NP č.366 > ReferátSměšné láskyMarta Harasimowicz

Může někdo uctívat Josefa Švejka? Je čechofilie přínosná nebo škodlivá? A co na to Jóžin z Bážin?

 

Jednoho listopadového večera jsem si naladila polský rozhlas, v němž zrovna dávali rozhovor s novinářem Mariuszem Szczygiełem. „V Polsku mají speciální pořady o české kultuře?“, zeptala se udiveně pražská spolubydlící, kterou zaujalo, že během pár minut se v rozhovoru slovo „Češi“ skloňovalo asi ve všech možných pádech. Musela jsem ji vyvést z omylu, otázka ale nebyla úplně od věci. Spolubydlící je znalá Polska i tamních podmínek a ví, že na sever od Krkonoš patří mnozí čeští spisovatelé, filmaři a hudebníci mezi známé a oblíbené tvůrce.

Zájem Poláků o českou kulturu není ovšem – nebudeme- li počítat šlechtickou módu používání češtiny v pozdním středověku či úspěchy meziválečných československých filmů – žádnou v tradici zakořeněnou záležitosti. Vzhledem ke složitým vztahům obou zemí a stereotypům, které v nich přežívají, na sebe také občas bere poměrně paradoxní podoby.

 

JINÉ VADY

Přestože více než čtyřicet let obě země zůstávaly na stejné straně železné opony, základy pro dnešní oživenější kulturní styk Poláků a Čechů vznikly až po roce 1989. Tehdy se v Polsku začaly ve velkém vydávat díla moderních českých spisovatelů, která byla do té doby dostupná jen v samizdatech. Varšava i Krakov tak objevily půvab prózy Bohumila Hrabala a Oty Pavla, intelektuálům se začalo slušet znát Milana Kunderu (dodnes je mnohá Kunderova díla jednodušší sehnat v polštině než češtině), divadla sáhla po dramatech Václava Havla. Časem byla tato bibliografie rozšířena i o překlady děl spisovatelů mladší generace, z nichž některé ( jako například Jáchyma Topola či poslední dobou Michala Viewegha) si polští čtenáři docela oblíbili. V prvních letech 21. století Poláky velmi oslovil i český film a skutečně stačí chvilka brouzdání po YouTube, abychom zjistili, že snímky jako Samotáři, Musíme si pomáhat či Rok ďábla mají v Polsku status kultovních děl.

Zájem o českou kulturu míval v průběhu posledních dvaceti let různou intenzitu, většinou ale nepřekračoval hranice obskurních skupin knihomolů či milovníku nezávislé kinematografie. Větší vlna popularity Česka a Čechů je jevem starým sotva pár let a zdá se, že více než se současným vývojem české kulturní scény souvisí s aktivitou polských nakladatelů a filmových distributorů. Co je jejím důvodem? Proč se vlastně v posledních letech obdobného okruhu fanoušků nedočkala kultura jakékoli jiné evropské země – Maďarska, Ukrajiny či Rakouska?

Zmíněný Mariusz Szczygieł, jenž proslul reportážemi z Čech, nachází pro polskou „čechofilii“ vysvětlení v myšlence Oscara Wildea, že nejvíc nesnášíme lidi, kteří mají podobné vady jako my: „Takže proto zbožňujeme Čechy. Je to národ, který má úplně jiné špatné vlastnosti,“ píše v textu Coming out, který uvádí novou autorovu knihu. Dovolíme-li si chvíli pohybovat se na rovině poněkud zobecňujících tvrzení, zdá se, že na Szczygiełově vysvětlení něco bude. Obě kultury totiž, navzdory malé geografické vzdálenosti, překvapivě nemají zas tolik společného a v některých rysech si dokonce přímo odporují. Jedna je pyšná na své zakořenění v katolické víře, druhá vybudovala tradici odporování církvi. Jedna nekriticky ctí emotivnost, druhá si až přehnaně váží racionality a klidu. Jedna buduje jednotu na smutečních obřadech, druhá se shromažďuje u hospodského stolu. Jedna nutí lidi bouřit se v sebeabsurdnějších situacích, druhá vybízí k mávnutí rukou i tehdy, kdy by neuškodilo onu ruku sevřít v pěst.

Možná, že v jedné z tváří české kultury – v onom švejkování a hospodském pábení – nacházejí někteří Poláci odpočinek od povinného romantismu a nekrofilie vlastní národní mytologie a v obdivu pro malý sousedský stát hledají rozhřešení za imperiální rysy domácí kultury. Konec konců podobné mechanismy řídí někdy i vztah Čechů k Polsku – stačí připomenout slova hrdiny Topolova románu Sestra: „V mládí jsem občas chtěl být Polák ... Poláci mlátili policajty. Modlili se. Vodka. Romantika vždy a ve všem“.

 

POHÁDKY O ŠVEJKOLANDII

Je dosti pravděpodobné, že se někteří čtenáři cítili být dotčeni či unaveni nahromaděním stereotypů v předchozích odstavcích. Setkávání kultur se ovšem vždy opírá o svého druhu klam a mnohá zjednodušení. A stejně jako pochopení obyvatel Blízkého východu vyžaduje popření obrazů Orientu zakořeněných v koloniální evropské kultuře, pro vznik opravdového dialogu Poláků i Čechů je nutné překročit rámec idealizovaných představ o obou zemích. Polská čechofilie se krmí mýtem, který si vytvořila jak na základě některých rysů české kultury, tak na základě vlastního stereotypu Čecha. A dá se říct, že ve své obecné podobě ještě nepřekonala stadium infantilní fascinace.

A tak jsou pro Poláky, kteří si tolik oblíbili nenamyšlenou lyričnost prózy Oty Pavla, Haškův humor či prostotu hrabalovských pábitelů, neznámá a téměř nedostupná jiná díla, která stereotypu neodpovídají. Zneklidňující filmy nové vlny šedesátých let u polského publika prohrávají s cyklem o Homolkových a Vesničkou mou střediskovou. Marně bychom dnes na policích knihkupectví hledali Ladislava Fukse nebo Egona Bondyho. „Píšou Češi vždycky jako by psali pro děti?“, cituje Szczygieł v jednom textu otázku svého redakčního kolegy (Zdziecinniałe książki? Gazeta Wyborcza, 21. června 2009). I on mu ovšem poněkud ukvapeně odpovídá: „Něco na tom, kolego Staszewski, bude“. Není to ale spíš tak, že Poláci chtějí jako malé děti pořád dokola poslouchat pohádku o Švejkolandii?

Vedlejším produktem čechofilie bývá i nekritický přístup k plodům české kultury. Vidíme ho někdy v recepci filmů (novější, méně povedené snímky Jana Hřebejka a Jana Svěráka měly v Polsku zpravidla mnohem pozitivnější ohlas než v České republice). Zajímavý je však také převažující názor vzdělaných, liberálně smýšlejících Poláků na českou společnost. Mnoho z nich Česko obdivuje za jeho toleranci vůči menšinám, úspěšnou laicizaci či liberální postoj vůči drogám a sexualitě. Ódy na českou otevřenost reflektují ovšem často jen velmi povrchní obraz veřejnosti. Polští odpůrci katolického radikalismu tak Čechy chválí za jejich kladný postoj k ateismu, zpravidla je ale nenapadne, že někteří věřící se v Česku cítí být diskriminováni (výjimkou je Szczygiełova nová kniha Udělej si ráj, která na toto téma nabízí zajímavý, kritický pohled). Stejně tak si jen málokdo všimne, že se české etnické i sexuální menšiny, navzdory vstřícné legislativě, musejí stále potýkat se značnou mírou nesnášenlivosti ze strany bílé a heterosexuální většiny.

 

JÓŽIN ŠIŠLÁ

Pokud ale chceme komplexněji rozebrat vztah Poláků k Čechům, zůstávat u škatulky „nekritický obdiv“ bychom rozhodně neměli. I pozitivní stereotyp Čecha je totiž v Polsku rozporuplný a někdy sympatii od pohrdání dělí jen velmi tenká hranice.

Jestliže Polák žasne nad obrazem idylického, nekonfliktního Česka s nezničenými pražskými památkami a pivem i polévkou oplývajícími hospodami, někde na dně této myšlenky se často zároveň skrývá morální povýšenost. Ano, ten dobrý voják Švejk byl fajn kluk, s našimi hrdinskými dějinami ale nějaká Haškova kritika války nemá co dělat. Ateismus – no ať si ho mají, papeže stejně mít nikdy nebudou. V nejrozšířenějších polských představách jsou Češi národem zbabělců a ňoumů mluvících směšnou řečí.

Tyto představy se s intelektuálním čechofilským snobismem někdy střetávají, někdy se s ním ale i mísí a rodí prapodivné podoby zájmu. Příkladem může být nedávná popularita Mládkova videoklipu Jóžin z bažin. Jistě se mnoho Čechů pozastavovalo nad tím, co může Poláky bavit na staré kabaretní písničce o strašidle číhajícím na Pražáky. Ve skutečnosti to nebyl ani kontext, ani text (doslovný překlad v titulcích se ani nesnažil o legračnost). Polští internauti se smáli tomu, jak je klip trapný. Ošklivé Mládkovo sako, jednoduchá melodie a neumělý tanec interpretů – těžko zavadit o lepší ztělesnění polské projekce těch roztomilých, avšak trochu přiblblých Čecháčků.

Když se Čech s Polákem potkají u piva a rozhovor zamíří k analýze jejich mateřských jazyků, většinou se nevyhnou jisté kontroverzi. Jestliže totiž polština Čechům běžně připadá jako šišlavý jazyk, jsou stejně tak Poláci skálopevně přesvědčeni o tom, že šišlají Češi. Oba tyto stereotypy mají jistý racionální, foneticky vysvětlitelný základ. I průměrnému filologovi bude také hned jasné, že je tento spor nevyřešitelný. Celkem dobře ale může posloužit jako metafora česko-polských vztahů. Pro budování skutečně hodnotné kulturní výměny je nutné, aby Poláci i Češi překonali své první, mechanicky přicházející dojmy, nechali zbytečných debat a poslouchali se bez (jak negativních, tak pozitivních) předsudků.

 

Autorka je spolupracovnice redakce.

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv