Je páteční večer a spolu s Jussúfem vyrážím za rodinou iráckých uprchlíků do damašské čtvrti Masáken Berzeh. Malý byt se dvěma pokoji obývá sedmičlenná rodina šíitských muslimů. Osmašedesátiletá Fátima, její dcery Ajša s Lailou, syn Fawáz spolu se svými dvěma ženami Hanan a Šihab. Nejmladší obyvatelkou domu je dcera Fawáze a Hanan, dvouletá Fajrůz. Na první pohled běžná rodina uprchlíků, tísnící se ve skromném příbytku, žijící z potravinové pomoci Spojených národů a toužící po odjezdu na západ.
Sedíme s Fawázem na starém koberci a usrkáváme přeslazený černý čaj, přesně takový, jaký mají rádi lidé v Bagdádu či Basře. Fawázovi je pětadvacet. Spolu s rodinou utekl z Iráku před násilím, které zemi zachvátilo po pádu režimu Saddáma Husajna. Jeho moderní oblečení kontrastuje se špinavými zdmi starého bytu. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří v Iráku přišli o svůj majetek a teď živoří na předměstích syrského velkoměsta, si Fawáz může lepší šatník dovolit. Živí ho totiž jeho ženy a sestry, které každou noc „tancují“ v nočním klubu. „Je to dobrá práce, jezdí sem spousta turistů z Perského zálivu, hlavně ze Saudské Arábie. A Saudská Arábie? To jsou dolary…,“ říká otec rodiny a pasák v jedné osobě. Fawáze moc netrápí fakt, že na něho pracují obě ženy i sestry, netrápí ho ani Alláh, tolik spjatý s jeho kulturou. „Co mám dělat, když Iráčané v Sýrii pracovat nesmějí. Musíme někde sehnat peníze. Od UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) dostáváme jen příděly jídla. Kde pak máme vzít peníze na nájem a další věci,“ stěžuje si mladík. Ženy se mezitím připravují ve vedlejším pokoji k odchodu do práce.
VZHŮRU DO SYRSKÉHO LAS VEGAS
Hanan je třiadvacet. Právě se důkladně namalovala a oblékla do přiléhavých šatů. O její malou dceru se přes noc postará tchyně. Záleží ale na případném zákazníkovi, kdy se domů vůbec vrátí. Spolu s dalšími děvčaty teď odchází do tmavé noci před dům, kde už čekají smluvení taxikáři. „Tak teď zapomeň na Damašek, jedeme do Las Vegas,“ směje se Jussúf, který rodině pomáhá vyřizovat základní dokumenty (nikdo z nich totiž pořádně neumí číst ani psát).
Dvě staré žluté ladovky s nápisem taxi na střechách se řítí nocí. Projedou příměstské chudé čtvrti, kde teď už unavení obyvatelé pokojně spí, a dostanou se na dálnici za město. Jen asfalt a okolo nepříliš vábná poušť plná odpadků. Po půl hodině rychlé jízdy auta odbočí na úzkou cestu vedoucí do místa, které se jmenuje Maaraba. Kromě domů osvětlených červenými neóny tu není nic jiného než kamení.
Zastavujeme před jednou z budov. Co se asi honilo hlavou kreativci, který vymýšlel název bordelu „The Best and the First“? Tradici, dobrý servis, dostupné ceny, nebo snad výběr nejlepších dívek z arabského světa? Na parkovišti postává ochranka v černých oblecích. Záruka bezpečí návštěvníků i dívek uvnitř podniku. Jussúf tady není poprvé, a tak bez otázek ze strany personálu (lidé z Evropy tu nejsou častými hosty) snadno vcházíme do velikého sálu, plného povalujících se saúdských Arabů v tradičních bílých pláštích. Smějí se, pokuřují z vodních dýmek a mnozí z nich mají před sebou na stole láhev whisky nebo vína. Harrám, tedy zakázané, se patrně netýká jejich výletu do Mekky sexuálních služeb na Blízkém východě. Vítejte ve světě žalostné přetvářky. To hlavní, kvůli čemu sem přišli, se vlní na rozsvíceném pódiu. Padesát, šedesát nalíčených dlouhovlasých dívek se v rytmu arabského popu pohybuje dokola. Věk mezi patnácti až pětadvaceti lety, v šatech s blýs- kavými filtry a falešným zlatem okolo krků, čekající na svého zákazníka.
S Jussúfem si sedáme hned pod pódium. Hejno číšníků se hrne s vodní dýmkou, čajem a ovocem na velkých tácech. Jeden z nich přináší v kbelíku s ledem plechovky piva, které jsme si díky Jussúfovi mohli přinést s sebou. Ceny dívek i občerstvení jsou zde nastavené možnostem hostů z Perského zálivu. Za sex s dívkou se prý platí 100 až 300 dolarů. Smlouvat se tu dá stejně jako na tržišti. Malá plechovka piva z dovozu stojí patnáct dolarů. Fawáz si sedá k nám, usrkává kolu, labužnicky potahuje z vodní dýmky a pozoruje cvrkot na pódiu. Hanan se u stolu zdrží jen na chvíli. Spěchá za sestrami a Fawázovou druhou ženou, které už zmizely v chumlu tanečnic.
NÁKUP NA TANEČNÍM PARKETU
Nutno zmínit, že prostituce má v Damašku dlouholetou tradici. K její legalizaci došlo již v dobách Osmanské říše. Opravdovou profesionalizaci a rozkvět nejstaršího řemesla však země zažila až s příchodem Francouzů po první světové válce. Lehké ženy měly povinnost platit daně a docházet na lékařská vyšetření. První kroky proti prostituci v nově vzniklé arabské republice vedl prezident Adib al-Šišakli. Ten v roce 1953 přišel s návrhem zákona, jenž zredukoval počet veřejných domů. Úplný zákaz pak přišel až v roce 1959 od egyptského prezidenta Gamala Násira (Sýrie byla v letech 1958-1961 spojena s Egyptem v takzvané Sjednocené arabské republice). Prostituce je v Sýrii of iciálně nelegální dodnes. V dnešním kleptokratickém režimu pod vedením prezidenta Bašára Asada se ale stejně může ve velké míře realizovat. Provozovatelé klubů totiž mají obvykle podplacenou policii, která nad nelegální činností zavírá oči.
Jak večer postupuje, odhodlá se na pódium vylézt i skupinka mužů v bílých róbách. Drží se kolem ramen a vyhazují před sebe nohy. Tomuhle tanci se ř íká dabke. První v řadě točí nad hlavou stříbrným řetízkem a udává tempo. V Sýr ii nebo v Libanonu je dnes ve městech už poměrně časté, že tento druh tance provozují muži s ženami společně. Tihle zákazníci ale přijeli z ultrakonzervativního konce Blízkého východu a dotknout se některé ze slečen před zraky ostatních by na ně stále bylo příliš.
Z davu tanečnic náhle mizí Hanan – v doprovodu muže s knírem a červenobílým šátkem na hlavě. Odcházejí ze sálu. „Takhle to není pokaždé,“ šeptá Jussúf, když vidí, že se dívám za párem. „Někdy si zákazník s dívkou vymění jen telefonní číslo a sejdou se pak u něho v hotelovém pokoji v centru města. Pro všechny tu je nicméně možnost užít si okamžitě v jednom z pokojů uvnitř klubu.“
BEZ MOŽNOSTI VOLBY
Většina rodin, žijících z prostituce svých dcer či manželek, nemá tak vysoké příjmy, aby si mohla dovolit nějaký nadstandard. Svá těla neprodávají ve velkých klubech, ale v pronajatých bytech, levných hotelích nebo přímo doma. Zákazníků nemají mnoho a jejich ceny se pohybují okolo třiceti dolarů. Navíc žijí v permanentním strachu, aby se v konzervativním prostředí někdo ze sousedů nedozvěděl, co vlastně dělají. Nejsou výjimečné případy, kdy lehkou ženu kvůli jejímu chování zavraždili iráčtí fundamentalisté, kteří rovněž bydlí ve čtvrtích, obývaných uprchlíky.
„Ty ženy jsou ustrašené, svou práci dělají z velké většiny proti své vůli. Často o jejich osudu rozhoduje jejich nejbližší rodina. Je to ale bohužel jen jeden z mnoha problémů, kterému iráčtí uprchlíci v Sýrii čelí. Po letech bez práce a nejasné budoucnosti jsou psychicky i finančně vyčerpáni. Prostituce je poslední možnost, jak tady přežít,“ popisuje situaci sociální pracovnice Spojených národů Raša Almaani, která se již přes rok v terénu setkává se čtyřmi desítkami iráckých žen a dívek ve věku od šestnácti do padesáti let. „Snažíme se jim zajistit lékařské kontroly, pomoc psychologů, poradenské služby, nabízíme i rekvalifikační kurzy,“ vyjmenovává program své organizace Raša. Je to pořád ale jen kapka v moři bídy, kterou si iráčtí uprchlíci v Sýrii procházejí. Jeden milion a dvě stě tisíc jich tu dodnes zůstává. Na západě je nikdo nechce a doma v Iráku pro ně stále po válce není bezpečno. V jejich komunitě se kromě prostituce rozrůstá počet případů domácího násilí, dětské práce, alkoholismu a gamblingu. Podle odhadu místní nevládní organizace Syrian Woman Unity z minulého roku se z řad irácké diaspory v Sýrii živí prostitucí až padesát tisíc žen, dívek a dětí.
