Středoškolský profesor Lubomír Kohout se o organizaci La Strada, věnující se problematice obchodu s lidmi, a Nadačním fondu INKA podporujícím indiánské děti v Peru, dozvěděl z médií. Sám oba spolky oslovil a postupně se stal „patronem“ čtyř peruánských dětí. Dlouhá léta si s nimi dopisoval a podporoval je ve studiu. Organizaci La Strada zase věnoval padesát tisíc korun. Před dvěma lety pan Kohout zemřel. Každé z organizací přitom odkázal přes milion korun. Jako mimořádný příklad dobročinnosti ocenila in memoriam profesora Kohouta na konci letošního září Nadace VIA cenou za dárcovství. Míra jeho velkorysosti je v českém prostředí stále neobvyklá, ovšem darovat finanční prostředky nebo přispět jinou cestou na bohulibé účely se stává stále běžnější. Od roku 2000 se objem darů od jednotlivců zhruba zdvojnásobil a dary firemních dárců vzrostly na více než trojnásobek. A to i přes dopady finanční krize.
DOBROČINNOST V DOBĚ KRIZE
Úplně přesné informace o tom, kolik Češi vlastně přispívají na dobročinné účely, není možné získat. Ministerstvo financí sice zveřejňuje informace o tom, kolik jednotlivců a firem si odečetlo ze svého daňového základu charitativní dary, tato data vždy ale přicházejí s ročním zpožděním, a navíc neobsahují informace o částkách, které lidé věnovali „jen tak“ (bez daňových odpočtů). Přesto lze na základě těchto statistik vysledovat určité trendy. Ukazují například, že v roce 2009 poklesl objem dárcovství v Čechách oproti roku 2008 o více než deset procent. Pokles byl výraznější u individuálních dárců (šestnáct procent oproti roku 2008), než u dárců firemních (pokles zhruba o tři procenta oproti roku 2008). I tak ovšem celková částka, kterou si poplatníci odepsali z daní, dosáhla podle předběžných údajů ministerstva financí téměř tři a půl miliardy korun. K těmto darům zaneseným do daňových přiznání je potřeba připočíst ještě výnosy z anonymních humanitárních sbírek, kostelních sbírek, dary přes DMS a podobně. Podle odhadů ředitele Nadace VIA Jiřího Bárty tak pravděpodobně soukromí dárci v Čechách a na Moravě darovali v roce 2009 přes čtyři miliardy Kč. Což je zhruba tři sta devadesát korun na obyvatele a dvakrát tolik než před deseti lety. Je to hodně nebo málo?
NEMOŽNÉ SROVNÁNÍ
Možností, jak odpovědět na tuto otázku, je více. Zřejmě poněkud zavádějící by byla snaha srovnávat české dárcovství s tím opravdu rozvinutým, například ve filantropické velmoci Spojených státech. I tam ovšem v posledním období, pro nějž jsou dostupná data, dárcovství pravděpodobně v důsledku krize pokleslo. V roce 2009 se tak ve srovnání s rokem 2008 celková částka věnovaná na dobročinné účely snížila o 3,6 procenta.
Dramatičtější pokles dárcovství v době krize je podle Bárty přitom potřeba přičítat skutečnosti, že naprostá většina českých dárců nedává z majetku, ale ze svých příjmů. Celkově přitom platí, že loni průměrný Američan daroval na charitu skoro tisíc dolarů, což v celkové částce představovalo sumu tři sta tří miliard USD (asi 5,412 biliónů korun). V absolutních i relativních číslech tedy má zjevně česká dobročinnost co dohánět.
Důležitou vypovídající hodnotu by zde však mohlo mít i srovnání struktury dárců. Zatímco v USA v loňském roce dvě třetiny celkového objemu darů věnovali jednotlivci, 12,5 procent šlo od amerických nadací, dalších osm procent pocházelo ze závětí ve prospěch dobročinných organizací a necelých pět procent z darů firem, u nás je situace úplně jiná. Podle údajů ministerstva financí částka, kterou si z daní na darech odepsaly v roce 2009 firmy, činila přes dvě miliardy, zatímco fyzické osoby odečítaly jen něco málo přes miliardu. Ze statistik by se tak mohlo zdát, že u nás firmy zajímá dobročinnost daleko více než jednotlivce a tak na ní věnují téměř dvojnásobek. Jak je možné si takový rozdíl vysvětlit?
Zatímco u celkových čísel srovnávajících dary na obecně prospěšné účely v USA a ČR je možné argumentovat hlubokou a nepřerušenou tradicí dárcovství ve Spojených státech či menším spoléháním na roli státu, větším důrazem na osobní zodpovědnost (i za konání dobra) a rozdílem v síle ekonomik obou zemí, u strukturních rozdílů v dárcovství s touto argumentací zřejmě nevystačíme. Je jistě možné poukázat opět na to, že soukromé osoby u nás daleko spíše než firmy dávají „jen tak“, tedy nesnaží se odepsat si všechny dary z daní. Takový argument zní pravděpodobně, ale zřejmě nevysvětluje vše.
CO JE DOBRO?
Při hlubším zamyšlení nad statistikami dárcovství a pravidly jejich sestavování se nutně dříve nebo později vynoří problém tzv. veřejně prospěšných účelů, na něž je možné z daní odepisovatelný dar věnovat. Jak již mnoho let poukazují právníci i různé nevládní organizace, v České republice dosud žádná obecná definice veřejné prospěšnosti neexistuje. Naše vláda se v polovině tohoto roku zabývala teprve věcným záměrem zákona, který by takovou definici přinesl, a optimisté očekávají, že paragrafové znění by mohlo být hotovo do konce roku 2012. Za této situace tak mnohé firmy mohou tvrdit, že věnují prostředky „na dobročinnost“, skutečnost ale může být značně odlišná.
Organizace, které se v České republice věnují sledování dárcovství – například již zmíněná Nadace VIA, či Fórum dárců – se pochopitelně snaží upozorňovat především na pozitivní případy firemního dárcovství, a podporovat tak pozitivní trendy. Jsou však i opačné případy – tedy firmy, které například věnují prostředky do nadací či nevládních organizací, které samy založily a kontrolují a u nichž je dohled veřejnosti nad využitím prostředků omezen na minimum či vůbec neexistuje.
A pak je tu samozřejmě spousta případů takříkajíc hraničních. Mnoho firem totiž své dobročinné aktivity využívá jako součást reklamních či marketingových kampaní a budování public relations. Konkrétních případů tohoto typu se dá najít hodně a namátkou zde lze zmínit třeba pochody firmy AVON proti rakovině, aktivity Ronald McDonald Charity nebo třeba projekt obchodního řetězce AHOLD Czech Republic, a. s. nazvaný „S Bertíkem za dětským úsměvem“.
Jak je hranice mezi dobročinností a vykalkulovanou sebepropagací tenká, se dá ukázat právě na posledně jmenovaném příkladu, který v letošním roce Nadace VIA vyzdvihla mezi vzorné příklady charitativních činností velkých firem. Poukázala přitom na to, že v rámci tohoto projektu zaměřeného na podporu dětských domovů a podobných institucí bylo za deset let vybráno téměř šedesát sedm milionů Kč. Zároveň bylo umožněno desítkám dětí z dětských domovů pracovat na brigádách v prodejnách Albert. Zisky firmy přitom nijak netrpí. Do fondu se totiž přispívá z jednotlivých nákupů zákazníků, kteří jsou tak povzbuzováni, aby více utráceli, když z toho přece něco jde na „dobrou věc“.
CHUDÍ JSOU ŠTĚDŘEJŠÍ
Paradoxní přitom je, že zatímco firmy u nás stále častěji využívají svých skutečných či fiktivních charitativních počinů k budování vlastního dobrého jména či marketingu výrobků, jednotlivci se svými příspěvky nijak zvlášť nechlubí. Zatímco média ve Spojených státech zaplnily v polovině tohoto roku informace o tom, že miliardář Warren Buffett zavolal dalším americkým miliardářům a požádal je, aby věnovali alespoň polovinu svého majetku na charitu, o dobročinnosti našich miliardářů se prakticky nic nedozvíme.
Příklady podobné tomu Buffettovu, který přislíbil devadesát devět procent svých čtyřiceti sedmi miliard dolarů, by tu přitom byly také potřeba. V USA se k Buffetově iniciativě jen během dvou měsíců přihlásilo dalších zhruba čtyřicet miliardářů. To vyvolalo velké diskuse nejen o tom, zda si takto bohatí nekupují zpět svou morální prestiž otřesenou finanční krizí, či ještě větší mocenských vliv, ale i pochybnosti, zda neziskový sektor takové prostředky vůbec pojme.
Taková situace u nás zjevně nehrozí, protože veřejně žádný z miliardářů nikomu tak obrovské částky neslíbil. Platí tak zřejmě i nadále tvrzení Jiřího Bárty, že největší procento ze svých příjmů darují u nás lidé s nejnižšími daňovými základy. Podobně je tomu nakonec i v USA. I tam největší část podílu ze svých příjmů dávají ti nejchudší. Rozhodující objemy darů ale přicházejí od lidí, kterým se podařilo akumulovat obrovské bohatství. V tomto srovnání vycházejí ve své dobročinnosti lépe čeští chudí než ti bohatí, o nichž lze s nejmenšími pochybnostmi říct, že dávají málo.
