NP č.365 > Téma číslaKoho si pustíš domůMartina Křížková

„V předsíni stojí nějakej chlap a říká, že jsi vykradla sousední byt,“ oznámil nevzrušeně Tomek v sobotu v sedm hodin ráno někde nad pravým rohem postele.

 

Skláněl se přitom nade mnou a při pokusu o tichý šepot si mě pozorně prohlížel. Což jsem věděla, i když jsem neotevřela oči. Vždycky to tak dělal. Pečlivě skenoval cizí tváře po milimetrech, aby mohl zachytit i tu nejmenší změnu. Sám přitom setrvával v masce mírně pobaveného výrazu, který v případě nutnosti šlo protáhnout v krátký ironický úsměv.

Tomek byl Polák, ale já ho podezírala z toho, že je android. Nikdy se nerozčílil, ani neprojevil větší pohnutí. Ani když mu jeho otec zavolal, že se rozchází s jeho matkou. A dokonce ani když nechal své nové boty v krabici na stole a někdo je omylem vyhodil do popelnice na papír, kterou vyprázdnili dříve, než jsme na to přišli. Sháněl je dlouho a teď to vyřídil jen letmým sarkasmem na mou adresu. Mimo sebe byl vlastně jen jednou. Na mistrovství světa ve fotbale polský výběr prohrál s Ghanou. „Nějak se nám v tom Polsku nedaří,“ poznamenal tenkrát a já si myslela, že náhlý nefalšovaný smutek v jeho hlase musí nejspíše souviset s něčím jiným. To jsme se ještě moc neznali.

Teď stál nad postelí a netečně znova opakoval tu nesmyslnou větu: „V předsíni stojí nějakej chlap a říká, že jsi vykradla sousední byt.“

„Prosim?“ zeptala jsem se potichu a otočila se, aby mi neviděl do tváře. Byla jsem vyděšená. Hodně. Zkusmo jsem otevřela oči a rychle znova zavřela. Zděšení bylo tak velké, že jsem si nebyla jista, zda mu ho neodtelegrafuje i bílá stěna přede mnou.

„Prostě tam je,“ řekl a nevypadalo to, že hodlá pokračovat.

„Co tu děláš?“ zkusila jsem po chvíli zavést do nastalého chaosu nějaký řád. „Přišel jsem si pro věci.“ „Vždyť tu už žádné nemáš.“

„Mám tu termosku.“

„Je sobota a je ráno.“

„Neměl jsem v plánu tě budit a mám tu i knížky.“

„Nemůžeš sem jen tak chodit.“

„Nepřišel jsem jen tak.“

„Mohla jsem tu někoho mít.“

„Nikoho tu nemáš.“

Nevím, co jsem mu na to chtěla říct, slova se mi zapletla. Poslední dva měsíce jsem se snažila zapomenout, že Tomek existuje. Navíc ve stejné chvíli bylo slyšet z chodby těžké kroky, které netrpělivě mířily ke dveřím ložnice. Posadila jsem se na posteli, teď už čelem k němu.

„Tady někdo opravdu je?“

„Říkal jsem to, v předsíni stojí chlap a ..,“ nedokončil svou oblíbenou větu Tomek, protože postarší muž právě otevřel dveře.

„Mám toho akorát právě dost,“ oznámil návštěvník důrazně, když už jako druhý nepozván suverénně vstoupil. Trochu se zarazil jen při pohledu na můj očividně noční úbor. V ruce držel kovovou tyč. Tvářil se bojovně. Nebo minimálně odhodlaně.

„Vy jste kdo?“ zeptal se výhružně s pohledem upřeným nad postel.

„Spolužáci z hebrejštiny,“ odpověděl mu Tomek, i když na to se jednoznačně nikdo neptal.

I přes šero v místnosti bylo vidět, že muž začíná brunátnět. „Panebože,“ pomyslela jsem si a pak ještě: „my jsme přeci daleko víc než spolužáci z hebrejštiny!“ V pokoji začalo stoupat napětí tak, že by se dalo nejen krájet. Muž se pohnul. Rozbrečela jsem se.

„Možná bychom mohli jít do kuchyně,“ navrhl Tomek klidně a skutečně se oba překvapivě pokojně vydali přes chodbu ke kuchyňským dveřím. Slyšela jsem, jak je otvírají, pak šoupání židlí. Pořád jsem brečela. Přišlo mi, že je to jediné, co v nastalé situaci dává alespoň trochu smysl. Tomek byl v tomhle bytě naposledy přesně přede dvěma měsíci a třemi dny.

Ráno normálně vstal z postele, která od té doby byla už jen moje, dal mi pusu a řekl, že odpoledne zavolá. Za dva dny poslal esemesku, že asi není šťasten a chtěl by si dát pauzu. Pro věci si přišel, když jsem byla v práci. V prvotním šoku mi nedošlo, že nevrátil klíče. Pak mi to bylo nějak jedno. Teď byl zase tady, ale ne kvůli mně, ale kvůli termosce. Navíc si s sebou přitáhl šíleného chlapa se železnou tyčí. Na sobotní ráno to bylo trochu moc.

„Nemáš kafe,“ oznámil mi celkem zbytečně Tomek, když jsem se odhodlala čelit realitě ve vlastním bytě.

„Nepiju kafe,“ odpověděla jsem stejně zbytečně, protože to věděl a neznámý vypadal, že ho to nezajímá. Seděl způsobně za stolem, před sebou hrnek s čajem, tyč vedle sebe položenou na zemi. O mnoho tišeji, než když byl v ložnici, říkal: „Synův notebook taky vzali, samozřejmě i foťáky, obrazy, šperky, manželčiny parfémy, komplet to vybílili, dokonce i to kafe sebrali. Ale co je nejhorší, vzali i album s jedinýma fotkama rodičů, které mi zbyly. Něco má ještě možná ségra, ale moc se nestýkáme. Tak nevím,“ uzavřel neuzavřel svůj výčet a zadíval se smutně na žlutou stěnu s modrým pruhem. Konečně jsem ho poznala. Bydlel ve vedlejším domě. Se svou nenápadnou ženou občas kouřili na balkoně, jehož parapet se jen těsně vyhýbal tomu našemu. „Už vlastně jen mému,“ opravila jsem se v duchu.

Zaregistroval mě a teď, když jsem měla přes tričko na spaní svetr a k tomu kalhoty i boty, už také věděl, kdo jsem.

„Dobré ráno,“ byla jsem jediná, kdo si vzpomněl na slušné vychování.

„Policajti mu řekli, že je vykradli přes tvůj balkón,“ vysvětloval Tomek a změna zájmen mu nedělala evidentně problém. Zhluboka jsem se nadechla. „Byli tady asi před měsícem,“ vzpomněla jsem si. Nakonec se shodli, že zloději použili lešení, které na domě straší už půl roku, aby se dostali na balkon a z něj do vedlejšího domu. Taky jsem si vzpomněla, že říkali, že je na nás upozornili právě majitelé vedlejšího balkonu. To by mohlo vysvětlovat tu tyč.

„Proč?“ zeptala jsem se a sedla si ke svým nečekaným hostům.

„Nikdy jsem ti nic nesliboval,“ řekl rychle Tomek a jak měl ve zvyku, podíval se mi zpříma do očí. Pak začal pátrat v mé tváři po nějakém výrazu. Málem jsem se znova rozbrečela.

„Ne, myslela jsem, proč jste ty policajty poslal k nám?“ Tomek se nepatrně posunul na židli, snad aby dostatečně zvýraznil vzdálenost, která mezi námi nyní panuje.

Chvíli bylo ticho, pak muž odpověděl celkem lhostejně: „Vlastně nevím, jste prostě jiní.“ „Cože?“ pomalu jsem začínala dostávat dva měsíce opožděnou zlost.

Muž ucítil podrážděnost v mém hlase a řekl znova skoro bojovně: „Pořád tu máte tolik návštěv. Věčně je někdo cizí na vašem balkónu. Kdo ví, co jsou zač.“

„Právě,“ podpořil ho nečekaně Tomek s lehkou vyčítavostí v hlase.

„Jenom kvůli tomu, že sem lidi rádi chodí?“ Má nevíra zůstala viset ve vzduchu, jakoby by jí tam někdo přibil.

„K nám skoro nikdy nikdo nechodí,“ podotkl balkónový soused a napil se čaje.

„Doma by měl být klid,“ pronesl nečekaně empaticky Tomek a muž skoro šťastně kývl.

„Jak jste se sem vlastně dostal?“

„Potkali jsme se přede dveřmi,“ ukázal na Tomka a pokračoval: „řekl, že už tu nebydlí a že vás vzbudí.“

„Co jste chtěl dělat s tou tyčí?“

„Nevím, včera nám řekli, že pořád nikoho nechytli a už to budou asi muset odložit – nemohl jsem spát, dostal jsem prostě vztek, a pak jste se rozbrečela,“ vyprávěl mechanicky a trochu bez logiky muž. Po chvíli dodal: „Manželka o tom neví.“ Podívali jsme se s Tomkem na sebe.

Zvednul se a zamířil k lednici, na které se skvěla jeho stará termoska. Rychle se loučil: „Už musím, jedu na výlet.“ Pak z chodby ještě zakřičel: „Ozvu se“ a byl pryč. Dívala jsem se na cizího muže v zřejmě definitivně jen mojí kuchyni. Nevyspalá a lehce zuřící.

„Chcete ještě čaj?“

„Vlastně docela jo.“

„Kouří se na balkóně, možná tam najdete i nějaké cigarety,“ řekla jsem automaticky a šla natočit další vodu do konvice.

„Díky,“ řekl, když procházel kolem mě.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Bydlet, nebo přežívat? / Lenka Kužvartová > NP č.365 > Téma čísla Žít s více lidmi ve společném prostoru a využívat jej pro vše od vaření po hygienu a péči o děti, staré a nemocné, bylo pro velkou část historie a většinu vrstev společnosti naprosto běžné. Rozpad do individuálních, plně vybavených domácností se udál poměrně nedávno, asi před dvěma sty lety.   číst dále Prezident, viagra a evoluce / Jan Stern > NP č.365 > Fejeton O jednom americkém prezidentovi se vypráví historka, která je tak dobrá, že se sice určitě nestala, ale právě proto přežije věky, na rozdíl od suchých pravd.   číst dále Hymna bezdomovců / Alexandr Budka > NP č.365 > Téma čísla Vždycky se našli kritici, pro které píseň Kde domov můj vyjadřovala ty nejhorší vlastnosti českého národa a kteří požadovali její nahrazení něčím důstojnějším. Byli a jsou mimo.   číst dále Google vs. Dada / Klára Doležálková > NP č.365 > Téma čísla Vánoce jsou řětězce smyslu, které si vyvoláme v sobě samých nebo poskládáme z venku poletujících částí, abychom jimi jednou do roka opentlili domov. Rozhodla jsem se pro experiment. Napsat článek bez pomoci Googlu - to mi dnes začíná připadat jako hrdinství - a neprokazovat ekvilibristiku s informacemi nabytými během několika kliků, ale s těmi skromně vlastními. Vánoční dada aneb jak si poradit s asociacemi a nuancemi obsahu Vánoc.   číst dále
celý archiv