NP č.339 > Kultura | FilmEvangelium podle Sinn Fein?Jan Kolář

Dobrovolná smrt hladem severoirských vězňů z počátku osmdesátých dodnes představuje jednu z nejextrémějších forem politického protestu, Její filmové zpracování ověnčené záplavou festivalových cen je naproti tomu jednou z nejextrémnějších podob diváckého zážitku. 

 

 

A to nejen pro svou přísně asketickou formu, která posouvá rekonstrukci historické události na rovinu nadčasového podobenství, pro vypjaté, bolestně fyzické herectví nebo zběsilé násilí, které zobrazuje, ale především proto, že nabourává ty nejzákladnější principy práce s časem, vyprávěním i diváckými emocemi, na nichž je filmová tvorba obvykle postavena.

 

HRŮZA Z PŘÍTOMNOSTI

Události, které film Hlad zachycuje, by si přitom bylo jistě možné představit, jak zřetězené v rámci konvenčního příběhu směřují od prvních, takřka nevinných protestních epizod, k velkolepému, tragickému finále a katarzní záplavě dojetí. Boj internovaných členů Irské republikánské armády za to, aby jim britská vláda přiznala statut politických vězňů, by ostatně toto schéma stupňovaného odporu naplňoval.

To, co začalo v roce 1976 odmítáním nosit vězeňské uniformy, a přerostlo postupně v daleko radikálnější „no wash protest“, během něhož se irští vězni odmítali mýt a stěny svých cel pomazávali vlastními exkrementy, vyvrcholilo o pět let později sebevražednou hladovkou, které spolu s jejím iniciátorem Bobby Sandsem podlehlo dalších osm vězňů (teprve jejich smrt dohnala kabinet Margaret Thatcherové k ústupkům).

Tedy cesta od hrozného přes ještě horší za hořkým sice, ale přece happy endem - to je oblouk, který nám politické (a vlastně i jakékoli jiné) filmy tak často nabízejí a který od nich ostatně většinou očekáváme. Debutující režisér (a uznáváný výtvarník) Steve McQueen místo toho svůj film vystavěl jako sérii izolovaných obrazů bez zjevných časových vazeb. Mohly by mezi nimi uběhnout měsíce a stejně dobře by se mohly odehrát takřka současně.

Záběry totožných lokací, snímané převážně statickou kamerou ve stále stejných kompozicích, posilují dojem vězeňského, stereotypně se opakujícího bezčasí. Ukazují labyrint, z něhož podobně jako z belfastské káznice s příznačným názvem Maze není úniku. Logický vývoj událostí zde nahradil jen do úmoru připomínaný kontrast mezi nehybným klidem a nepředvídatelnými výbuchy násilí, mezi aseptickými barvami dlaždic a zápachem moči. V tomto světě zacykleného času není místo pro úlevu, kterou přináší vyprávění směřující k rozuzlení. Zde dominuje jen hrůza z přítomnosti.

 

IKONY A STOPY LIDSKOSTI

Svébytná forma Hladu tak posouvá i jeho vyznění. Historický exkurz k politickým dějinám Británie a Severního Irska se mění v existenciální průzkum člověka v mezní situaci. Tato změna důrazu zároveň ospravedlňuje okamžiky, jimiž tento syrový a přitom neuvěřitelně pečlivě komponovaný film (strukturovaný do podoby jasně vymezeného triptychu) odkazuje ke křesťanské ikonografii.

Paprsky, které pronikají temným prostorem a osvětlují scénu z jediného bodu, ani opakované záběry na tělo Michaela Fassbendera, které připomínají barokní obrazy mrtvého Krista, tu nemají sloužit ke glorifikaci ozbrojenců z IRA a nemají vlastně ani náboženský charakter. Poskytují pouze rámec, který už od renesance dovoluje umělcům klást otázku, zda si přes všechno utrpení, kterému nás život vystavuje, dokážeme uchovat alespoň stopy lidskosti. A McQueenova výtvarná stylizace umožňuje ještě jednu, stejně důležitou věc. Udržuje náš pocit distance od toho, co vidíme, brání nám upadnout do laciné empatie. Hlad tak paradoxně působí mnohem silněji. Zatímco filmy sdílíme s ostatními a jen pro ten opojný pocit společenství často zapomínáme, co nám sdělují, před obrazy jsme vždycky sami.     

 


autor / Jan Kolář VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo mezi námi / Jan Kolář > NP č.343 > Kultura | Film Když Michal Haneke přebíral v květnu Zlatou palmu, bylo to pro mnohé překvapení. Ne že by si tvorba nejkonzistentnějšího a dost možná nejvýznamnějšího režiséra současnosti takové ocenění nezasloužila. Překvapivé však bylo, že si nejprestižnější cenu z Cannes odnesl za film, který jde tak ostentativně proti hlavnímu proudu současné kinematografie.        číst dále Láska z márnice / Jan Kolář > NP č.383 > Kultura | Film Milovníci filmové španělštiny se v těchto týdnech nemusejí upínat jen ke Kůži, kterou nosím. Vedle ní lze nyní v kinech narazit i na Post Mortem chilského režiséra Pabla Larraína.   číst dále Smrt a dívka / Jan Kolář > NP č.424 > Kultura | Film Označení „dokumentární detektivka“ používané pro film Kauza Cervanová, je zavádějící – dokumenty i detektivky by měly přinášet důkazy a rozuzlení. Snímku Roberta Kirchhoffa se však nedaří odkrýt ani pozadí čtyřicet let staré vraždy či podivného soudního procesu. číst dále Obrazy bolesti, obrazy nudy / Jan Kolář > NP č.421 > Kultura | Film Únos se určitě nezařadí mezi největší spektákly sezóny. V paměti však může uvíznout mnohem déle než většina z nich. číst dále Národní velkokýč / Jan Kolář > NP č.379 > Kultura | Film Pravděpodobně by už nebylo nutné vytahovat na světlo dramaturgické a režijní nedostatky Lidic Petra Nikolaeva, už toho o nich bylo mnohokrát a dostatečně napsáno jinde. Nikolaevův snímek, který už měsíc dominuje návštěvnosti českých kin, však doprovází zajímavý paradox, o němž stojí za to se zmínit.   číst dále Jeruzalém má láska / Jan Kolář > NP č.349 > Kultura | Film IZRAELSKÝ SNÍMEK ŠIROCE OTEVŘENÉ OČI REŽISÉRA CHAIMA TABAKMANA PROVÁZÍ POVĚST JEDNOHO Z NEJPOZORUHODNĚJŠÍCH DEBUTŮ LOŇSKÉHO ROKU. DÍKY NÁRODNÍMU FILMOVÉMU ARCHIVU JE TEĎ MOŽNÉ SETKAT SE S JEHO NENÁPADNOU SILOU I V ČESKÝCH KINECH.   číst dále Zanechte naděje, kdo vstupujete / Jan Kolář > NP č.341 > Kultura | Film Nejnovější snímek Larse von Triera provází už od premiérového uvedení na festivalu v cannes pověst skandálního díla. Mezi excitovaným líčením zmrzačených genitálií a pohoršenými povzdechy nad rouhačstvím dánského provokatéra by však nemělo zaniknout, že Antikrist je film, jenž je především uhrančivě krásný. A zatraceně dobrý. číst dále Paměť za okraji obrazů / Jan Kolář > NP č.361 > Kultura | Film Když v květnu předal Tim Burton hlavní cenu canneského festivalu thajskému režisérovi Apichatpongu Weerasethakulovi bylo to pro mnohé překvapivé rozhodnutí.   číst dále
celý archiv