NP č.339 > Dějiny přítomnostiObrození z ghettaJaroslav Fiala

Sebevědomí spisovatelé, básnířky, hudebníci a tanečnice. Nekonečné věčírky, podbarvené jazzovou hudbou Louise Armstronga, Duka Ellingtona a Bessie Smithové. Tato nevšední exploze černošské kultury, jež byla spjatá s hledáním identity, tvořila součást bouřlivé atmosféry New Yorku ve 20. a 30. letech minulého století. Zapsala se do dějin jako "Harlemská renesance".

 

„Problém dvacátého století spočívá ve vytyčených hranicích mezi barvami pleti,“ napsal kdysi černošský historik a sociolog William Edward Burghardt Du Bois. Byl to právě on, kdo zhruba před sto lety položil základy kulturního obrození Afroameričanů. Talentovaný Du Bois, jemuž kolovala v žilách krev francouzských předků, vystudoval Harvard, kde jako první barevný student v USA získal doktorát. Ve své práci se zabýval dějinami černošské populace ve Spojených státech. Leitmotivem jeho úsilí byla kritika kolonialismu a odmítnutí nerovnosti ras.

Du Bois publikoval slavné dílo Duše černého lidu (1903), v němž vyzdvihl krásu a jedinečnost afroamerické kultury. Černoši podle něj neměli zapomenout na své africké kořeny. Jeho kniha esejů se stala povinnou četbou pro další generace autorů. „Četli jsme Bibli a Du Boise,“ napsal později jeden z nich, básník Claude McKay, jenž se stal členem nového kulturního směru. Jeho představitelé se v prvních desetiletích minulého století soustředili v newyorské čtvrti Harlem.

Toto místo, obývané převážně černošskou populací, leží na břehu stejnojmenné řeky ve východní části New Yorku – mezi severním okrajem Central Parku a 178. ulicí. Součástí centra Harlemu je i proslulá třída Lenox Avenue. Podobně jako další ulice v této části města je plná budov, z nichž mnohé pamatují původní holandské a německé osadníky. Za časů afroamerického kulturního rozkvětu tu začaly fungovat slavné jazzové podniky jako Apollo Theatre, divadlo, které dodnes slouží jako světoznámá koncertní síň.

 

NOVÉ ČERNOŠSTVÍ

Harlemská renesance by se neuskutečnila bez společenských změn, ke kterým došlo po ukončení americké občanské války (1865). V průběhu vítězného tažení severu vydal prezident Abraham Lincoln prohlášení o osvobození otroků a v roce 1868 Kongres schválil známý čtrnáctý dodatek k americké ústavě. Zaručoval občanská práva všem lidem bez rozdílu barvy pleti a zakazoval zbavovat jakoukoli osobu těchto práv. Jenže cesta k uplatňování dodatku v praxi byla dlouhá a komplikovaná. Jižanští politici si navzdory porážce dokázali prosadit řadu zákonů, jež stanovily, že osvobození otroci nadále zůstanou „oddělenou kastou“. Černoši nesměli v mnoha jižních státech vlastnit půdu, nezaměstnaní byli trestáni a jejich výpověď neměla u soudů stejnou hodnotu jako u bílých Američanů. Nemluvě o předsudcích a častém lynčování. „Bývalý otrok nebyl svobodný člověk. Bylo to svobodný černoch,“ prohlásil kdysi jeden jižanský senátor.

Osvobození Afroameričané se však mohli stěhovat. Začali se proto více přesouvat z jihu na průmyslový sever, kde pro ně bylo společenské klima mnohem příznivější. Stěhování na sever tvořilo součást jejich pomalého, ale nezadržitelného politického a kulturního vzestupu. Opravdový zlom pak přinesla první světová válka a období bezprostředně po jejím konci. Černoši nyní migrovali na sever, aby pracovali jako dělníci v továrnách a vstupovali do armády. V letech 1910-1919 přišel jih o více jak tři sta tisíc Afroameričanů, tedy zhruba o pět procent původní barevné populace. Na severu mohli tito lidé využívat větší svobody slova a vstupovat do politiky. Získávali tak společenskou váhu a sebevědomí a v jejich řadách zavládl duch protestu proti dosavadnímu společenskému útlaku.

Symbolem rostoucího sebevědomí Afroameričanů se stalo i rozsáhlé kulturní obrození, jehož zrod symbolizovala právě Harlemská renesance. Původně nebyla ani tak projevem boje proti rasismu, jako spíše oslavou jedinečné afroamerické identity. V souladu s tvrzeními W. E. B. Du Boise se tmavá rasa měla stát zdrojem hrdosti. Afroameričané měli projít jakousi duchovní emancipací a objevit v sobě „nové černošství“. Zdrojem obnovy důstojnosti bývalých otroků se mělo stát umění, které experimentuje a odhaluje zamlčované myšlenky. Renesance tak začala jako literární a výtvarný směr – nejprve v bohémské čtvrti Greenwich Village a poté v prostředí černošských oblastí na severu, především v Harlemu.

ZPÁTKY KE KOŘENŮM

K novým černošským autorům patřili mimo jiné básník a romanopisec Langston Huges, spisovatel Jean Toomer, nebo autor esejů o afroamerické kultuře Alain Locke. Ten zároveň rozvíjel myšlenky kulturního pluralismu. Původně upozaděná černošská menšina se měla integrovat do většinové společnosti, aniž by se zřekla svých unikátních kulturních rysů. Aby ale došlo k zohlednění požadavků sociálně vyloučené černošské skupiny, její představitelé museli nejprve uchopit to, co je na ní jedinečné. Začali proto hledat zdánlivě samozřejmé věci: zkoumali sami sebe, své předky a tázali se, kým vlastně jsou a odkud pocházejí.

Stěžejním tématem afroamerických autorů se tak stalo hledání vlastního já. Prvním důležitým představitelem tohoto směru byl zmíněný spisovatel a přistěhovalec jamajského původu Claude McKay. Jeho dílo je plné nových a na svou dobu kontroverzních témat. Píše o zmatení černochů, kteří se v očích bílých nacházejí kdesi „na pomezí civilizace a barbarství“. Hrdinové jeho románů se často pohybují uprostřed bílé středostavovské společnosti – čtou bělošské autory a obdivují je, ale později projdou deziluzí a uvědomí si, že k tomu, aby vyjádřili, co cítí, takové vzdělání nepotřebují.

„Návrat k našim kořenům není výrazem primitivismu a divošství. Je to naše kultura… Získáte vzdělání bílého muže, ale naučíte se tím zejména pohrdat vlastními lidmi. Pak dospějete a projdete šokem. Dříve nebo později vám někdo dá najevo, že nepatříte k bílé rase. Náhle jste součástí ztraceného davu lidí. Jste vzdělaní černoši, ale sami sebe najdete teprve u kořenů svých vlastních lidí,“ píše McKay v jedné ze svých próz. Je též autorem poezie jako třeba sbírky veršů Stíny Harlemu. Mnohé z nich vyjadřují zřetelný protest a hněv – například básně „Pokud je nám zemříti“ nebo „Bílým zloduchům“.

Pozadu za literaturou nezůstala ani hudba. Důležitým výrazovým prostředkem, jenž silně ovlivnil tehdejší generaci, byl jazz. V hudbě, jejíž kořeny najdeme v jižanských státech (vznikla z černošských spirituálů a gospelů), se prolínaly africké folklorní vlivy s hudbou bílých přistěhovalců. Jazz se stal ztělesněním popsaného afroamerického rozdvojení na pomezí nové (bílé) a staré (tmavé) kultury. Specifické rytmické dělení, prostor pro improvizaci, vášeň, neuspořádané disharmonie – to vše fungovalo i jako vzdor bílému konzervatismu a zdánlivé uspořádanosti.

Jazz se stal v Harlemu neodmyslitelnou součástí nočního života. V klubech jako Connie´s Inn, Cotton Club nebo The Lenox zazářily hvězdy pianisty Duka Ellingtona či trumpetisty Louise Armstronga, rodáka z jazzové Mekky, New Orleans, jenž se ve 20. letech stal sólovým hráčem v legendárním orchestru Fletchera Hendersona. Odvrácenou stránkou bouřlivé harlemské atmosféry ovšem tvořily drogy a alkoholismus. Někteří autoři je v románech, básních a písních odsuzovali a jiní naopak oslavovali, jako něco, co si zejména umělci mohou dovolit.

Harlemskou renesanci náhle ukončila Velká hospodářská krize ve 30. letech. Mnoho klubů zkrachovalo a umělci se rozutekli. Kritici harlemské generace později poukazovali na to, že černošští autoři snad až příliš vyzdvihli svou výlučnost a spojení s minulostí. Afroameričané prý měli po staletích odloučení od černého kontinentu s Afrikou pramálo společného a byli prostě součástí americké mainstreamové kultury.

Vzpomeneme-li si však třeba na americkou televizní ságu Roots (Kořeny) nebo na prezidenta Baracka Obamu, je možné říci, že hledání identity a postavení Afroameričanů ve většinové kultuře, a to navzdory vybojovaným občanským právům, zůstává dodnes velkou výzvou: „Smíšená krev, zmatená duše… ta tragédie není pouze má, je i vaše, děti Afriky…takže nemusíte hádat, co mě trápí…liberalismus, jistě – ale dovolili byste své dceři, aby se provdala za černocha?“ napsal Obama v bestselleru Cesta za sny mého otce.

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Svět tekuté práce / Jaroslav Fiala > NP č.354 > Téma čísla Nižší platy, méně výhod a větší míra nejistoty. Podle sociologů vstupujeme do éry, v níž berou představy o stabilním zaměstnání za své. Bude přitom ještě možné zachovat sociální stát? A co dalšího z toho pro nás vyplývá?   číst dále Amerika za katrem / Jaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová > NP č.403 > Téma čísla Spojené státy jsou zemí s největším počtem vězňů na světě. Vězení představuje instituci, která výrazně ovlivňuje tamní společnost, ekonomiku i kulturu. Jak funguje v praxi?   číst dále Životopis konzervy / Jaroslav Fiala > NP č.341 > Dějiny přítomnosti Na první pohled se může zdát, že konzervování potravin patří k výdobytkům moderní doby. Potřeba zásobovat rostoucí populaci koncentrovanou ve velkoměstech však nebyla jeho hlavním důvodem. Lidstvo uchovávalo potraviny od úsvitu civilizace kvůli přežití v nepříznivých podmínkách. Dlouhodobou tradici má například sušení, mražení a kvašení.      číst dále Žijeme v zajímavých časech / Jaroslav Fiala, Ondřej Slačálek > NP č.390 > Rozhovor Slovinský filozof Slavoj Žižek je pro mnohé ukázkou toho, že levice dokáže být pohotová a sexy. Autor desítek knih, bývalý disident a dnes účastník radikálních demonstrací dokáže zaujmout. Položit mu v rozhovoru otázku často znamená říct si o kratší přednášku. Nad dopolední kávou došlo na Havla, sociální rozdíly i počítačové programátory.   číst dále Svobodní excenrici a pravidla sexu / Jaroslav Fiala > NP č.363 > Téma čísla Hippies s dnešními beznadějnými singels nespojuje jen možnost střídat partnery a bezstarostná chuť experimentovat. Co všechno ve skutečnosti obnáší život v síti netradičních vztahů?   číst dále Generace „zbytečných“ / Jaroslav Fiala > NP č.381 > Pošli to dál Když dnes mladí lidé v chudinských britských čtvrtích rabují obchody, mohou nám tím ukázat předzvěst blízké budoucnosti.   číst dále Příliš velký zádrhel informací / Jaroslav Fiala > NP č.353 > Téma čísla Život bez zájmu o druhé, kde jsme jen každý sám za sebe vydáni všanc ekonomickým výpadkům a ekologickým katastrofám. Bondyho ideologická vize, nebo předzvěst blízké budoucnosti, ve které budou lidská svoboda a důstojnost k smíchu? A proč to celé brát vážně?   číst dále Vše pro firmu, nic pro společnost / Jaroslav Fiala > NP č.423 > Referát Daňové ráje tvoří neodmyslitelnou součást dnešní ekonomiky. Prochází jimi, alespoň na papíře, více jak polovina světových obchodů. Jak ovlivňují náš život a lze proti nim vůbec bojovat? číst dále
celý archiv