NP č.368 > RozhovorArabský punk z DamaškuTomáš Halda

V arabském světě je punkových kapel jen několik. Potýkají se s předsudky veřejnosti i zvýšeným zájmem tajných služeb. Kdo chce na Blízkém východě dělat punk, tak musí opravdu chtít. O mnoha úskalích jsem si v syrském Damašku povídal s kytaristou a zpěvákem kapely Mazhott, Rašvánem Zazou.

 

Jaké byly začátky první a dosud jediné punkové kapely v Sýrii?

Punk jsem chtěl dělat už od patnácti, ale neznal jsem nikoho, kdo by měl o tenhle hudební směr zájem. Poslouchal jsem dokola skupiny z Ameriky i Evropy a doma podle nich cvičil na kytaru. Za nějaký čas jsem potkal pár lidí a začal s nimi jamovat. Ve studiu jsme si natočili tři věci a já se jich zeptal, jestli nechtějí založit kapelu a dělat něco trvalejšího. Bylo to někdy na začátku roku 2008.

 

Kdy jste měli první vystoupení?

První vystoupení se konalo v létě 2008 a bylo organizované francouzským kulturním centrem. Hráli jsme ve starém městě v jednom z tradičních damašských domů. Za moc to ale nestálo, protože nám zakázali používat efekty. Tenkrát jsme ještě měli sestavu: basa- kytara- laptop. Předvedli jsme teda jen tři naše songy a zabalili to. Pak jsme museli čekat až do března 2009 na oficiální vystoupení v plné sestavě. Akci jsme pořádali sami a dost se kvůli tomu zadlužili. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli někdo přijde. Punk je v Damašku ještě přeci jen velká neznámá. Nakonec ale dorazilo skoro pět set lidí.

 

Co to bylo za lidi, kteří se na vás přišli podívat?

Přišlo hodně kamarádů, kteří nás už slyšeli. Ti ostatní se tam šli podívat hlavně ze zvědavosti. Naše jméno je poněkud kontroverzní. Mazhott znamená v arabštině nafta. Lidé tady nerozumí sarkasmu. Pro kapelu by si nikdo takové jméno nevybral. Někteří si asi řekli, že tihle kluci přijdou s nějakou legrací. Jiní se ale divili, co je to za strašný název a chtěli vidět ty pitomce na pódiu. Big beat tady prostě zatím nemá živnou půdu. Na rozdíl od elektronické scény, která je na obrovském vzestupu. Jezdí sem DJ’s z celého světa a je kde pouštět.

 

OSOBNÍ REVOLUCE

Jak tady vypadá punkový koncert?

Není to jako u vás, že by se pod pódiem utvořil kotel lidí a tancovalo se pogo. Pokud tady divákům neřekneš, co mají dělat, tak nedělají nic. Byla tam ale dobrá komunikace. Pokud jsem na pódiu něco udělal nebo řekl, tak reagovali. Samozřejmě, někteří naší hudbou naprosto pohrdají. Nesnáší heavy metal a punk je pro ně vůbec neznámý. U nás je to tak, že pokud někdo hraje, všichni automaticky předpokládají, že by měl dokonale ovládat nástroj až na hranici virtuozity. Idea punku je pro ně ničím, takže to fakt nemusejí. Je dobré, že nás slyšeli i tihle, alespoň je tam nepotkáme příště.

Problém je, že big beat tady teprve začíná. Chybějí nám živé koncerty. V Damašku nikdo ze zahraničních kapel nevystupuje. Snad jen vloni v létě sem přijeli Gorillaz. Šel jsem se na jejich show podívat, hráli ve starém městě, které je normálně plné lidí. Na jejich koncert jich přišlo asi dvacet. Takhle nějak to tady vypadá.

 

Na záběrech z vašeho koncertu jsem mezi návštěvníky viděl hodně holek. Ty zrovna v Evropě punk moc netáhne. Jak je to tady?

Jasně, holky mi po koncertě nedají pokoj, jsem fakt slavnej /smích/. Tady není obecně jednoduché mít přítelkyni. Za celý život jsem měl jen dvě a mimochodem ani jedna neměla ráda punk rock. Moji rodiče s tím randěním neměli problém, ale pro rodiny těch holek to bylo těžké. Nechtěli, abychom se vídali.

Jedna naše písnička je o tom. Když jsme byli malí a společně si hráli, tak to nikomu nevadilo. Když jsme před pubertou, tak nás začínají separovat a to není dobré. Ve škole jsem chodil jen do chlapecké třídy. Na univerzitě jsme ale už zase pohromadě. To je taky důvod, proč tolik lidí chce studovat. Ne kvůli vědě, ale kvůli holkám. I když ale máš přítelkyni, nemůžeš dělat úplně všechno jen potají, ale stejně jí nechceš zkazit život. Musí zůstat pannou do svatby. Není to jednoduché, a proto je tady tak rozšířený anální sex. Ta separace během dospívání štve obě pohlaví. No, a punkový koncert je příležitost, jak se tomu bránit. Takže holky prostě choděj.

 

Co je obsahem dalších textů?

V arabské hudbě máme většinou jen jedno téma, které se opakuje dokola: „Já tě miluju a ty jsi mě opustila…“ Někdy je tématem bůh a víra, ale to lidi moc netáhne. My se snažíme zpívat o jiných věcech. Kupříkladu o tom, jak na vesnici ještě v dnešní době nutí konzervativní muslimské ale i křesťanské rodiny dívky, aby se v šestnácti letech vdaly za starého chlapa. Píseň Wasta je zase o korupci. O tom, že musí tvůj otec někoho znát, abys uspěl a život byl lehčí. To je třeba taky dost konkrétní text. Jinak obecně mluvíme o depresi a frustraci, kterou tady v Sýrii člověk denně zažívá. O tom, že tahle země se současným režimem nemá budoucnost. K tomu se ale člověk musí prokousat mezi řádky. Nějak otevřeně to hlásat nemůžeme.

 

Jak moc režim hlídá vaši činnost?

Je to pořád obtížné. Sice můžeme hrát, ale je to dost omezené a pod kontrolou. Někdy musíš jít a vysvětlovat muchabarátu (místní tajné policii), co děláš, proč to děláš, co to píšeš za texty a tak. Většinou tam ale naštěstí sedí nějaký blbec, který to místo dostal jen díky protekci a sotva umí číst a psát. Z našich textů má pak jen zmatek v hlavě. Můžeme ale taky narazit na nějakého chytřejšího snaživce. To pak může dost bolet.

Punková hudba ale není sama o sobě takovým problémem. Nejvíc dotazů z jejich strany se týká satanismu. Kdokoliv dělá rock, hraje na elektrickou kytaru, tak zároveň upadá do podezření, že je satanista. Přijdou si s tebou popovídat jen kvůli tričku kapely, které máš na sobě. Naštěstí ale, jak jsem říkal, většinou nejsou nějak moc inteligentní. Mají studovat tvoji osobnost, jenže se nedokážou moc orientovat. Je tam ale stejně riziko, protože z tebe toho satanistu klidně mohou ve svých hlášeních vyrobit.

 

Satanismus a Sýrie, o tom v Evropě není mnoho slyšet...

Satanistická scéna tady roste, může mít už i několik tisíc příznivců. Znám lidi, kteří tohle provozují. Jedna moje kamarádka mi nedávno ukazovala fotografie z rituálního obětování ovcí. Ohně, krev, hodně imitace Západu, řekl bych.

 

Jak se k tomu staví běžný Syřan?

Obyčejní lidé nemají ponětí, co je satanismus. Systém proti nim rozjel masivní kampaň. Kontrolovaná média vytvořila obraz, že každý kdo nosí dlouhé vlasy, hraje na elektrickou kytaru a oblékne si černé triko, musí být satanista. Příliš mnoho stereotypů najednou. Když mám na sobě tričko Sex Pistols, považují mě taky za satanistu. Je to absurdní, nevěřím v boha, na co bych věřil v satana? Režim se bojí všeho, co není pod jeho taktovkou. Satanisté ale nemají nic společného s politikou. Spíš se věnují svým rituálům, drogám a útěku ze všední reality.

 

Co pro tebe vůbec punk znamená?

Pro mě punk rock není mít číro na hlavě. I když, před lety jsem si tenhle účes vyrobil. Za týden jsem se ale musel ostříhat. Měl jsem fakt dost problémů. Nikdo mi sice nic neudělal, ale všichni na mě zírali a dost jsem se bál. Otec taky neměl pro tenhle účes pochopení. Asi to bylo nejlepší řešení. Byl jsem v Damašku přece jen sám. Navíc si mysleli, že jsem gay. Teď už to ale pro mě není nějak důležité, ta vizáž. Důležitější je způsob uvažování. Hlavní je vzdělání. Mít přístup k informacím a vědět, jak s nimi nakládat. Neustále se vzdělávat a provádět osobní revoluci. Pak se dá snad měnit ten bordel okolo. Základ je u každého z nás. Asi to nezní moc punkově, co?

 

VELKÉ ZMĚNY NEČEKÁM

Jak se na tvoji kapelu dívají rodiče?

Podporují mě. Máma mi koupila kytaru, brácha mi taky hodně pomáhal. Táta zase nedělal vůbec nic, ale nevadilo mu to. Rodiče měli jen obavu, aby to nějak nenarušilo moje studium. Pak ale viděli, že se s kapelou v podstatě moc nezměnilo. Táta s mámou poslouchají hodně jazz, na tom jsem vyrostl. Můj bratr miluje Pink Floyd. Já tuhle kapelu ale nemůžu vystát. Je to dobrá hudba, jenže kvůli bráchovi jsem ji musel poslouchat každé ráno. Každopádně jsem ale v Damašku poslouchal kytary odmala.

 

Čím se ty a další členové kapely živíte?

Já jsem na univerzitě studoval anglickou literaturu, teď pracuju jako překladatel a dělám zároveň další vysokou. Karim, který hraje na basovou kytaru, bude zubař. Druhý kytarista Akram pracuje jako architekt. Bubeník Dani studuje konzervatoř. Už teď hraje v několika jazzových kapelách. Ten se jediný z nás uživí muzikou.

 

V komunistickém Československu každou punkovou kapelu mimo jiné ničila povinná vojenská služba. Jak je to tady?

V Sýrii máš dvě možnosti. Buď nastoupíš na třicet měsíců do armády, nebo jedeš na několik let pracovat do Zálivu a pak se z vojny vyplatíš. Ta druhá varianta je drahá, ale pořád lepší. Služba v armádě je tady strašná. Musíš platit úplatky, aby ses vůbec po pár měsících podíval domů. Výcvik bývá většinou hodně tvrdý. Odvezou tě do pouště a tam trávíš týdny buzerací. Kolikrát vojáci nemají ani kloudné boty. Stravování je prý také zoufalé. Kamarádi, co se vrátili, mluvili o shnilé zelenině a prošlých konzervách. V armádě se hrozně krade. Na obyčejné vojáky toho pak moc nezbývá. Mně by ale vadila už ta pruda toho systému. Nemám chuť poslouchat nesmyslné rozkazy. Jeden z důvodů, proč dál studuju, je právě vojna.

 

Jaké máte s kapelou plány?

Karim a Akram jsou mladší, studují na univerzitě a jejich rodiče je živí, a tím pádem i dost kontrolují. Takže není úplně možné jet vystupovat někam ven. Minulý podzim jsme měli vystupovat ještě s jednou kapelou v jordánském Ammánu. Nakonec jsme ale nedostali potřebná povolení a koncert se nekonal.

Já sám chci jet do Bejrútu a Turecka. Tam je těch kapel dost. Chtěl bych je potkat osobně. Taky bych měl jet do Anglie a vůbec pořádně cestovat po světě. Říkám si, že dělám punk rock, ale dělám ho doopravdy? Nikdy jsem žádného pankáče nepotkal, ani jako pankáč sám nevypadám.

 

V posledních týdnech došlo k velkým změnám v Tunisu. Vnímáš to jen jako záležitost jedné země, nebo arabského světa jako celku?

Ten princip je v podstatě všude v arabském světě stejný. Vládci, ať už to jsou monarchové nebo prezidenti republik, nemají připravené žádné dlouhodobé vize v boji s nezaměstnaností a korupcí. Zato ale mají schopné armády fízlů a dalších posluhovačů. Mluví rádi o demokracii, ale opozici drží v žalářích. Přitom by si tady lidi rádi o mnoha věcech rozhodovali sami. Lidská práva jsou důležitá. Na prvním místě ale teď v mnoha zemích stojí, jak uživit tu masu nezaměstnaných, jak jim dát práci. Myslím si, že cesta k lepší budoucnosti je právě ve změně systému. Potřebujeme větší otevřenost a svobodu. V Tunisu, stejně jako v Damašku, je mnoho mladých, vzdělaných lidí. Jen potřebují dostat možnost.

 

Myslíš, že se něco podobného jako v Tunisu odehraje v dohledné době i v Damašku?

Dost o tom pochybuji. Nějaké reakce jsou na sociálních sítích, jako je facebook, ale to je tak všechno. Ulice v Damašku je stejná jako před rokem. Možná v Alžírsku nebo v Egyptě k nějakým změnám dojde. Celkově jsem ale skeptický. Nečekám v arabském světě velké změny. Alespoň ne v několika následujících letech. Bohužel.

 

 

Mazhott a dnešní Sýrie

Punkovou kapelu Mazhott založili v roce 2008 studenti univerzity v Damašku. S myšlenkou založit kapelu s arabskými texty přišel kytarista a zpěvák Rašván Zaza. Postupně se k němu přidal Karim Kouzbári na basu a Akram Darkašli na druhou kytaru. Zpočátku kapela využívala automatického bubeníka. Později za živé bicí zasedl Dani Šukri. Mazhott uspořádali několik živých vystoupení. Některé texty a zvukové nahrávky můžete najít na adrese: http://www.reverbnation.com/mazhott

V Sýrii podléhá tisk přísné cenzuře a televizní vysílání je pod přímou kontrolou státu. Dodržování lidských práv je na nízké úrovni. Od roku 1963 země zůstává ve výjimečném stavu, což dává velký prostor pro aktivity tajné policie. Státní moc pokračuje ve věznění a zastrašování politických odpůrců. Svoboda projevu a sdružování je pod přísnou kontrolou. Diskriminaci čelí také etnické minority. Podle organizace Human Rights Watch prezident Bašár Al Assád přes svá původní prohlášení úroveň lidských práv za deset let své vlády nezlepšil.

Obyvatelstvo Sýrie je z necelých devadesáti procent arabské, zbylých deset procent náleží kurdské menšině. Společnost tvoří kromě muslimů také křesťané. Většinu tvoří sunnitští muslimové (asi 74 procent), ale klíčový vliv mají šíitští Alawité (zhruba 12 procent), kteří jsou pevně spjatí s vládní stranou Baas. Křesťanů různých denominací je v Sýrii asi deset procent. Další náboženskou minoritou jsou Drúzové. V minulosti početná židovská komunita čítá jen několik desítek lidí. Většina obyvatel žije v oblastech při pobřeží Středozemního moře či v Damašku a okolí. Městská populace tvoří více než polovinu z celkového počtu dvaadvaceti milionů lidí. Země je na rozdíl od mnoha jiných arabských států částečně sekularizovaná.

 

Volný překlad jednoho z textů skupiny:

 

Tohle není pro nás!

Není to pro nás

všechno, co tady vidíš, není pro nás

není to pro nás

to nejlepší, co bys chtěl, není pro nás

 

Dokola ty stejný sračky

ale bohatí si žijí v pohodě

vidíš to každý den když nemáš vlivné známé, neznamenáš nic

 

Tohle není pro nás

 

Hnijeme v tom samém pekle

kde nevinní jdou do vězení

přežíváme ve zkurvené době

jsme otroci a nemáme na výběr

 

Tohle není pro nás 

 

 

Autor je spolupracovník redakce.


autor / Tomáš Halda VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Třídní boj: encyklopedické heslo z roku 2011 / Jan Stern > NP č.368 > Fejeton Počátky třídního boje nacházíme v 19. a 20. století, tehdy však šlo pouze o jemné, zárodečné varianty (tzv. prvobytně pospolný třídní boj). Zásadním způsobem třídní boj propukl teprve ve století jednadvacátém, když se třídní antagonismy prudce vyostřily a v důsledku rozvoje technologického a kulturního také definitivně vykrystalizovaly proti sobě stojící třídy.   číst dále Z vlastníka nuzákem, snadno a rychle / Alexandr Budka > NP č.368 > Pošli to dál Ochrana vlastnických práv, onen nedotknutelný pilíř našeho systému, je uplatňována podivně selektivně. Nemusí se jednat hned o majitele pozemků, odmítajících náležitě ochotně odkývat nějaký ten budovatelský projekt nebo oběti svévolných exekutorů. Ještě častěji se s diskriminací setkáváme my majitelé postarších automobilů.   číst dále Práce bez iluzí / Jaroslav Fiala > NP č.368 > Pošli to dál Naše vláda to nemá lehké. Zdržuje ji kdejaký kverulant v bílém plášti a na popularitě jí nepřidá ani nezaměstnanost, která se blíží dvojcifernému číslu (9,8 %).   číst dále Dubisko neodcházej, potřebujeme se tě bát / Andrea Novotná > NP č.368 > Téma čísla Použít ve slušné společnosti slovo "Židák" znamená vystavit se (oprávněnému) podezření z antisemitismu. Slovo "Rusák" je oproti tomu v mnoha situacích přípustné. Jak to tedy máme s Rusy? Bojíme se jich? Cítíme se vůči nim ukřivděně? Pohrdáme jimi? A kdy dospějeme k vyrovnanému vztahu?   číst dále
celý archiv