NP č.366 > Dějiny přítomnostiPaměť zmizelého filmařeJaroslav Fiala, Tereza Reichová

Argentinská vojenská diktatura se brutálními praktikami nelišila od jiných totalitních systémů, včetně těch ve východním bloku. Jednou z jejích obětí byl i uznávaný režisér a vězeň svědomí Raymundo Gleyzer. O čem jeho šokující příběh vypovídá?

 

„Jsem Raymundo Gleyzer, vyřiďte mé rodině, že jsem v pořádku,“ pošeptal vězeň v kápi knězi, který ho přišel vyzpovídat. Scéna, připomínající doby středověké inkvizice, se odehrála v táboře El Vesubio. Na jednom z míst, kde argentinská diktatura v 70. letech minulého století mučila, znásilňovala a vraždila osoby, které stály proti ní (tábor byl mimo jiné známý tím, že zdejší mučírny „zdobily“ svastiky a fotky Židů z německých koncentračních táborů). Byl to konec. O muži v kápi podal svědectví až jeho zpovědník; vězeň Gleyzer se už ke své rodině nevrátil.

Osoba a dílo režiséra Raymunda Gleyzera zůstaly dlouho zapomenuty pod nánosem dalších jmen. Gleyzer patří mezi tzv. desaparecidos – zmizelé v období vlády vojenské junty, kterou v letech 1976–1983 podporovaly Spojené státy i někteří zástupci argentinské katolické církve (jiní naopak patřili mezi její oběti). Nebyla to přitom žádná diktatura v rukavičkách. Podle zdrojů Amnesty International našlo v jejím soukolí smrt kolem dvaceti tisíc lidí. Gleyzerův konec byl pro tehdejší režim příznačný. V jeho čtyřiatřiceti letech ho z kanceláře Syndikátu argentinských filmařů odvedla polovojenská jednotka, z jeho bytu zmizela velká část dokumentů a spoustu let, stejně jako u většiny zmizelých, se nikdo nedozvěděl, jak a kde skončil. Diktaturu neobměkčila ani výzva k režisérovu propuštění, pod níž se podepsaly takové hvězdy stříbrného plátna jako Jack Nicholson, Jane Fondová, či Elia Kazan. Násilná smrt tohoto respektovaného filmaře však vyvolala zájem dokumentaristů a badatelů, kteří na pozadí Raymundova příběhu pomohli oživit ztracenou paměť druhé strany studené války. A vlastně nejen ji.

 

PERSONA NON GRATA

Raymundo Gleyzer se narodil v rodině židovských přistěhovalců, kteří v Buenos Aires založili slavné Idisher Folks Theater (Židovské lidové divadlo). Jméno dostal po francouzském odbojáři Raymondu Guyotovi, který byl za druhé světové války zabit nacisty. Gleyzer vyrůstal v chudých poměrech, od svých třinácti let pracoval v továrně, ale byl přijat na vysokoškolská studia ekonomie. Filmařský talent ho ovšem brzy přiměl ke změně – zapsal se na Univerzitu Cine de la Plata, kde začal točit své první dokumenty.

V roce 1964 Gleyzer odjel na severovýchod Brazílie, kde natočil jako svou školní práci film Hořící země. Sledoval v něm život pětatřicetiletého rolníka s ženou a dětmi v době, kdy byla na venkově průměrná délka života sedmadvacet let. Poklidná kamera ukazuje vytrvalost manželů na farmě, na kterou přišli s jedenácti potomky, ale z nichž přežili jen čtyři. Rodina bojuje s obdobími sucha, jež se pro ni stanou osudnými, a tak musí odejít. Do města, kde pro ni i další příchozí není místo. Těžko říci, kam patří závěrečný výjev odchodu, kdy jedno z dětí táhne na provázku krabici, celý svůj domov. V této sekvenci každopádně Gleyzer zobrazil osud statisíců obyvatel Latinské Ameriky.

Gleyzer, stejně jako mnoho jeho souputníků, začal zobrazovat naléhavé sociální konflikty subkontinentu. Dospěl také k rozhodnutí odejít z univerzity, neboť se chtěl naučit filmařské řemeslo za pochodu. A byl v tom úspěšný. V roce 1966 nastoupil do celostátní televize, pro kterou mimo jiné jako první Argentinec natáčel na Británií obsazených Falklandách a na porevoluční Kubě, odkud přivezl dvacetiminutovou reportáž.

Gleyzer si však svou prací pochopitelně nadělal dost nepřátel. A nejen v Argentině. Raymundovi se například podařilo natočit volební kampaň mexického prezidenta Luise Echeverríi Álvareze, který si talentovaného filmaře nejprve oblíbil. V mylné představě, že jeho štáb pracuje pro německou televizi, nechal Argentince natáčet všude. Netušil však, že Gleyzer točil i zprávu o masových vraždách, které měla na svědomí právě prezidentova strana. Z Gleyzera se v Mexiku záhy stala persona non grata. Doma v Argentině to však mělo být ještě horší.

 

Z LETADLA DO VODY

Čím se vyznačovala Argentinská republika v 70. letech? Sílícím vlivem armády, pokusy o puč a politicky motivovaným násilím, jež se stalo součástí každodennosti. Na chod státu měl krátce vliv i prezident Juan Domingo Perón, ten však zlepšení nepřinesl. Do soupeření mezi partajemi, provázeného ozbrojenými střety, záhy vstoupili vojáci. Důstojníci pod vedením generála Jorge Videly sesadili v roce 1976 z prezidentského úřadu Perónovu třetí manželku a zahájili novou éru. Argentina se měla stát – podobně jako Chile – vzorem pro zavádění neoliberálních ekonomických reforem, privatizaci veřejného sektoru a systematickou likvidaci opozice.

Vůdce junty, generál Videla, přistoupil k hospodářské a politické krizi s precizností „lékaře“. Argentina měla být podle něj očištěna od všech, kdo stáli v cestě nastolenému kursu. Nezáleželo na tom, že prudce stoupla inflace a platy státních zaměstnanců po jednom roce ztratily čtyřicet procent ze své původní hodnoty. Začali mizet nepohodlní lidé a na denním pořádku byly únosy. Zadržení obvykle skončili v jednom ze tří stovek lágrů, kde jim zavázali oči, umístili je do izolace a tu přerušovali mučením. Některá z těchto zařízení se dokonce nacházela v centrech měst, kde kolemjdoucí slýchávali nářek týraných a viděli převážené vězně. Někteří přežili, ale mnohé čekala brutální poprava: byli shozeni z letadla či vrtulníku do moře.

Argentinská junta ospravedlňovala únosy a vraždy jako nezbytná opatření v boji proti ozbrojencům, jež měli být napojeni na Moskvu, tedy údajně mnohem většímu nebezpečí. Jenže jak ukázaly nedávno odtajněné (a na webu přístupné) materiály amerického ministerstva zahraničí, jež mělo o akcích diktatury slušný přehled a všemožně ji podporovalo, většina odpůrců vojenského režimu se zbraní v ruce byla brzy zlikvidována. „Teroristické organizace byly odstraněny,“ konstatoval už po šesti měsících od převratu americký státní tajemník Henry Kissinger. Kromě nich tedy zhruba dalších šest let mizely tisíce lidí, kteří snad mohli být kritičtí, nebo prostě nějak vybočovali z řady. A právě k nim patřil i Raymundo Gleyzer.

 

NAVZDORY VŠEM PŘEKÁŽKÁM

Stát za vlády argentinské diktatury na straně opozice znamenalo sehrát roli lovné zvěře. Gleyzer se navíc netajil sympatiemi k levici a ještě před nástupem junty založil uměleckou skupinu Cine de la Base, která kritizovala poměry a nebála se hájit práva zaměstnanců. O skupině uvedla v rozhovoru pro festival dokumentárních f ilmů v Jihlavě vdova po Raymundovi, Juana Sapire: „Naším záměrem bylo točit filmy pro dělníky, kteří neměli přístup ke komerční produkci. Promítali jsme filmy v hangárech, ve školách a v továrnách těch nejchudších čtvrtí. A lidé nám rozuměli, neboť jsme mluvili o nich a o jejich problémech, jejich jazykem.“

Gleyzer byl obklopen lidmi, kteří věřili, že film může být politickým nástrojem a že jako známé osobnosti mají záštitu veřejného mínění. Jenomže to nestačilo. V roce 1974 Raymundo natočil provokativní dokument Když nebudu pracovat, tak mě zabijí, a když pracovat budu, zabijí mě také. Film ukazoval bouřící se pracovníky metalurgického závodu, kteří měli těžce poničené zdraví vinou svých zaměstnavatelů. Po natáčení však byla zavražděna jedna z hlavních postav filmu, Gleyzer vystoupil s kritikou vlády a skupina Cine de la Base přešla do ilegality.

Pár měsíců po nástupu diktatury se tedy Raymundo ocitl na seznamu zmizelých. Stejně jako tisíce dalších lidí, po nichž dodnes pátrají jejich příbuzní. Čas plyne, o diktatuře se dnes točí filmy a řada někdejších katů skončila před soudem. Některé pochybnosti však přetrvávají. Jak napsala známá kanadská novinářka Naomi Klein ve své knize Šoková doktrína: „Od pádu komunismu se volný trh prezentuje jako ideologie, která je nejlepší a jedinou možnou obranou lidstva proti opakování historie, plné masových hrobů. Avšak v jižním cípu Latinské Ameriky kdysi nepřinesla demokracii, nýbrž vraždění a… válku proti všem překážkám tohoto nového řádu.“

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tereza Reichová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále
celý archiv