NP č.334 > Dějiny přítomnostiCikáni AmerikyPřemysl Mácha

"Vědomí mexických indiánů, jejich postoje a představy, jsou dále popírány a nahlíženy jako nepopsaný papír, na který si všichni přivlastňují právo a povinnost psát své vlastní vzkazy." Guillermo Bonfil Battala: Hluboké Mexiko.

 

Už se zase bouří. Média píší, že domorodí obyvatelé peruánské Amazonie ubránili svá tradiční zemědělská a lovecko-sběračská teritoria proti rozvojovým projektům peruánské vlády upřednostňující velké korporace, ničících životní prostředí a ignorujících potřeby místních. Peruánský parlament po četných a krvavých protestech, blokádách cest a střetech s policií odvolal pozemkové zákony, které byly příčinou protestů, a došlo také na výměnu v několika ministerských křeslech. Je to nepochybně velký úspěch relativně málo početné skupiny obyvatel a lze předpokládat, že za tento úspěch vděčí z velké míry právě svému statusu „indiánů“.

 

POMSTA ZA KOLUMBA

Není to poprvé, kdy indiánská hnutí dosáhla významných politických úspěchů. Na přelomu tisíciletí Národní indiánská konfederace Ekvádoru (CONAIE) opakovaně přinutila k rezignaci vládu a dokázala významným způsobem ovlivnit další směřování země. Domorodí obyvatelé tvoří zhruba 40% obyvatel Ekvádoru, a ačkoliv hovoří desítkami vzájemně nesrozumitelných jazyků a obývají velmi odlišné kulturně-ekologické oblasti, dokázali nalézt společnou řeč a prosadit některé zásadní body programu indiánských organizací.

O pár let dříve obdobným způsobem zasáhlo do vývoje mexické politické scény povstání Zapatistické armády národního osvobození (EZLN) v Mexiku. Novodobí zapatisté, hlásící se k odkazu Emiliana Zapaty, revolučního vůdce z počátku 20. století, nastolili svým povstáním v roce 1994 „indiánskou otázku“ jako klíčové téma mexické politiky a zároveň upoutali celosvětovou pozornost k nelehkým podmínkám, v nichž potomci původních obyvatel amerického kontinentu žijí. Sympatie světové veřejnosti, které si zapatističtí povstalci okamžitě získali, opět výrazně souvisejí s jejich sebeprezentací jako „indiánů“. Obdobné hnutí vystupující se jako revoluční či rolnické by s velkou pravděpodobností nepřitáhlo pozornost světových médií a rychle by podlehlo přesile mexické armády.

Rostoucí viditelnost a úspěšnost indiánských hnutí souvisí s celokontinentální mobilizací k pětistému výročí „objevení“ Ameriky, které v roce 1992 poznamenaly protesty, blokády, informační kampaně a setkání snad ve všech zemích amerického kontinentu. Rok 1992 je výsledkem zhruba dvacetiletého kvasu – postupné radikalizace a etnicizace indiánských hnutí s kořeny v USA a Kanadě, odkud se radikální rétorika a symbolické praktiky pozvolna šířily dále na jih. Díky tomuto procesu dnes domorodí obyvatelé požívají zvláštní právní ochrany v řadě zemí, jejich práva jsou výslovnou součástí mnoha latinskoamerických ústav a co víc, v praxi jsou tato práva vcelku účinně naplňována v podobě pozemkových reforem, autonomních oblastí, zvláštního zastoupení v zákonodárných sborech a třeba vzdělávání v domorodých jazycích. Situace samozřejmě není ideální a existují výrazné rozdíly v postavení domorodých obyvatel v různých částech Latinské Ameriky. Nicméně oproti stavu v roce 1970 dnes domorodí obyvatelé žijí ve zcela jiných, lepších podmínkách.

 

RUDÉ PROJEKČNÍ PLÁTNO

Co vlastně myslíme slovem indiánské hnutí? Indiáni jako jednotlivci a skupiny se zapojují do nejrozmanitějších aktivit. Jen zlomek z nich ale získá přídomek „indiánské“ a upoutá pozornost světových médií. Domnívám se, že k pochopení vývoje a dynamiky těchto „indiánských“ hnutí musíme studovat nejen hnutí samotná, ale také i širší politické a ideologické souvislosti, které těmto hnutím udávají meze, poskytují zbraně i munici a legitimizují určité formy boje. Změny v postavení domorodých obyvatel nejsou ani tolik výsledkem účinnější organizace indiánských hnutí jako zejména proměny vnímání indiánů v západním světě.

Lze říci, že většina obyvatel Evropy dnes fandí indiánům. Totéž ovšem nelze říci o významné části obyvatel amerického kontinentu, kteří v indiánech vidí spíše obdobu českých Romů a překážku úspěšného rozvoje svých zemí. Oba tyto pohledy na indiány jsou velmi staré a nalezneme je bohatě zastoupeny v archivních dokumentech rané koloniální doby. Příkladem může být diskuze o postavení indiánů vedená Las Casasem a Sepúlvedou v 16. století, v níž první zmiňovaný kritizoval a druhý hájil zotročení indiánů s poukazem na Aristotela a teologické autority. Tzvetan Todorov ve své práci Dobytí Ameriky poukázal na problém druhého, odlišného a jak se s ním evropská společnost neuměla vypořádat. Podobně Markéta Křížová ve svých knihách Ideální město v divočině a The Strength and Sinews of this Western World upozorňuje na skutečnost, že Evropané od počátku promítali do amerického prostoru různé utopické představy, v nichž indiáni sehrávali vždy jen pasivní roli. I když se oba pohledy, idealistický i snižující, na první pohled liší, mají společné to, že indiánům vnucují určitý mravní charakter, a to zvnějšku, bez zájmu o jejich názor, bez respektování jimi zvolených cest. Indiáni jsou vždy jen prostředkem k jiným cílům.

Nabízelo by se říci, že v dnešním světě se indiáni z této pasti evropské fantazie mohou vymanit. Ale není tomu tak, stejně jako tomu tak nebylo v koloniální době. Kulturní hegemonie západního světa je stále velmi silná a nedeterminuje pouze kulturní obrazy, ale také celkové právní, politické a ekonomické prostředí, v němž se indiánská hnutí utvářejí, formulují své požadavky a prezentují veřejnosti. „Jelikož žadatelé o práva jsou přinuceni používat jazyk práv v boji za své požadavky a vystupovat jako určitý druh právních osob, ač takové pojmy mohou být cizí jejich skutečnému sebepojetí, je zřejmé, že diskurz práv není eticky jednoznačný ani neutrální. Ačkoliv kolem sebe vytváří emancipační auru, jeho důsledky jak pro ty, kteří diskurz používají, tak pro ty, od kterých se žádá jeho uznání, jsou značně protichůdné... (vzniká tedy) paradox práv, kde diskurz práv je zároveň umožňující i omezující,“ píše Jane K. Cowan a její spolupracovníci v knize Culture and Rights a jejich slova mají obecnější platnost, přesahující úzký rámec práva.

 

NECHCEME PŘEDVÁDĚT INDIÁNY

Jak tedy vlastně nahlížet indiánská hnutí? „Dile cuantos los mataste,“ vybízí David Matea, aby mi řekl, kolik zabil lidí. Do dobrácky vyhlížejícího Matea by to řekl málokdo. Když byl David ještě dítě, slýchával o krutovládě Matea a jeho bratrů v sousední vesnici, která svedla dlouhý a krvavý boj o půdu se statkáři ze blízkého mestického města. Mateo s puškou v ruce bojoval po boku hlavního organizátora odporu a po jeho smrti se stal na několik let autoritářským vůdcem vesnice. Ačkoliv David a Mateo pocházejí z opozičních politických táborů, dnes spolu pracují v autonomní organizaci financující prostřednictvím malých půjček drobné podnikatelské a rozvojové projekty v purépečských vesnicích Michoacánu a požívají plné důvěry představitelů komunit. Na rozdíl od oficiálního vládního ministerstva pro indiánské obce státu Michoacán, také řízeného indiány. „Chovají se k nám jako k objektům, nikoliv jako k subjektům,“ říká Roberto, člen vedení jedné purépečské vesnice, na adresu tohoto ministerstva a oceňuje práci Davidova autonomního fondu, fungujícího zcela nezávisle na vládních a nevládních organizacích.

Na mou nabídku pomoci se David netváří úplně nadšeně. Ne snad proto, že by peněz měli dost, ale proto, že nechtějí přijít o svou nezávislost. Nechtějí nikomu „hrát“ indiány. Řada sympatizantů pueblanských indiánů v Novém Mexiku byla zaražena, když byly jejich kampaně na podporu vrácení tradičních kmenových území úspěšné a kmenová rada pak na tyto pozemky a do vesnic během slavností zakázala vstup všem cizím, tedy i oněm sympatizantům. Na části získaných pozemků pak postavili kasina, golfová hřiště a zábavní parky a vůči členům kmene zavedli mnohem striktnější, nedemokratická pravidla. Když indiáni nedělají, co se od nich čeká, Evropané se diví a raději své peníze na rozvojové projekty směřují jinam, kde lidé dělají to, co si Evropané myslí, že by měli dělat.

 

NETRUCHLEME, PŘEMÝŠLEJME

Radikální proslovy zdůrazňující indiánství jsou dnes v módě. Profesionální indiáni z USA a Kanady šíří do Latinské Ameriky radikální přístup. Když hovoříme o indiánských hnutích, měli bychom se ptát, kdo za nimi stojí, oč usilují, v čí prospěch jsou rozděleny případné zisky, jaké mocenské vztahy se zavádejí či mění a v jaké míře z těchto hnutí těží obyčejní lidé, jejichž jménem jsou tato hnutí vedena.

Mnoho Purépečů, s nimiž jsem měl možnost hovořit, tomuto radikálnímu přístupu vůbec nerozumí. Jdou životem jako lidé s vědomím jedinečných tradic, které nijak nevylučují moderní život. Nemají potřebu tyto tradice veřejně předvádět, ukazovat v muzeích a na folklórních festivalech. Samozvaným „představitelům“ indiánských vesnic ve státních či federálních orgánech a různých hnutích by nepůjčili ani deštník. Když je potřeba, vezmou pušku či mačetu do ruky a brání svou půdu. Nebo odjedou do USA vydělat si nějaké peníze na slušné živobytí v moderním domě s dobrou budoucností pro své děti ve většinové společnosti.

Indiánství je pro ně způsobem života, nikoliv výlučným vymezením. Každý způsob života má své klady a zápory a snahou každého člověka je zápory minimalizovat. Jak ve své studii tzotzilských a tzeltalských vesnic jižního Mexika uvádí francouzský etnolog Henri Favre, „indiáni“ jsou produkty koloniálního útlaku a nemůžeme se jim divit, pokud se z této koloniální pasti pokoušejí uniknout. Když se jim to k jejich spokojenosti konečně podaří, neměli bychom truchlit nad mizením „původních tradic“. Otázkou je, v jaké míře ona „indiánská hnutí“ jsou skutečně cestou z této pasti, anebo zda spíše zavádějí jen nová omezení a stávají se nástroji nových forem útlaku. Odpovědí je to, zda nám jde o skutečné různorodé jedince, či jen o pomyslné soudržné celky.

 

Autor je antropolog, vyučuje na Ostravské univerzitě.

 


autor / Přemysl Mácha VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Vary, Vary, zuřiví Árijci / Jaroslav Fiala > NP č.334 > Pošli to dál Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech pořádal týdeník Reflex diskuse se známými osobnostmi. Jednou z nich byl i antineonacistický aktivista Ondřej Cakl, který přijal pozvání do menšího sálu pro zhruba čtyřicet diváků. Debata o neonacismu, kterou vedl v mírně stísněném prostředí novinář Jiří X. Doležal, však dostala nečekaný spád. Dorazilo sem také dvacet urostlých, vyholených borců.   číst dále Cos dělal za komančů, táto? / Mardoša > NP č.334 > Rozhovor Lidé, kteří statečně bojovali proti normalizační šedi a nevzdávají se ani dnes, rozhodně nejsou středem pozornosti. Jedním z nich je i Čestmír Huňát, oceněný lets cenou Revolver Revue za celoživotní kulturní úsilí. Zpovídá ho jeho syn Mardoša, zakladatel legendárních Tata Bojs.   číst dále Ráj, ve kterém neprší / Tomáš Havlín > NP č.334 > Téma čísla V rovinaté zemi nikoho mezi Drážďanami a Berlínem byste spíš čekali, že narazíte na zbloudilou družinu krále Arnulfa než na tropické ostrovy s plážemi a exotickými chrámy. Přesto právě sem jezdí tisíce lidí za iluzí jižních moří. Prázdniny v simulovaném ráji táhnou.   číst dále Stíny horkého léta / Jan Stern > NP č.334 > Fejeton Drazí revolucionáři, možná už i vás zavalil příval vděčného dojetí. Ano, letos slavíme to veliké výročí. A nemám teď na mysli skutečnost, že je tomu právě rok, co jsem nastoupil na fejetonovou stránku Nového Prostoru. Míním tím zajisté dvacet let od chvíle, kdy se zrodil náš svobodný dnešek.   číst dále
celý archiv