NP č.357 > FejetonSado-maso v obchoďákuJan Stern

Muži jsou nešťastné bytosti. Pronásledované a štvané. Na každém rohu na ně číhá záludná past, kterou na ně kdosi nastražil. Jednou z nejsprostějších, nejohavnějších a nejnebezpečnějších jsou zkušební kabinky.

 

Ano, neodvracejte zrak, přátelé. Jednou už musel to tabuizované téma někdo otevřít. Byť nechci věc zjednodušovat: strašidelná nejsou jen sama epicentra teroru, tedy tak řečené kabinky, ten mučící proces začíná už mnohem dříve, o tom mám dobré povědomí.

Už v samotném faktu, že muž, tato hrdá bytost, musí si čas od času jít zakoupit nové kalhoty, je cosi zvráceného. Naše údajně vyspělá civilizace mu tyto kalhoty nepřidělí rozhodnutím obecního úřadu, tyto kalhoty on nevyfasuje v práci a dokonce ani jako dar na benzínové pumpě se nedávají. Vše jest tak rafinovaně zařízeno, že muž je donucen vstoupit do obchodního domu, do tohoto nepřátelského, podivně strukturovaného prostoru.

Už nalézt místo, kde se kalhoty prodávají, je nesmírně náročné. Vše je nastaveno tak, abyste bloudil a vypadal jako pitomeček. Cílem je také, abyste se elementárně při bloudění zpotil. Když naleznete záchvěv oděvů, vše je vypočítáno tak, aby to ponejprve byly vždy podprsenky a tanga, čiže abyste před výsměšným zrakem podezíravého personálu vypadal jako fetišista, zrudnul, zrychlil se vám tep a ještě silněji jste se opotil.

Ani když jsou kalhoty nalezeny, nemáte vyhráno. Další léčka je jasná: nikde není jasně vyznačeno, které džíny jsou dámské a které pánské. Netušíte, že jste manévrován podprahovými signály, které vás přimějí vždy neomylně začít ohmatávat dámské zboží, aby tak za vámi mohla přijít mladá prodavačka a s úsměškem na rtu sdělit, že pánské kalhoty jsou jinde. Jde samozřejmě o to muže totálně ztrapnit a zostudit. Pokořující tón, s nímž je poučen, se prodavačky učí ve zvláštních snajperských kurzech s názvem „zasáhni a znič“.

Nervová soustava odsouzence je však teprve na prahu muk pekelných. Když konečně dorazíte k džínám přináležejícím „silnějšímu“ pohlaví, past definitivně sklapne. Na kalhotách jsou jakási podivná čísla, která nemají naprosto žádnou logiku. Kupříkladu: 45 a 42. Nemá smysl po ničem pátrat, nejde ani o údaje z bokorysu, ani o poloměr, prostě o nic racionálního. Jde jen o nahodilé číslice, jejichž cílem je, abyste chvíli postával u regálu, byl nucen předstírat, že studujete kvalitu látky, případně intenzivně dumáte o deficitu řeckého státního rozpočtu, a aby po pokořujících dvou minutách bezradnosti k vám mohla znovu přistoupit prodavačka, ano, je to znovu ta vyškolená úsměškářka, která vás měla na mušce, už když jste zkusmo hmátl na push-upku, zaražen, co je to za masivní hmotu, a která vás zesměšnila u dámských džín.

Tato domina, nápadně a nezakrytě si vyměňující s kolegyněmi pohledy, jež hlásají jednoznačné: „holky, máme tu blbce!“, vás vzápětí překvapí otázkou, kolik máte centimetrů v pase. Není na světě muž, který by na sobě někdy měřil cokoli od pasu nahoru, pas v to počítaje. Musíte tedy doznat neznalost (rozuměj: zaostalost) a na znak definitivního ponížení vás mladá dáma ovine krejčovským metrem. V tu chvíli vám dojde, že jste v průběhu mučícího procesu již řádně zvlhl a že cílem takřka intimního přivinutí prodavačky je, spustit ve vás hlodání, zda již poněkud nezaváníte. Sotva vám to stačí dojít, už je vám bleskovým šlehnutím prodavaččina oka naznačeno, že zjištěný objem v pase není zrovna malý. To už myslíte jen na to, jak se co nejrychleji dostat pryč. Jenže nic naplat, vrchol veškeré pohany vás teprve čeká: je vám přidělen kus hadru a jste zatlačen do tzv. zkušební kabinky.

Místnost je navržena tak, aby a) nemohl jste si sednout, b) bylo v ní nedýchatelno a proces pocení se tak spustil na plné obrátky, c) nešlo v ní učinit žádný důležitý pohyb, aniž byste prudce neudeřil do papundeklové stěny místnůstky.

Chvíli samozřejmě zápasíte, na moment věříte, že tenhle ajnclík nějak přežijete, nedáváte svou kůži lacino. Uštědřujete umakartu v přístěnku nemilosrdné rány, chytnete agresivní chobotnici, v níž se proměnily kalhoty, pod krkem, už už to vypadá, že to všechno nějak zmáknete, že Perseus setne své Medúze hlavu, když tu přijde dobře propočítaný vrchol všeho: slečna nenápadně odhrne závěs, jenž chránil poslední zbytky vaší důstojnosti a předstírajíc, že je poděšena ozývajícími se údery, se optá: „všechno v pořádku?“, přičemž vás její školený zrak přejede šmátravě od hlavy až k patě.

A to je konec. Vy tam stojíte, zpocený a rudý, jak táta Homolka poté, co zboural peřiny, jedna vaše chlupatá noha vyčuhuje ven, na sobě máte slipy od Vietnamců, nikoli ty sváteční od Calvina Kleina (neboť žádný muž není mocen promyslet všechny peripetie dne již ráno), na ponožce vám svítí díra, a vy jste definitivně deklasován na roveň spodiny, nuly, imbecila.

Zbytek času v kabince už nic nezkoušíte, už jen rozdýcháváte ten trapas roku, je vám úplně jedno, že jsou kalhoty o dvě čísla delší a širší a pokorně si je koupíte, abyste se jaksi omluvil za to, že jste si troufl existovat. Ostatně jste zboží už značně umatlal, takže vám pocit hanby ani nic jiného nedovolí.

Jdete domů, utěšujete se, že to máte za sebou, v hlavě však hlodá červ, válí se smíchy a řičí: „za rok zase, trubko!“

Nakonec se teskně podíváte na benzínku a vzdychnete: snad se mé děti jednou dočkají lepšího světa...

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále Smrt bravíčkového ducha / Jan Stern > NP č.470 > Fejeton Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní. číst dále Čas buřtů / Jan Stern > NP č.473 > Fejeton Ač mne mnozí přesvědčují o opaku, nejsem zmítán „identitární panikou“. Vím, kdo jsem. Jsem Čech. číst dále Učitel / Jan Stern > NP č.526 > Fejeton Musím se doznat k jedné takové charakterové deformaci. Mám značnou touhu poučovat. Krocena bývá tím, že vlastně nemám poučovat o čem, neboť se v ničem nijak zvlášť nevyznám. Ale nedávno ke mně byl osud milostivý a přihrál mi do cesty ideální oběť. Kamarád kamaráda, Švéd žijící u nás, mě pozval na takový edukativní kafe. Prý mu v naší zemi leccos není jasné a rád by byl poučen. číst dále
celý archiv