NP č.335 > Téma číslaMěsto bohatých duchůAndrea Novotná

Nemocemi trpí nejen lidé, ale i jejich prostředí. Společenští vědci si již léta lámou hlavu nad chorobou, která postihuje velkoměsta. Říká se jí gentrifikace a projevuje se prostorovým oddělováním lidí podle příjmu. Může vést až k naprostému selhání městského organismu. Co předepsat, nevědí. A jak je na tom pacientka Praha?

 

Města Latinské Ameriky mají známý ráz s typickými extrémy. Na jedné straně slumy těch nejchudších s improvizovanými přístřešky; na straně druhé luxusní vilové čtvrti s vysokými ploty, střežené kamerovými systémy a armádou soukromých ochranek. Extrémně odlišná místa – extrémně odlišné osudy, které se stěží protnou... Realita přesně opačná českému klišé o domě, ve kterém se každé ráno potkává dělník s univerzitním profesorem, úředníkem i podnikatelem. Funguje ale tahle představa i mimo mediální svět? A je nám jihoamerická realita (nebo záběry z nepokojů na předměstích bohatých západních měst, jako je Los Angeles nebo Paříž) opravdu stále tak vzdálená?

Dva extrémy tu už máme. Po celém obvodu Prahy narazíme na vilové čtvrti s typickou architekturou a blankytně modrými bazény na zahradách. Vyzbrojenou ochranku zde nepotkáte, ale kamery a vjezd do vyhrazených ulic pouze pro „zvané“ jsou už často samozřejmostí. Existuje i řada vyloučených lokalit pro lidi bez perspektiv. Mění se ale i centra měst, zejména Prahy. Stále více čtvrtí se stává zónou jen pro někoho.

 

BYTY NEBO HOTEL?

Antropolog a novinář Filip Pospíšil je zároveň zastupitelem na Praze 1. Nad černou kávou vypočítává důvody, proč se centrum vylidňuje. „Na prvním místě to je neschopnost pracovat s městským plánováním. V tom jsme asi dvacet let za západními metropolemi. Neumíme využívat nástrojů, které městské plánování dává, diskutovat o využití prostoru a určovat mantinely investorům,“ říká. Dosud platná pravidla územního plánování navíc dostatečně neoddělují jednotlivé funkce města – v kategorii „obytná funkce“ se například nerozlišuje mezi dočasným a trvalým bydlením, a tedy mezi bytovými domy a hotely. „Takže se sice dnes už bytové domy nepřeměňují v administrativní budovy, jak tomu bylo dřív, ale klidně z nich můžete udělat hotel, aniž by nemovitost formálně změnila funkci.“

Problém souvisí i s tržní euforií po roce 1989. „K dalším důvodům patří politicky motivovaná privatizace bytů, která probíhá od devadesátých let. Privatizovali je vesměs dosavadní nájemníci, z velké části je ale brzy prodali dál“ – často těm, kteří domy využili spíše k lukrativnímu podnikání. K největšímu odlivu obyvatel z centra došlo v devadesátých letech, trend ale stále postupuje. Jen mezi lety 2003–2008 odešly ze zhruba třiceti tisíc obyvatel Prahy 1 další tři tisíce lidí. Není divu – město jako by s trvalými obyvateli v centru ani nepočítalo. Jsou tu přece turisté. „Život v centru komplikuje zátěž dopravou a turistickým provozem, právě tak jako hernami a prostitucí, kterým radnice nečelí,“ dodává Pospíšil.

Nízko i středně příjmové skupiny obyvatel z centra měst vytlačuje také deregulace nájemného a šroubování nájmů, které přesahují možnosti průměrného pražského platu. Novým majitelům, kteří často získali v restituci či jinak domy v zanedbaném stavu, se ovšem více vyplatí ubytovávat turisty či krátkodobě bydlící pracovníky nadnárodních firem než pronajímat byty stálým nájemníkům. A sama městská část v roli pana domácího? „Praha 1 stále vlastní několik set bytů, které pronajímá, některé jako sociální bydlení. Navzdory značné poptávce ale není zhruba sto padesát těchto bytů schopna pronajmout a ty po mnoho let leží ladem.“ S neschopností radních kontrastuje čilost developerů, kteří si jsou vždy schopni sehnat potřebná povolení. „U mnoha případů můžeme spekulovat o korupci, pochybných známostech… Nic ale nejde nikomu dokázat,“ dodává Pospíšil. O podezřelých kontech ve Švýcarsku, k nimž mají přístup nejvyšší městští úředníci, si ovšem už štěbetají nejen vrabci na střeše, ale i novináři v českých denících.

 

KDO BUDE BYDLET V DISNEYLANDU?

Zastupitel s antropologickým vzděláním nevidí další vyhlídky růžově. Trend už je nastartován a zatím se mu nikdo nestaví do cesty. „Nejpravděpodobnější je, že centrum skončí zčásti jako Disneyland pro turisty, kombinovaný s resortem pro horních ani ne 10 %, kteří budou mít na luxusní bydlení,“ popisuje Pospíšil to, co už na Praze 1 z velké části existuje.

Ovšem nejen tam. Centrum není jasně určené a změna poměrů se už několik let přelévá do dalších čtvrtí. Rostou především ceny – bytů, hospod či kaváren, dopravy… zkrátka všeho. Služby se vyplatí provozovat především pro ty, kdo budou platit vysoké ceny. Jenže co ti ostatní, kteří ke svému životu Prahu také potřebují? Doba možná vyžaduje ostré lokty a pro leckoho ztrácí těžký život druhých význam s dovětkem, že každý svého štěstí strůjcem. Jenže ty samé lidi, kteří Prahu potřebují k životu, potřebuje k zachování své existence také Praha. Studenty, kteří přijíždějí na pražské vysoké školy, lidi, kteří pracují za podprůměrné platy ve veřejném zdravotnictví, sociálních službách, kultuře, „obyčejných“ obchodech, dopravě… I oni potřebují bydlet v Praze, která bez nich zároveň nemůže existovat. Bez nich by totiž rázem přišla o své životní funkce a stala by se městem duchů – respektive jen takových duchů, kterým bude pro život v metropoli stačit konto.

 

EXPORT ZA HRADBY

Zároveň se vtírá otázka, co je s těmi, kteří musí odcházet. Zatímco postupně se vytrácející sousedé z centra dokážou často svou původní adresu aspoň dobře zpeněžit a snadno se pak o sebe postarají, lidé, kterým dělá orientace v systému potíže a jejich byty nejsou tolik lukrativní, „vykopne“ realitka nejednou za pakatel, který ještě z tepla bytu vypadal jako velká suma.

Zatímco na západě se chudá předměstí metropolí často bouří, u nás se zdá, že Praha zatím dokázala své problémy vyvézt za své hranice. Romové ze Žižkova a Košíř skončili na sídlištích severočeských měst, která nebyla na jejich příchod připravená a snadno zde došlo k problémům v soužití s dosavadními obyvateli. Severočeský kněz Václav Umlauf srovnává postup Prahy vůči Romům s postupem tehdejšího vsetínského starosty Jiřího Čunka a mluví o „organizovaném sobectví“: lidé se sociálními problémy jsou koncentrováni a vyvezeni do menších měst, která nemají zdroje, schopnosti ani vůli jejich problémy řešit. „Za vysídlení Praha a další města vyplácela pobídkovou prémii,“ uvádí Umlauf. A výsledek? Na jedné straně obrovská ghetta, jejichž problémy se přelévají do celé společnosti a na druhé nablýskané velkoměsto, ve kterém možná brzo nebude mít kdo bydlet.

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Mastná tyč, kozí brada a tur od Dunaje / Jan Stern > NP č.335 > Fejeton Drazí sockaři, možná se domníváte, že fejetonista prestižního barevného magazínu, jakým je Nový Prostor, pohybuje se po městě již jen klimatizovaným vozem nějaké pokud možno nekrachující značky, a to ponejvíce po výpadovce na Jevany. Asi vás to překvapí, ale není tomu tak.   číst dále Socialismus s ručením omezením / Tomáš Havlín > NP č.335 > Pošli to dál V polovině srpna se k voličům dostaly dvě zprávy z tábora ČSSD. Jeden den informuje MfD o tom, komu socialisti seberou a kdo by naopak z jejich volebního úspěchu profitoval: biti budou bohatí a firmy (hlavně ČEZ), získají naopak chudí lidé, rodiny s dětmi, nezaměstnaní a důchodci. Sociální demokraté jsou přece strana, která má solidaritu se slabšími vepsanou v srdci.   číst dále Vymysli si svůj Czechtek / Andrea Novotná > NP č.335 > Pošli to dál Na konci července měli napilno stoupenci freetekno subkultury i policisté: zatímco ti první se snažili dorazit na avizovaný Moraviatek, policie se pokoušela konání akce znemožnit.   číst dále Z Teheránu do Prahy / Jaroslav Fiala > NP č.335 > Pošli to dál V Íránu byly po nedávných volbách zadrženy stovky příznivců opozice. Poslední červencovou sobotu proto uspořádala Amnesty International před íránskou ambasádou v Praze demonstraci za jejich propuštění.   číst dále
celý archiv