NP č.361 > Kultura | FilmPaměť za okraji obrazůJan Kolář

Když v květnu předal Tim Burton hlavní cenu canneského festivalu thajskému režisérovi Apichatpongu Weerasethakulovi bylo to pro mnohé překvapivé rozhodnutí.

 

Porota vedená jedním z nejúspěšnějších hollywoodských matadorů totiž Zlatou palmou ocenila film, který jde nejen proti pravidlům mainstreamové kinematografie, ale boří i samotné představy o možnostech a hranicích filmového díla.Výjimečnost filmu Strýček Búnmí nespočívá v tak často zdůrazňované volbě exotických témat plných odkazů na thajské reálie, ani v záměrně inscenovaném prostupování všedních scén a nadpřirozených jevů nebo v tříštění klasického způsobu vyprávění do izolovaných epizod. Přestože tyto prvky jsou ve větší či menší míře přítomné ve všech Weerasethakulových filmech, nikdy by samy o sobě nedokázaly vysvětlit nezvyklý efekt, kterým tyto snímky na diváky působí. Výlučná forma i obsah tvorby thajského režiséra jsou totiž výsledkem radikálního gesta, které film nekonstruuje jako uzavřený text a individuální výpověď nabídnutou k interpretaci, ale jako výzvu k propátrání vlastní (a často kolektivně sdílené) paměti – ať už ji tvoří bolestné, či radostné zážitky.

 

ŽIVOT BEZ HRANIC

Struktura Strýčka Búnmího („toho, který umí vyvolávat minulé životy“, jak praví podtitul) v tomto ohledu představuje svérázný – a přitom nijak křečovitě zdůrazňovaný – manifest Weerasethakulovy poetiky. Co se na první pohled jeví jako volně se odvíjející příběh muže, který na sklonku života rekapituluje svou minulost (a možná i své někdejší inkarnace), vyhlíží z odstupu jako rafinovaně utkaná osnova spektakulárních obrazů, do níž si každý z diváků může promítat vlastní vzpomínky. Je jasné, že ve filmu, v němž se bez přechodu prolínají takřka dokumentární záběry putujících zvířat, historické kostýmní drama i spirituální vize karmického koloběhu, nemá cenu hledat jedinou scelující linii. Pokud tuto pestrou tříšť nádherně zbarvených pláten něco sjednocuje, pak je to paradoxně neustále zdůrazňovaný fakt, že svět má příliš mnoho tváří a mluví příliš mnoha jazyky, než aby je nějaký jednotlivý hlas dokázal postihnout.

V Búnmím má život (v návaznosti na buddhistickou tradici) tolik podob, že ztrácí smysl rozlišovat mezi světem lidí, zvířat, duchů či démonů. V sekvencích Weerasethakulových záběrů, v nichž spolu klidně rozmlouvají mrtví i živí, však přestávají dávat smysl i daleko elementárnější kategorie. Dlouhé statické kompozice, jež oživuje takřka výhradně jen pulzující rytmus střídajících se světel a stínů, svým vzájemným prolínáním znemožňují jakékoli pokusy oddělovat přítomnost od minulosti či budoucích událostí. Jako by ve f ilmu, který tak důsledně potlačuje lidskou perspektivu, neměl čas místo. Jako by se v rámci obrazů, v nichž se lidé neustále ztrácejí v noční tmě a jejich hlasy přehlušují zvuky džungle, neměl vynález sloužící k odpočítávání našich odplývajících životů na čem uchytit.

 

FILM JAKO PLÁTNO VZPOMÍNEK

Chybí-li čas, chybí nutně i tradiční příběh. Také proto ostatně nepřipomíná film Apichatponga Weerasethakula vypointované vyprávění, ale rozprostřené malířské plátno, na němž může náš pohled spočinout neomezeně dlouho. Nebo alespoň tak dlouho, dokud nám stopy štětce a skvrny barev nepřipomenou něco z vlastních selhání, ztrát či vítězství. Výjimečné filmy měly často dar zobrazovat svět jinak, než jak nám jej dennodenně ukazují naše unavené oči. Strýček Búnmí dokáže něco jiného a zcela nebývalého. Místo, aby divákům odhaloval svět v nových souvislostech, dává jim prostor, aby díky němu – budou-li k tomu mít dost trpělivosti –oživili své vzpomínky. A možná i vyvolali minulé životy svých blízkých.

 


autor / Jan Kolář VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo mezi námi / Jan Kolář > NP č.343 > Kultura | Film Když Michal Haneke přebíral v květnu Zlatou palmu, bylo to pro mnohé překvapení. Ne že by si tvorba nejkonzistentnějšího a dost možná nejvýznamnějšího režiséra současnosti takové ocenění nezasloužila. Překvapivé však bylo, že si nejprestižnější cenu z Cannes odnesl za film, který jde tak ostentativně proti hlavnímu proudu současné kinematografie.        číst dále Obrazy bolesti, obrazy nudy / Jan Kolář > NP č.421 > Kultura | Film Únos se určitě nezařadí mezi největší spektákly sezóny. V paměti však může uvíznout mnohem déle než většina z nich. číst dále Evangelium podle Sinn Fein? / Jan Kolář > NP č.339 > Kultura | Film Dobrovolná smrt hladem severoirských vězňů z počátku osmdesátých dodnes představuje jednu z nejextrémějších forem politického protestu, Její filmové zpracování ověnčené záplavou festivalových cen je naproti tomu jednou z nejextrémnějších podob diváckého zážitku.      číst dále Jeruzalém má láska / Jan Kolář > NP č.349 > Kultura | Film IZRAELSKÝ SNÍMEK ŠIROCE OTEVŘENÉ OČI REŽISÉRA CHAIMA TABAKMANA PROVÁZÍ POVĚST JEDNOHO Z NEJPOZORUHODNĚJŠÍCH DEBUTŮ LOŇSKÉHO ROKU. DÍKY NÁRODNÍMU FILMOVÉMU ARCHIVU JE TEĎ MOŽNÉ SETKAT SE S JEHO NENÁPADNOU SILOU I V ČESKÝCH KINECH.   číst dále Zanechte naděje, kdo vstupujete / Jan Kolář > NP č.341 > Kultura | Film Nejnovější snímek Larse von Triera provází už od premiérového uvedení na festivalu v cannes pověst skandálního díla. Mezi excitovaným líčením zmrzačených genitálií a pohoršenými povzdechy nad rouhačstvím dánského provokatéra by však nemělo zaniknout, že Antikrist je film, jenž je především uhrančivě krásný. A zatraceně dobrý. číst dále Láska z márnice / Jan Kolář > NP č.383 > Kultura | Film Milovníci filmové španělštiny se v těchto týdnech nemusejí upínat jen ke Kůži, kterou nosím. Vedle ní lze nyní v kinech narazit i na Post Mortem chilského režiséra Pabla Larraína.   číst dále Smrt a dívka / Jan Kolář > NP č.424 > Kultura | Film Označení „dokumentární detektivka“ používané pro film Kauza Cervanová, je zavádějící – dokumenty i detektivky by měly přinášet důkazy a rozuzlení. Snímku Roberta Kirchhoffa se však nedaří odkrýt ani pozadí čtyřicet let staré vraždy či podivného soudního procesu. číst dále Ani život, ani smrt / Jan Kolář > NP č.348 > Kultura | Film Letošní oscarový šampión je pro tvorbu jeho autorky typický. Kathryn Bigellow své znepokojivé postřehy vždy vyjadřovala prostřednictvím schémat tradičně mužských žánrů - od policejních thrillerů až po kyberpunkové sci-fi. Smrt čeká všude však zároveň rámec válečného dramatu překračuje.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv