NP č.339 > Téma číslaProfesionálové s duší nadšencůTomáš Havlín

"Dokument je dnes jednou z nejživějších částí filmu," říká ředitel festivalu v Jihlavě Marek Hovorka. Vysoká místa to ale neví a tak zdejším tvůrcům nezbývá, než se postarat sami o sebe a roli státu suplovat. Má to i své kladné stránky.

 

Hovorka je devětadvacetiletý muž, který stále vypadá spíše jako student, než organizátor třinácti ročníků největšího středoa východoevropského festivalu dokumentů. Mnoho lidí si podle něj dodnes představuje dokument jako nudný kaleidoskop mluvících hlav, ale nic nemá dál k pravdě. „Hranice mezi dokumentárním a hraným filmem je pulsující a zajímá tvůrce z obou stran. Dokument reaguje na vyčerpanost hraného filmu a zároveň pracuje s jeho prostředky. Navíc nabízí osobní příběhy i autenticitu prostředí. Je to živý prostor,“ vysvětluje.

Čeští tvůrci dovedou tuto melánž pochopit a pracovat s ní. „Současný český dokument je mimo jiné také nedokumentární. Používá postupy performance, inscenace, subverze i hračkářství,“ říká dokumentarista Jan Gogola ml. Stačí si vzpomenout například na nedávný „vědecký“ dokument Český sen dua Vít Klusák-Filip Remunda.

Diváci pak jsou schopni tuto živost, která je více než omalovánkou reality, ocenit. Do Jihlavy se každý rok akreditují dvě tisícovky návštěvníků, dokumenty si razí cestu do standardních kin a na ten nejúspěšnější z nich, Občana Havla, si koupilo lístek sto šedesát tisíc diváků.

 

DOKUMENT IT YOURSELF

Marek Hovorka nerad mluví o tom, že festival v Jihlavě původně vznikl jako aktivita studentů místního gymnázia. Tehdy se promítalo dva dny v jednom sálu a tato legenda prý na festivalu ulpívá dodnes, kdy jsou sály čtyři a program se natáhl na celý týden. V době, kdy spousta akcí vzniká jako událost na klíč z požadavku sponzorů, si přitom právě geneze festivalu zaslouží pozornost. „Vznikl zdola, z naší potřeby. Tehdy jsem začal studovat dokument, přitom jsem se na něj neměl kde dívat. V televizi běžel výjimečně v noci,“ vzpomíná.

Organizátoři, tehdy ještě opravdu studenti, nezůstali u pasivní reprodukce snímků, ale vždy si kladli otázku, jak by mohli pomoci jejich výrobě a propagaci. Postupně se ve spolupráci s nevládním Institutem dokumentárního f ilmu vyvinula profesionální sekce festivalu, jež je stejně významná, jako je pro běžné návštěvníky neviditelná. V různých workshopech se tvůrci učí zpracovávat a formulovat náměty a následně je prezentovat před pozvanými zástupci zahraničních televizí a festivalů. Ti šťastnější získají movitého koproducenta. Více peněz umožňuje větší důkladnost, více natáčecích dnů, lepší techniku i širší perspektivu. „V posledních letech jsme pomohli na svět více než čtyřiceti filmům. Největší úspěch přišel letos, jde o polský film Králík po berlínsku. Metaforický příběh sleduje osud králíků, kteří se za komunismu přemnožili a vedli nerušený život v pásu smrti u Berlínské zdi, aby po jejím stržení nedokázali čelit nástrahám vnějšího světa. Snímek vede paralelu k osudu východoevropského člověka. Autory Barteka Konopku a Piotra Rosolowského jsme podporovali od fáze námětu. Dnes jsou s filmem nominováni na Oskara,“ říká Hana Rezková z Institutu dokumentárního filmu.

 

PODANÝ PRST

Je překvapivé, že přes zájem diváků, kvalitní tvorbu i živé filmařské podhoubí nenachází dokumentární tvorba adekvátní podporu ze strany státu. Spíš než o pomocné ruce se dá mluvit jen o podaném prstu. Samozřejmě, peníze tečou a dokumenty se neobejdou bez účasti Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie a (nebo) České televize. Systém podpory má ovšem významná ale. „Jako jedněm z posledních nám chybí zákon o kinematografii. Struktura financování filmu tak není jasná a tím ani rozpočet fondu, se kterým by se dalo výhledově počítat. V České televizi je zase problém, že dramaturgové dokumentárního filmu nemají prakticky žádné kompetence. O všem se rozhoduje v centru, tedy všude jinde, než kde dokument vzniká,“ uvažuje Hana Rezková. Česko by si podle ní mělo brát za vzor například pobaltské státy nebo Rumunsko, kde je státní podpora dokumentu dobře ošetřená a navíc aktivní. „O tom se u nás mluvit nedá. Když například na Jihlavě nabízejí autoři své náměty, jsou tam lidé z celého světa, ale z České televize nikdo. Motorem dokumentu tady není stát nebo veřejnoprávní televize, ale FAMU, která stále funguje jako inkubátor lidí, kteří mají co nabídnout,“ dodává.

Problém ale může být hlubší. Podle Jana Gogoly ml. se o tom, že český film není součástí národní kultury jako třeba Národní divadlo, rozhodlo už privatizací Barrandova a zánikem producentské role Krátkého filmu. „Česká televize se rázem ocitla v nesplnitelné roli jediného institucionálního producenta českého filmu. Podstatné rozhodutí ale padlo už dříve,“ upozorňuje.

Podle dokumentaristy může být zmíněné vyobcování i k něčemu dobré. Staví totiž filmaře do situace, kdy musí dostát frázi, že uměním je žít, což mimo jiné znamená být tím, co člověk točí i jak vnímá svět. Vznik aktivit jako je festival v Jihlavě, zase připomíná, že se řada filmařů snaží proměňovat svět nejen svými filmy, ale také osobním způsobem života a vytvářením svémopocné sítě. A to je o důvod víc, proč si udělat na konci října výlet na Vysočinu.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv