NP č.351 > ReportážPro dárce hlasůMartina Křížková, D. Kumermann

Kampaně politických stran jdou do finále. Vedle billboardů a televizních spotů, politici a nemnoho političek míří do ulic, potkat se s možnými voliči. Stejně jako minule.

 

Balónky, stolky s fotkami, stručné letáky, nejlépe živá hudba s nějakou atrakcí, moderátor. Pár minut, během kterých se očekávaná hvězda čili kandidát objeví na pódiu, shrne svůj program do několika vět, usměje se, v případě, že je zájem, podepíše několik svých obrázků, potřese pár rukou a rychle mizí. Podobným způsobem probíhají už řadu let živá setkání těch, co by chtěli být někam zvoleni, s těmi, kteří by jim k tomu měli pomoci.

Kampaň v českých ulicích je svým způsobem originální produkt. Nabízí jednosměrnou komunikaci ve stylu guláše a jednoduchých sloganů. Diskutuje se málo nebo vůbec ne. Narušitelé kladoucí otázky jsou bleskurychle odbýváni, usměrňováni ochrankou nebo pacifikováni „tvrdým jádrem“ fanoušků té které partaje. Celé to může trvat hodinu nebo taky tři. Stranická „tvář“ se zjeví až ke konci a hned je zase pryč.

 

JAKO VEJCE VEJCI

Je jasné, že by to nemělo fungovat. Podle statistik ale u nás voličská jádra nejsou příliš pevná. Převažují takzvaní situační voliči. Až předvolební klání rozhodne o tom, koho budou volit a jestli vůbec. Vypadá to navíc, že seriózním debatám stále nejsou přivyklí – na chodnících, ani mimo ně. Zároveň není úplně zřejmé, podle čeho se tito voliči nakonec opravdu rozhodují.

Nejvíce by je měla ovlivňovat televize a pověst předsedy politické strany. Jenže se už párkrát stalo, že dříve neznámé osoby se díky cílenému pobíhání po ulicích dostaly prostřednictvím preferenčních hlasů až do sněmovny. (Naposledy se to zdařilo jednomu z pozdějších protivládních rebelů Juraji Ranincovi). V takové situaci potřásání rukou, letmý úsměv a fotku s věnováním nelze podceňovat.

Volební manažeři proto najímají čím dál tím renomovanější agentury, které připravují čím dál tím podobnější pouliční představení. Profesionálové, kteří umějí stejně dobře prodávat politiky jako mýdlo, kampaně svým způsobem kultivují. Stejně jako ubývá „home videí“ v televizi, je jejich vliv vidět i při vystoupeních na živo. Co se ukáže jako funkční, to se opakuje stále dokola. Tím pádem se setkání jednotlivých stran s potenciálními dárci hlasů začínají podobat sobě navzájem jako vejce vejci. Až na výjimky nelze podle stylu na ulici na první pohled rozpoznat, kdo je kdo.

 

SKUTEČNÉ DRAMA

Infostánky obalené brožurami a balónky se liší často jen barvou a speciální autobusy či historické tramvaje se občas neliší vůbec. Rozpoznatelná snad zůstávají jen místa, kde si strany schůzky s občany dávají. V Praze těm více nalevo vyhovuje Křižíkova fontána a Letná. Pravičáci milují Žofín a petřínské stráně. Zelení dávají přednost Kampě. Přesto platí, že měsíc před datem voleb nelze ve větších městech příliš mnoho občansky konat. Partaje si zajímavá prostranství blokují pro sebe do foroty a to i tehdy, když je jasné, že je nemají šanci všechna využít. Určitě je tak ale alespoň upřou konkurenci.

Absurdnost této situace však do jisté míry snižují t i, kteř í veselice na ulici organizují. Dobrovolní nadšenci i placení skorozaměstnanci se naštěst í dopouštějí chyb a vyvolávají zmatky. Volební mašinérie tak málokdy jede jako namazaný stroj. Když navíc připustíme, že muži a ženy usilující o politické výsluní jsou také jen lidé, je tu stále šance, že namísto prefabr ikovaných akcí se před volbami do ulic na chvíli vrátí skutečné drama.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / D. Kumermann VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv