné. Jak to tedy máme s Rusy? Bojíme se jich? Cítíme se vůči nim ukřivděně? Pohrdáme jimi? A kdy dospějeme k vyrovnanému vztahu?

 

Verše Jana Kollára „k velikému přiviň tomu tam se dubisku,/jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“, znají celé generace českých středoškoláků. Nejen proto, že verše z předzpěvu básníkovy sbírky Slávy dcera jsou až úsměvným dokladem snahy naroubovat na češtinu veršové schéma, které se pro ni nehodí. Také proto, že básnění o příchylnosti k Rusku bylo svého času politicky vhod. Co na tom, že Rusko se už jmenovalo Sovětský svaz. Dnes se opět jmenuje Rusko a Kollára už se nazpaměť neučíme. Nejen proto, že se jeho mnohaslabičná patetická zvolání opravdu špatně pamatují a v češtině prostě neznějí dobře. Také proto, že dubisko změnilo roli. Kdo by dnes vyzýval k přivinutí, naopak! Z dubiska se stal medvěd, a všichni víme, co se stane tomu, kdo se přivine k medvědovi.

 

NEPŘÍTEL NAŠEHO NEPŘÍTELE

Režim se změnil, sovětští vojáci odešli. Rusko je ale stále osou české zahraniční politiky i české politické představivosti. Vstup do NATO, vstup do EU, přijetí Lisabonské smlouvy… to vše bylo zdůvodňováno jako nezbytnost. Co kdyby totiž znovu přišli Rusové.

V českých médiích se hojně uplatňuje heslo Nepřítel našeho nepřítele je náš přítel. A tak sklízejí sympatie protiruské nálady pobaltských národů (a už se tolik nepřipomíná hanebná situace lotyšských Rusů, kteří jsou v postavení diskriminované menšiny). Vzhlížíme se v prozápadní části ukrajinských politiků a dokonce i naši novináři tisknou obhajující články o „ukrajinském národním hrdinovi“ Stepanu Banderovi, bez ohledu na to, že se jednalo nejen o spojence nacistů, ale také o řezníka Židů a Poláků. Nepochybovali jsme, na jaké straně stát v rusko-gruzínském konfliktu před dvěma a půl lety, a to bez ohledu na to, že zde ruské invazi čelil (poté, co ji vyprovokoval) velkohubý nacionalista a provokatér neuznávající práva svých etnických menšin a ruská armáda reagovala na bombardování města.

Jsme dokonce ochotni podmíněně připustit bratříčkování s mužem, který je jinak líčen jako nepřítel demokracie číslo jedna – běloruským diktátorem Lukašenkem, a to v závislosti na tom, do jaké míry je ochotný rozhádat se s Ruskem. A konečně, byli jsme dlouho ochotni se sympatiemi sledovat boj Čečenců „za svobodu“, ačkoli už od první čečenské války musely existovat značné pochybnosti nad bojovníky beroucími rukojmí v nemocnicích. Až když bývalý vicepremiér těchto bojovníků za svobodu zorganizoval masakr dětí v beslanské škole, pochopila i česká média definitivně, že tato garnitura čečenských elit boj za nezávislost jaksi nezvládla.

Rusko vnímáme jako bezprostřední hrozbu. Důvodů pro to ostatně zdánlivě máme víc než dost. Režim založený na kombinaci tvrdé ruky, korupce a zárodečného kultu osobnosti, opravdu nevyvolává sympatie. Pokud je někdo vyvolává, jsou to odpůrci Putina – i když i tady se západní veřejnost občas zajímavě splete a jako politickému vězni fandí i oligarchovi souzenému za daňové úniky.

Jenže – to, že je nějaký režim nesympatický a utlačuje své obyvatele, ještě neznamená , že znamená hrozbu pro okolní země, tím spíše pro své vzdálené sousedy. Putin, jakkoli autoritářský vladař to je, představuje reakci na situaci, kdy Rusko bylo stěží schopno udržet se ve vlastních hranicích, jeho bohatství rozchvacovali oligarchové a jeho moc v jednotlivých regionech různí gubernátoři. Země, které donedávna představovaly ruskou sféru zájmů a o nichž bylo tehdejšímu SSSR slíbeno na počátku devadesátých let, že zůstanou neutrálními, houfně vstupovaly do NATO. Jestliže Putin drastickým způsobem alespoň částečně „obnovil pořádek“ a dovedným manévrováním na trhu s ropou také zvýšil váhu své země, stále ještě to neznamená, že by jeho způsob vládnutí představoval hrozbu pro jiné státy. Rusko je v defenzivě – takže je spíše na místě ptát se, proč se ho bojíme.

 

NÁŠ VYNÁLEZ STŘEDNÍ EVROPY

Bouři ve sklenici vody způsobil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který svého času označil Českou republiku za součást východní Evropy. Marně pak vysvětloval, že podle regionálních skupin OSN Česká republika do východní Evropy zkrátka patří. Česká média v jeho promluvě okamžitě viděla sáhnutí na jeden z totemů, který nás chrání před barbarskou invazí z východu. Pojem „střední Evropy“ má svou dlouhou historii, ve své současné podobě byl nicméně oživen v diskusích po roce 1968. Středoevropští intelektuálové po kocovině z okupace pocítili prudkou potřebu oddělit se od Ruska a dát najevo, že jejich část Evropy může být „východními hordami“ pouze znásilněna či poblouzněna, rozhodně k nim však nepatří. Nejjasnější výraz tento obraz dostal v eseji Milana Kundery Únos Západu. Střední Evropa je v tomto podání součást západního světa, která byla unesena na východ, ale se svými únosci nemá nic společného. V Kunderovi se ozývá to, co je diskusím o střední Evropě často vlastní: jakási ponížená nadřazenost. Střední Evropané jsou sice poníženi mocensky, nad svými podmaniteli mají nicméně navrch civilizačně.

Toto myšlení mělo pochopitelně svou odvrácenou stránku. Vůči Rusům se prosadila mentalita kombinující výčitku s povýšeností. To, co bylo pochopitelné a ospravedlnitelné v době okupace, se stalo pro dalších dvacet let zátěží a klapkami na očích. Střední Evropa takto ostatně nefunguje jen vůči Rusku – jak ukázala bulharská historička Maria Todorova, podobně se střední Evropa (a Evropa obecně) vymezuje vůči Balkánu. Jen s tím rozdílem, že v tomto případě se nadřazenost druží vzhledem ke slabosti balkánských států s povýšeným protektorstvím, ne s obavami a připomínáním historických křivd. Balkán máme jako nesvéprávného bratříčka, Rusko jako nehodného, zklamavšího rodiče-alkoholika.

O dubisko se opíráme stále, i když ve zcela odlišném smyslu. Dříve jsme doufali, že k němu schoulíme a ono nás ochrání. Dnes se nadáváním na něj utvrzujeme v naší nadřazenosti, strach z něj používáme k uplatňování Jediných Správných Přístupů. Vždyť co kdyby znovu přišli Rusové, můžeme vždycky slyšet jako poslední argument.

Jenže Rusové nejsou jeden celek. Neexistuje jedno současné Rusko, ale mnoho součástí dnešní ruské společnosti. Mnohé si zaslouží solidaritu, mnohé mohou představovat inspiraci. Rusko neexistuje mimo „nás“, s mnohými Rusy můžeme mít víc společného než s mnohými obyvateli stejného „civilizačního okruhu“. Právě rozlišující pohled nás přitom může zbavit strachu a vrátit nám vedle sebevědomí i rozumný úsudek.

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv