NP č.357 > Téma číslaLiebig, neliebigTomáš Havlín

Panuje obecná shoda, že squatting je proti přirozenému řádu. Co když ale „svobodné prostory“ vadí i tam, kde platí řádný nájem?

 

Je červencová sobota odpoledne a ačkoli slunce bičovalo Německo v uplynulém týdnu tak silně, že bulvární Bild musel vyhlásit celonárodní Hitze-Kollaps, nyní se zdá, že se nad Berlínem urodí bouřka. Na Liebigstrasse je přesto živo. Začíná totiž pouliční oslava, Strassenfest.

Oslavencem je jeden ze zdejších domů, Liebig 14. Je mu dvacet let. Během nich se ho podařilo nejen obsadit a legalizovat, ale později také zprivatizovat a soudně připravit k policejnímu vystěhování. Obyvatelé domu tak žijí v očekávání krize, ale na náladě oslavy to nejprve není znát.

Lidé přicházejí a sedají si po stranách ulice na přistavené gauče nebo přímo na chodník. Baví se a diskutují. Ukazují se i pamětníci z první generace. Uvolněná atmosféra vydrží ještě nějakou chvíli, ale v padajícím večeru začnou ulici v nejrůznějších formacích křižovat plně ozbrojené policejní jednotky a prostranství před domy ozáří reflektory kamer. Šum na Dorfplatzu, zdejší návsi, zřetelně nabere nervózní frekvenci. Policii se daří zvednout lidi na nohy a fixovat jejich pozornost. Nenahlášené shromáždění takového počtu lidí nesmí pokračovat, a tak následuje vyčištění prostoru. „Vidíš ten odznak?“ klepe si na rameno jeden z policistů. „Otoč se a jdi sto metrů tímhle směrem. Teď!“ přikazuje jednomu z liknavějších. Pro srovnání s Českem je třeba říct, že první linie berlínských policistů je schopna operovat v diskusi právními pojmy a když posílá nespokojence se zásahem žít do (mírnějšího) Norska, vykazuje i mezinárodní přehled.

Část lidí se brzy nechá otrávit a odejde úplně, část se vrhne do slovních sporů, ale přitom couvá. Na návsi zavládne úředně garantované ticho a prázdno. Policie ještě odveze nábytek a v příštích dnech se vrátí vytrhat nelegálně postavené lavičky. Díry po nich a písek, jenž měl evokovat pláž, shrabaný na hromadu, přelije asfaltem.

 

SHODY A RŮZNOSTI

Domů, jako je Liebig 14, zbývá ve východoberlínském Friedrichshainu ještě osm, což je pouhý pozůstatek „slavné minulosti“. Takzvané Hausprojekty spolu sdílí mnohé. Vznikly za stejných okolností, v kvasu po pádu Berlínské zdi, kdy byl státní aparát bezhlavý a cesta ke svobodě dočasně otevřená. Tehdy se do nich jako do prázdných nastěhovaly skupiny lidí ochotné experimentovat s modely soužití, hrát si s hranicí soukromého, pokoušet se vytvořit nehierarchické, solidární prostředí a pokud možno ho rozšiřovat.

Vláda nemohla nečinně přihlížet do nekonečna, ale po tuhých pouličních bojích zkraje 90. let město nabídlo zbývajícím domům nájemní smlouvy. Zároveň ovšem během let budovy postupně privatizovalo, takže dnes se jejich obyvatelé potkávají u soudů se soukromými vlastníky, jimž už nyní platí vzhledem ke stavu domů poměrně vysoké nájmy za každý pokoj. Smlouvy jsou přitom vratké a ani papír v ruce není jistota. „Většina vyklizení v Berlíně dnes probíhá ilegálně,“ říká žena, která bydlí naproti čtrnáctce, v XB-Liebig 34.

Přes všechny podobnosti panuje mezi domy i uvnitř nich rozmanitost. Je to zvlášť vidět, když člověk neváhá vstoupit dovnitř a na pěti patrech Liebig 14 se vmísit do živého panoptika. Konexe pomohou, ale zkusit to může v zásadě každý. Jsou tu zahraniční travelleři i rodilí Berlíňané, usedlíci i hosté na pár dní, pamětníci i „nováčci“, politicky aktivní i „spáči“, rodiče i bezdětní, lidé s různou sexuální orientací, pracující i nezaměstnaní, umělci, řemeslníci i studentky s Deleuzem pohozeným na posteli. Stálí obyvatelé domu se scházejí jednou týdně na plénech, kde hledají ve všech zásadních otázkách konsensus a každý má právo veta. Prakticky se ale všichni každodenně potkávají v kuchyních, na chodbách i na schodišti. Nikdy tu není úplné ticho. Pokoje jsou sice soukromé, ale není problém zaklepat, vstoupit a otevřít rozhovor. Kdo nemá na nájem, toho podpoří ostatní, položit jídlo na stůl znamená vezmi si kdo chceš.

 

POLITICKÝ HÉDONISMUS

„Snažíme se žít společně a být co nejvíce svobodní,“ říká Joseph, se kterým jsme si vylezli k rozhovoru na střechu. Je mu jedenadvacet, pochází ze severního Německa a v domě žije necelý rok. „Už taková maličkost, že jsme právě tady a díváme se na Berlínskou věž. V normálním domě by byla střecha zamčená a nájemníci k ní neměli z bezpečnostních důvodů přístup. Neříkám, že žijeme bez pravidel. Ta ale nejsou nikde psána, vznikají spíš za pochodu a z každé situace zvlášť. Velký důraz přitom klademe na osobní zodpovědnost,“ dodává.

Joseph je dnes jedním z těch, kdo tvoří „duši“ Liebig 14. Jeden večer pobíhá kolem se seznamem úkolů na Strassenfest, jindy připravuje sál v přízemí k veřejnému promítání, anebo jde prostě posedět na Dorfplatz. Lidé se zde potkávají každý večer, řeč ulice je tu ještě živá a i v pozdních hodinách ji lze na první poslech odlišit od řevu hospody.

Domy jako je ten „jeho“ vnímá politicky. Není utopista, takže souhlasí s Adornem, že „správný život uprostřed nesprávného není možný“, ale přesto je přesvědčený, že má smysl vytvářet svobodné prostory, ve kterých se experimentuje s alternativami k okolnímu světu hierarchických vztahů a kapitalistické konkurence.

„Jsou podmínkou společenského posunu,“ říká o nich a dodává: „Pokud je společnost potlačuje, brání se změně a tím i možnosti zlepšení. Taková společnost je statická.“

Pro Josepha je zároveň podstatné, aby domy nefungovaly jen jako uzavřené monády, ale působily navenek a společně vytvářely otevřenou infrastrukturu, která zaštítí prostor také pro participaci lidí zvenku.

„Za využití prostoru neúčtujeme žádné poplatky a dopředu neříkáme, co se smí a co ne. Pořádáme zde čtecí kruh, jednou týdně promítání a probíhá zde Kinder-Café, kde se mohou rodiče bavit a o děti je postaráno,“ vypočítává. Přitom se ale nesmí zapomenout, že boj s kapitalismem o svobodný prostor nejsou jen krev, pot a slzy. Když Joseph verbuje kumpanii k večernímu hledání pirátského pokladu ukrytého v okolí, anebo pozívá dole na Dorfplatzu přátele k večírku na střeše při daiquiri z jahod na odpis, je zřejmé, že zde panuje i určitá představa o tom, co to znamená bon vivre.

„Jsem zapsaný na vysoké škole, ale tady mám kolikrát pocit, že se naučím víc než za celý semestr na univerzitě. Taky mi nejde o to, abych byl co nejrychleji připraven pro pracovní trh. To chce mašinérie – produkovat absolventy, aby co nejlépe odpovídali požadavkům trhu a dodávat je co nejrychleji, protože i to je výhoda pro národní hospodářství. Mě baví muzika a tanec, chci trochu cestovat a pracovat a jednoduše si nemyslím, že by lidé měli prožít celý život ve stresu. To prostě nemá cenu,” přijímá bez uzardění nálepku politického hedonika.

 

JÓDLUJÍCÍ OBRANA

Jak dlouho vydrží Josephovi „měsíce jeho života“, to je otázka. Dosavadní vývoj v oblasti mu ale nedává moc nadějí. Tam, kde bývalo ještě koncem 90. let přes sto hausprojektů, se jich dnes krčí osm a i na ně je vyvíjen silný tlak ze strany soukromých vlastníků. „Sklo, beton, velké výlohy tak, aby bylo konzumní zboží pořádně vidět, málo zeleně, protože každý čtvereční metr stojí peníze, sanace a rekonstrukce domů, zvyšování nájmů, lidé vytlačení na okraj, je to stejné jako ve všech metropolích. Zbývá tady pár rohů, kde to není tak hrozné, ale řekl bych, že ve Friedrichshainu je už situace neudržitelná,“ přibližuje Joseph stav v oblasti.

Vedle ekonomických zájmů je tu zároveň i represe ze strany města, kterému se „nepřizpůsobiví“ nehodí do obrazu spořádané čtvrti. Na nedaleké policejní stanici čeká na povel k zásahu speciální jednotka 24 hodin denně a po osmé večer projíždí Dorfplatzem co půlhodinu prosklené policejní auto s deseti plně ozbrojenými příslušníky, kteří neváhají vystoupit.

S Petrem, jenž byl v domě na návštěvě, jsme je pozorovali několik dní před Strassenfestem. Jeden z policistů zrovna rozmlátil židli o chodník a druhý rozbil okno v protějším XB-Liebig 34. „Provokují za hranicí legality, to dělají pořád,“ říkal rodák z Hannoveru, který se chystal na studia sociální psychologie. „Pokud by se někdo začal fyzicky bránit, dal by jim záminku k vyklizení prostoru a zítra by noviny mohly napsat, že autonomové zase dělali bordel,“ doplnil. Z oken nad zamčenými dveřmi ovšem nečekaně zaznělo policistům v ústrety teskné sborové jódlování. Nočním Friedrichshainem se neslo tak ladně, až měl člověk pocit, že se octl v bavorských vrších…

Pro Liebig 14 může nastat poslední minuta kdykoli. Přestože lidé v domě posílají majiteli nájem, o smlouvy přišli už v listopadu a visí nad nimi povolení k vystěhování. Až přijde policie, nezachrání je jódlování ani nic jiného. „Nejsem naivní, opakovaný útok nemůžeme ustát,“ říká Joseph a připouští, že i v otázce obrany existuje v domě pluralita. Čím větší odpor, tím větší náklady na zásah policie. Účet by sice přišel někdejším signatářům smluv, ale kdo chce být solidární, cítil by se zavázán jim dluh splácet třeba roky. Proto se objevil už i názor, že klepající policii by bylo lepší otevřít.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv