NP č.347 > ReferátŠtatl: Kávové městoEster Danelová

Rok 1702 začal nedělí. Vznikl tehdy první britský deník Daily Courant, v Japonsku se narodil císař Nakamikado a v Brně založil Turek Achmet první kavárnu.

 

Za udělení první kavárenské koncese se u brněnské městské rady přimluvil sám vídeňský arcibiskup. A dobře udělal. Netrvalo to ani patnáct let a z jedné kavárny byly tři. A o další dva roky později jich už bylo ve městě šest. Epidemii kavárenství historici vysvětlovali bohatnoucí střední vrstvou, které se zalíbilo trávit volný čas v poklidném a příjemném prostředí u chutného a exotického nápoje.

 

ŠÁLEK HISTORIE

V polovině devatenáctého století bylo v Brně kaváren už šestnáct. V té době přestaly být výsadou historického centra města – okolí Zelného trhu a náměstí Svobody – a zakořenily i ve frekventovaných ulicích kolem továren. Pochlubit se jimi mohly ulice Křenová, Pekařská, Lidická nebo Cejl.

Za zmínku stojí, že na přelomu století patřily pouhé tři ze sedmatřiceti kaváren Čechům. Káva sama – na rozdíl od českých podnikatelů – už ale v té době problémy s prosazením neměla. Za dvě stě let dokázala místní přesvědčit, že není jen módním nápojem vyšších vrstev a že ji nemusíme pít jen ve dny sváteční. Černé královně se to povedlo dokonale, a tak si začali v někdejším výstřelku libovat i ti, kdo kavárnám později vdechli jejich duši: umělci a vzdělanci, literáti a studenti. Vždyť který příběh se obejde bez postavy bohéma v černém kabátu na barové židli obrůstající kouřem, se zuby zanesenými od černého moku?

Největší rozmach pak brněnské kavárny zaznamenaly v první polovině dvacátého století. První světová válka dala majitelům zabrat a zbylé podniky změnily v meziválečném období převlek: místo zůstalo, ale jméno a interiér šly s dobou. Nikde, ani v Praze ani ve Vídni, tou dobou nevzniklo víc funkcionalistických podniků nežli v moravské metropoli.

Situace se pro Brňany výrazně obrátila po druhé světové válce. Zlatá doba černého skvostu skončila a mnohé z kaváren byly zrušeny – uvolnily místo „efektivnějšímu využití prostor“ ve jménu kolektivu. Poslední meziválečné kavárny nakonec pohřbila 90. léta, kdy architektonické památky a tradiční místa opět měnila své majitele. Tím podle smutné zvěsti výstavy „Zmizelý svět brněnských kaváren“ nenávratně zmizela i atmosféra meziválečného Brna. Jak je to ale se světem brněnských kaváren dnes?

 

VČERA, DNES A ZÍTRA

Najdou se tací, kteří chtějí navázat na slavnou minulost. „Kavárny v Brně byly pojmem nejen v meziválečném období, ale už před 150 lety! Byly společenskými a kulturními centry, četlo se v nich, studovalo, žilo. Máme na čem stavět. Nejspíš se nepodaří naplnit kavárnu se stovkami míst tak jako dřív, ale nevadí. Pokud se podaří dobrá a citlivá rekonstrukce, je to dobře. Máme se k čemu vracet, byly to skvosty!“ tvrdí Julie Kalodová, která pro iDnes.cz recenzuje brněnské kavárny. Několik z nich se opravdu snaží oživit funkcionalistickou tradici, je jich ale menšina. Ty ostatní kráčí do Říma jinudy.

Kavárník René (jehož identita je hádankou pro znalé čtenáře) s nadsázkou říká, že brněnským kavárnám je společné to, že nemají společného nic. „Některé jsou uhlazené a nepořádají žádné akce, potom jsou tu řetězce, co nadsazují ceny a sází na módnost… ale máme tu i stylové kavárny. Pro mě je například důležité oslovit malou skupinku lidí, která se vrací. Jsme momentálně snad jediná kavárna v celém Brně, kde na baru dělá majitel. Ale to, že sem chodí lidé, je i zásluha architekta, který se neustále stará o interiér i výlohu a dbá o to, aby tu lidem bylo dobře.“ Reného jeho práce zkrátka baví a nadšení přenáší i na ostatní. Zákazníci mají rádi jeho sortiment, jeho trofej – poctivý kávovar ze 70. let repasovaný v Bologni –, darovaný socialistický jukebox v rohu, ale hlavně jeho samotného.

Jak už bylo řečeno, každá kavárna si tu zakládá na něčem jiném. „Když chci dobrou kávu, zajdu do Steinera, nebo do Mezzaninu, do Tungsramu nebo do Sklenicku. Další věc je prostředí, lidi kolem, ten pocit, že tam patříš. Komunity, co se tam potkávají a věci, co tvoří. Každá kavárna má svůj skrytý účel. Například u Steinera si během kávového týdne mohli zákazníci vařit kávu sami. Vynášeli tím kávovou kulturu mimo zdi kaváren. Na Spolku bylo zas výborné spojení s knihkupectvím,“ mapuje baristka Zuzana brněnskou kavárenskou scénu. „Také je to jedna z mála kaváren, co dělá českou kávu. Udržují si odlišný neitalský styl – zachovávají si svoji výsadnost,“ doplňuje fajnšmekr Kuba a hned dodává: „Navíc je hodně těžké se uživit. Proto spousta kaváren zapouští kořeny v prostorech patřících městu, kde dostanou výhodnou nájemní smlouvu s tím, že zachovají ráz místa a budou ho rozvíjet. Takhle tu fungoval například Art, nebo Bakala, které byly spojeny s kinem. A taky kavárna v Romském muzeu. Město jim vychází vstříc a oni zase rozvíjí kulturu, a to je dobře. ALE…

“ Už by to skoro vypadalo, že brněnská kávová pestrost nemá hranic. A přece je tu háček.

 

ODKUD VANE VÍTR

„Je jím importovaná kávová kultura,“ konstatuje Jakub. „A to ještě nedokonale“, doplňuje vzápětí. „Byli jsme hodně obchodně spojeni s Vídní. Vídeňané tudy procházeli – ostatně z té doby nám zůstal i hantec. Proto se brněnské kavárny snažily o vídeňský standard,“ říká Zuzana. Dnes se situace změnila. Pár let zpátky, když se začalo brněnské kavárenství rodit znova, bylo totiž založené zejména na lidech, kteří si přinesli know-how z Itálie, načichli tamní kávovou kulturou a chtěli ji přinést domů.

Jaká je italská kávová kultura? „Jde o jejich způsob přípravy kávy a typ, jaký používají. Ale hlavně je o vztahu baristy ke kávě. Zákazníkům tady je to ale zatím povětšinou jedno.“ Že by měl René pravdu a naše adaptovaná italská kávová kultura je zatím spíš nekultura? „U nás to ještě stále lidi tolik nepoznají. V kavárně vám většinou nalijí místo pressa horké lungo, plácnou na to studenou pěnu a vy si spálíte jazyk. Takhle kapučíno opravdu vypadat nemá,“ vypráví pobaveně René. Pro většinu českých zákazníků tedy kavárna ještě pořád není o kávě – a možná ani nikdy nebude. Je o hezkém hrnku a o prostředí a společenství daného místa. „Navíc, brněnské kavárny jsou stále přizpůsobené naší pivní tradici. Třeba v Portugalsku je káva o polovinu levnější a kavárny jsou na každém rohu. Nemají sice styl, ale káva je skvělá a chodí na ni všechny věkové kategorie. U nás starší lidé na kavárny zvyklí nejsou a na ranní kávu s croissantem není zvyklý nikdo. Do kaváren chodíme po práci, protože je to méně zničující prostředí než hospoda a ne každý chce pít pivo. Ale stále je to jakýsi hybrid mezi jižanskou kavárnou a českou hospodou. A třeba to tak i zůstane,“ medituje Kuba. Co tedy v kavárně hledáme?

 

HYENA

Slovenský bestseller z roku 2008 “Plán odprevádzania” má čtyři hlavní postavy. Jeden z přátel chodí vždy do práce a nějakou dobu celou skupinu živí, aby mohli zbylí tři vysedávat v kavárně Hyena, nervózně se procházet sem a tam s tužkou zapíchnutou do přemýšlivé brady a přitom se drbat na uchu. Protože když pak náhle zastaví, bouchnou do stolu a začnou něco zběsile zapisovat do malého notesu, každý pozná, že jsou to studenti a intelektuálové a že právě na něco velkého přišli. Je to trochu groteskní obrázek, ale do jisté míry vystihuje, co se i dnes v kavárnách děje.

Brněnský Mezzanin funguje teprve něco málo přes rok. Každý z vysokoškolské fakulty poblíž ale ví, o kterém místě je řeč, když se domluví schůzka na „detašovaném pracovišti“. Během odpoledne se vzduch v kavárně plní ťukáním do notebooků a dusnem přetlaku objevných myšlenek, typickým pro schůzky vědeckých týmů. Nenechme se ale oklamat. V dolním patře podniku v zadýmené tmě se mezitím rodí mnohem uvolněnější plány a vedou se ne(z)řízené rozhovory. A k večeru se už i nahoře štěbetá jaksepatří. Protože to je to druhé a mnohdy to nejdůležitější, co chtějí kavárny nabídnout. Proč chodí lidé do kaváren? „Asi vyhledávají příjemnou atmosféru pro zajímavé setkání, když mají chuť a čas,“ směje se mé banální otázce kavárník René.

 

TEČKA

Čekala jsem, že proniknu hluboko do tajů podivných a složitých příčin oblíbenosti kávy a míst, kde se vaří. Čekala jsem, že se dozvím, jak to všechno kdysi bylo a po kom jsme chuť na kávu podědili nebo proč je Brno kavárnami poseté a ačkoliv jich stále přibývá, jsou skoro všechny pořád plné. Zdá se však, že sofistikované úvahy jsou tu navíc. Neptáme se, proč lidé chodí do restaurací na polední meníčka. Tam je to přece jasné: něco jíst musíme a přestávka v práci prospívá výkonu. Odpověď na otázku kaváren je možná úplně stejná: chodíme si do nich sednout, protože stejně tak, jako potřebujeme jíst, potřebujeme si také poklábosit o zdánlivě nedůležitých věcech, na něčem si pochutnat a předně, jednoduše si odpočinout. „Kavárny nejsou o kávě, ale o setkávání se s lidmi. Jestli chceš kafe, jdi do Portugalska. Žádný design, špinavý zdi, zato dvě stě káv denně. A skvělých. Tady je kultura kafe o něčem jiném. Tady je to o prostoru a setkávání,“ uzavírá René.

V Brně je „vysunutých obýváků“ s originální myšlenkou dost na to, aby si každý z uspěchaných kolemjdoucích našel ten svůj, kde bude doma. Navíc, když nádobí myje někdo jiný a místo televize se nám jako program nabízí rozhovor s příjemným baristou, není nad čím přemýšlet.

 

Autorka studuje psychologii a psychoterapeutická studia na FSS MU.

 


autor / Ester Danelová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jménem lásky tě teď zalehnu / Ester Danelová > NP č.376 > Referát V České republice dosud neproběhlo žádné soudní řízení vedené vůči psychoterapeutovi, který zneužil svého postavení a porušil práva svých klientů. Bohužel to lae neznamená, že jsou práva klientů vždy zachována. Jen jsme o tom doposud mlčeli.   číst dále Malý velký bratr LifeLog / Ester Danelová > NP č.379 > Referát Ráno vstanu a uvařím si kafe. Na chytrém telefonu zkontroluji svůj spánkový rytmus a přerovnám si náramek na měření tepu a galvanického napětí - přes noc jsem se pod ním zpotila. Na krk si zavěsím kamerku a na rameno krokoměr s diktafonem. Zhluboka se nadechnu a všechno to zapnu. Den může začít.   číst dále Chvála psychoterapie / Ester Danelová > NP č.350 > Téma čísla Vědecký materialismus nechtěl s psychoterapií kamarádit. A tak odešla relativně potichu do míst, kde ji nešlo moc vidět. Skoro by se mohlo zdát, že nebyla - ale byla. Teď už to víme. Nakolik však po odpískání vědeckého materialismu opravdu zdomácněla?   číst dále Dámy ve vitríně / Ester Danelová > NP č.343 > Ženská stránka Děti baví házet po sobě sněhové koule, muže baví poker a ženy baví chodit ke kadeřnici, na kosmetiku a do fitka. Je to skutečně otázka záliby?   číst dále Jak se vyznat v mlze / Ester Danelová > NP č.350 > Téma čísla Psychoterapie je na světě už víc než sto let a miliony lidí o ní přesto nevědí skoro nic. Stejně jako nerozlišují mezi hurikánem a tornádem, neznají ani rozdíl třeba mezi kognitivně behaviorální a attachmentovou terapií. A doopravdy není důvod... dokud nezačnou potřebovat pomoc.   číst dále Idiokracie, aneb vláda antikoncepce / Ester Danelová > NP č.343 > Referát Je osm hodin večer a víc než třetině českých žen zvoní budík. Vstávají od stolů a sahají do kabelky pro platíčko. Malá bílá věc se ztrácí spláchnuta deckou vody v útrobách. Cože to právě udělaly?   číst dále O divných tužbách / Ester Danelová > NP č.347 > Ženská stránka Červení jsou schopni ječet na sebe celý den a nijak zvlášť je to nerozhodí, zelení raději zapomenou na všechno, co kdy chtěli, jen aby se nemuseli hádat. Žlutí bez ustání zkoumají každé nové zákoutí. A modří? Ti se naopak dokážou radovat ze stejné věci každý den.   číst dále Láska na život a na smrt / Ester Danelová > NP č.330 > Téma čísla „Tabák je k ničemu! Nejde z něj nic uvařit, upéct ani ušít," prohlašuje často a rezolutně jeden můj známý. Snad proto ho musíme kouřit - jsme zkrátka příliš důslední, zvídaví a podnikaví. Kouříme, abychom dali existenci tabáku nějaký smysl. Jak se nám za to odvděčuje? číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv