NP č.339 > Kultura | FilmEvangelium podle Sinn Fein?Jan Kolář

Dobrovolná smrt hladem severoirských vězňů z počátku osmdesátých dodnes představuje jednu z nejextrémějších forem politického protestu, Její filmové zpracování ověnčené záplavou festivalových cen je naproti tomu jednou z nejextrémnějších podob diváckého zážitku. 

 

 

A to nejen pro svou přísně asketickou formu, která posouvá rekonstrukci historické události na rovinu nadčasového podobenství, pro vypjaté, bolestně fyzické herectví nebo zběsilé násilí, které zobrazuje, ale především proto, že nabourává ty nejzákladnější principy práce s časem, vyprávěním i diváckými emocemi, na nichž je filmová tvorba obvykle postavena.

 

HRŮZA Z PŘÍTOMNOSTI

Události, které film Hlad zachycuje, by si přitom bylo jistě možné představit, jak zřetězené v rámci konvenčního příběhu směřují od prvních, takřka nevinných protestních epizod, k velkolepému, tragickému finále a katarzní záplavě dojetí. Boj internovaných členů Irské republikánské armády za to, aby jim britská vláda přiznala statut politických vězňů, by ostatně toto schéma stupňovaného odporu naplňoval.

To, co začalo v roce 1976 odmítáním nosit vězeňské uniformy, a přerostlo postupně v daleko radikálnější „no wash protest“, během něhož se irští vězni odmítali mýt a stěny svých cel pomazávali vlastními exkrementy, vyvrcholilo o pět let později sebevražednou hladovkou, které spolu s jejím iniciátorem Bobby Sandsem podlehlo dalších osm vězňů (teprve jejich smrt dohnala kabinet Margaret Thatcherové k ústupkům).

Tedy cesta od hrozného přes ještě horší za hořkým sice, ale přece happy endem - to je oblouk, který nám politické (a vlastně i jakékoli jiné) filmy tak často nabízejí a který od nich ostatně většinou očekáváme. Debutující režisér (a uznáváný výtvarník) Steve McQueen místo toho svůj film vystavěl jako sérii izolovaných obrazů bez zjevných časových vazeb. Mohly by mezi nimi uběhnout měsíce a stejně dobře by se mohly odehrát takřka současně.

Záběry totožných lokací, snímané převážně statickou kamerou ve stále stejných kompozicích, posilují dojem vězeňského, stereotypně se opakujícího bezčasí. Ukazují labyrint, z něhož podobně jako z belfastské káznice s příznačným názvem Maze není úniku. Logický vývoj událostí zde nahradil jen do úmoru připomínaný kontrast mezi nehybným klidem a nepředvídatelnými výbuchy násilí, mezi aseptickými barvami dlaždic a zápachem moči. V tomto světě zacykleného času není místo pro úlevu, kterou přináší vyprávění směřující k rozuzlení. Zde dominuje jen hrůza z přítomnosti.

 

IKONY A STOPY LIDSKOSTI

Svébytná forma Hladu tak posouvá i jeho vyznění. Historický exkurz k politickým dějinám Británie a Severního Irska se mění v existenciální průzkum člověka v mezní situaci. Tato změna důrazu zároveň ospravedlňuje okamžiky, jimiž tento syrový a přitom neuvěřitelně pečlivě komponovaný film (strukturovaný do podoby jasně vymezeného triptychu) odkazuje ke křesťanské ikonografii.

Paprsky, které pronikají temným prostorem a osvětlují scénu z jediného bodu, ani opakované záběry na tělo Michaela Fassbendera, které připomínají barokní obrazy mrtvého Krista, tu nemají sloužit ke glorifikaci ozbrojenců z IRA a nemají vlastně ani náboženský charakter. Poskytují pouze rámec, který už od renesance dovoluje umělcům klást otázku, zda si přes všechno utrpení, kterému nás život vystavuje, dokážeme uchovat alespoň stopy lidskosti. A McQueenova výtvarná stylizace umožňuje ještě jednu, stejně důležitou věc. Udržuje náš pocit distance od toho, co vidíme, brání nám upadnout do laciné empatie. Hlad tak paradoxně působí mnohem silněji. Zatímco filmy sdílíme s ostatními a jen pro ten opojný pocit společenství často zapomínáme, co nám sdělují, před obrazy jsme vždycky sami.     

 


autor / Jan Kolář VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Obrození z ghetta / Jaroslav Fiala > NP č.339 > Dějiny přítomnosti Sebevědomí spisovatelé, básnířky, hudebníci a tanečnice. Nekonečné věčírky, podbarvené jazzovou hudbou Louise Armstronga, Duka Ellingtona a Bessie Smithové. Tato nevšední exploze černošské kultury, jež byla spjatá s hledáním identity, tvořila součást bouřlivé atmosféry New Yorku ve 20. a 30. letech minulého století. Zapsala se do dějin jako "Harlemská renesance".   číst dále Vraždy ve jménu druhotných ctností / Andrea Novotná > NP č.339 > Rozhovor Neonacistické zločiny, jako byl útok zápalnou lahví na romskou rodinu ve Vítkově, vyvolávají morální odsouzení a snahu o co nejpřísnější potrestání viníků. Nebylo tomu tak vždy. Anarchista Jakub Polák se v kauzách rasistických vražd angažoval především v devadesátých letech a poukázal na tendenci je bagatelizovat. Ohlédnutí za jeho případy vyvolává otázky: možná, že kdyby byla reakce společnosti od počátku důslednější, nemuselo k tolika zločinům k nenávisti dojít.   číst dále Ztracené dcery islámu / Tomáš Halda > NP č.339 > Reportáž Konzervativní muslimské země skrývají pod povrchem řadu rozporů. Jedním z nich je i provozování nejstaršího řemesla, například v Sýrii.   číst dále Kyrill poslední záchrany / Martina Křížková > NP č.339 > Pošli to dál Jednou z nejvíce diskutovaných událostí posledních dnů je podpis prezidenta Klause pod Lisabonskou smlouvou. Nebo spíše jeho neexistence. číst dále
celý archiv