Zní to jako recese zrozená z trochu divočejšího večírku, ale pan Okamura nadšeně líčí nečekaný úspěch. Investice se prý vrátí do dvou měsíců a ačkoli se firma teprve rozjíždí, je zavalena objednávkami. Zájem ze zahraničí je nebývalý, prý dokonce největší, jaký nějaký český nápad za posledních dvacet let vyvolal. Nejvíce objednávek je z Japonska, což nepřekvapí u země, která je proslulá mírou odcizení a vymyslela Tamagoči a Pokémony. Nechci být škarohlíd a propadat závisti, ale přesto se nedokážu ubránit jistému pohoršení nad představou, že někdo svému plyšákovi dopřává masáže, aromaterapii a návštěvy turistických atrakcí spojené s noclehy v luxusních hotelech a projížďkami lodí či limuzínou.
Nápad to není až tak nový, v Amélii z Montmartru takhle cestoval zahradní trpaslík. Děsivé je, jak vážně je celá záležitost brána. Jako by svět čekal, že se zde rodí celé nové a perspektivní průmyslové odvětví. Vždyť na světě je 1,2 miliardy plyšáků, to už je slušný růstový potenciál! Surový majitel, který svému medvídkovi nedopřeje cestu kolem světa, bude brzy společensky zcela znemožněn.
Trochu mě děsí představa, že se o cestování plyšáků doslechnou radikálové z rozvojových zemí a utvrdí se v nenávisti k naší dekadentní civilizaci. Zastánci lidské důstojnosti mohou napříště už poněkud nudná srovnání výše humanitární pomoci s výdaji za zvířecí mazlíčky ozvláštnit útratami za plyšáky.
