Čím vlastně je rozvoj a jaký má smysl?
Asi nejlepší je představit si rozvoj jako opak chudoby: čím méně je země chudá, tím je rozvinutější. Samozřejmě, že se liší představy o tom, kdo je chudý a kdo není. Na úrovni OSN nicméně panuje určitá shoda, vtělená do známých Rozvojových cílů tisíciletí: člověk zůstává chudý, pokud trpí hladem a nemocemi, nemůže chodit do školy, pokud se mu nedostává zdravotní péče. To se týká zvlášť žen a dětí. Ale rozvoj i chudoba mají tolik podob, kolik je lidí…
V REŽIMU DIPLOMATICKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ
Jak Česká republika k tomuto úsilí přispívá?
Nejviditelnější je dvoustranná rozvojová spolupráce. To jsou mediálně přitažlivé projekty, kdy Česko podporuje třeba stavbu škol a nemocnic v Africe. Ale neziskovky měly loni na starost jen polovinu projektů a pětinu rozpočtu. Velké projekty provádějí hlavně soukromé firmy v oblasti průmyslu nebo životního prostředí. Jen v Palestině se budovala elektrická síť za 150 milionů. Nemusí být nutně horší, jen jsou méně vidět. Ale někdy i proto, že mohou sloužit spíše obchodním zájmům než rozvojové spolupráci.
Dochází tedy ke zneužívání rozvojové pomoci?
No… ke zneužívání docházelo dříve, svědčí o tom například aféra podpory zdravotnictví v Zambii, kdy se ukázalo, že přes 30 milionů korun z ministerstva zdravotnictví se dostalo na aktivity, které lidem v Zambii moc nepomohly. Nové projekty v rukou České rozvojové agentury už jsou dobře hlídané.
Někdy se říká, že česká rozvojová pomoc je hodně budovatelská a maskulinní. Něco postavíme, něco vztyčíme, ale mnohem menší pozornost se věnuje práci s lidmi. Co si myslíš o těchto názorech?
Ano, česká pomoc pořád ještě často vychází spíš ze strany nabídky, než aby se zjišťovalo, co lidé na místě potřebují a hlavně, jak se sami mohou do projektu zapojit, aby z něj něco zůstalo i poté, co česká neziskovka nebo firma odejde. Jenže jak se poučit z minulosti, když není příliš podle čeho hodnotit. Ministerstva se bránila evaluační zprávy zveřejňovat a Ministerstvo zahraničních věcí, které má dnes celou rozvojovku na starosti, nemá na nové hodnocení čas ani vůli. Takže je tu hrozně malá otevřenost a omezený přístup k informacím. A že je česká pomoc maskulinní, jak říkáte… dá se čekat, že česká společnost, která je taky dost maskulinní, bude poskytovat pomoc, která bude zvlášť myslet na ženy?
UZAVŘENÁ ZEMĚ
Jaký vliv mají neziskové organizace na agendu zahraniční pomoci a na její provádění?
Často se mluví o dominantním vlivu Člověka v tísni a o tom, že prostor pro ostatní nevládky je relativně uzavřený a tvarovaný požadavky této organizace. O Člověku v tísni se hodně mluví. Přitom jeho podíl na projektech není zas až tak velký. Spíš jde o neziskový sektor jako takový. U nás jsou neziskové organizace působící v rozvoji v naprosté většině placeny z veřejných rozpočtů. Těžko od nich potom očekávat, že budou kritické vůči státu, na kterém jsou závislé, že budou fungovat jako hlídací psi rozvojové pomoci. Volají hlavně po navýšení rozpočtu na rozvojovou spolupráci, aby také získaly peníze na své projekty. Ty mohou být velmi dobré, ale zároveň je tady velmi málo rozvojových neziskovek, které se snaží ovlivňovat rozvojovou politiku a poukazovat na to, jak Česko může poškozovat rozvojové země v oblastech, o kterých se moc neví.
A kde ty problémy vidíte? Na co by neziskovky měly upozorňovat?
Jde třeba o gender, o kterém jsem mluvil. Úředníci ve státní správě se nedívají, jaký dopad budou mít schvalované projekty na muže a ženy. Přitom je to hrozně důležité, stejně jako to, jaký dopad má Česknnnbbůá republika na rozvojové země svým dalším jednáním. Třeba evropská zemědělská politika. Často se říká, že se rozhoduje v Bruselu, ale zároveň se často zapomíná, že Česká republika tuto politiku coby členská země ovlivňuje. Zemědělcům ani jejich ministerstvu se v roce 2007 hodně nelíbilo, když se Unii konečně podařilo snížit kvóty na výrobu cukru z řepy. Toho se kvůli evropským dotacím vyrábí nadbytek a v Česku se zavřel cukrovar. Přitom najednou se tak na světovém trhu otevřel prostor pro levnější třtinový cukr z Afriky a latinské Ameriky, možná i za půl miliardy korun. To je skoro celá česká projektová pomoc bez stipendií!
Jak se o českou rozvojovou pomoc zajímá nebo nezajímá veřejnost?
Pro většinu lidí není to, co se děje několik tisíc kilometrů daleko, něčím, podle čeho by se rozhodovali ve volbách. O informace vlastně není ani moc zájem, na čemž se podílejí všichni od vlády až po média. Celkově to působí tak, že Česko je uzavřené. Hodně lidí má pocit, že žijí v izolované kotlině a nemají takový zájem o to, co se děje za hranicemi Evropy. A mění se toho hodně a rychle, od boomu v Asii, změny klimatu v Africe a teď světovou krizi asi všude.
TEN DĚLÁ TO A TEN ZAS TOHLE
Proč omezujeme počet zemí, kterým pomáháme?
Od druhé poloviny devadesátých let, kdy začalo Česko rozvojovou pomoc poskytovat, byla pomoc rozptýlena mezi víc než čtyřicet zemí. Potom se jich vybralo dvacet. A pak, těsně před vstupem do EU, se počet snížil na deset. Země tak malá jako ČR by přitom možná měla mít těchto zemí ještě o polovinu méně. Rozvojový rozpočet se totiž s větším počtem zemí dělí na malé kousíčky. Kdyby to tak dělalo všech sedmadvacet zemí Unie, Evropská komise, USA, Japonsko a další, tak by výsledkem bylo strašně moc malinkých projektů, které by ve skutečnosti nedokázaly nic, pouze by chudé země zavalily hromadou administrativy. Za půlstoletí historie rozvojové pomoci se ukázalo, že právě v okamžiku, kdy si dělá každá země, co chce ( jak to bylo především za studené války), a používá rozvojovou pomoc pro své bezpečnostní nebo další mocenské zájmy, tak ty výsledky nejsou valné. Proto se poslední dobou prosazuje trend, který vychází především z Evropy (USA se ho zatím moc neúčastní) a který se snaží rozvojovou práci co nejvíc koordinovat: aby každá země dělala, co umí nejlépe a to, co umí hůř, aby přenechala zemím, které mají v dané oblasti více zkušeností. S tím právě souvisí to, aby se snížil počet zemí, do kterých by česká pomoc plynula.
Jak se prioritní země vybíraly?
Když bylo zemí ještě dvacet, byla vytvořena tabulka s jednotlivými kritérii a body, od chudoby země po umístění ambasády a podobně. Ale nakonec se v nové desítce zemí objevila jen polovina těch, které dostaly nadpoloviční počet bodů. Nejchudší Mali a Burkina Faso vypadly, protože ministerstvo zahraničí frankofonní Afrika nezajímala, Etiopie zase kvůli hloupému diplomatickému faux pas. A přidaly se naopak Bosna a Hercegovina se Srbskem, které zas až tak chudé nejsou a pomalu směřují do Evropské unie.
JEDNOU RUKOU DÁVÁME, DRUHOU RUKOU BEREME
Jaký vliv má politika na rozvojovou pomoc? Vzpomeňme na to, jak Topolánek po neúspěchu české kandidatury do Rady bezpečnosti OSN uvedl, že je to výzva, abychom těm, co hlasovali proti nám, nedávali rozvojovou pomoc. Měl tento výrok nějaké praktické dopady?
Pokud vím, tak ten premiérův výrok vliv neměl. Ovšem ten přístup není ojedinělý, ještě dnes by se pod ten výrok mnoho lidí na ministerstvu průmyslu a obchodu nebo mezi firmami podepsalo. Zrovna teď nedávno jsem byl na konferenci, kde se přihlásil jeden zástupce soukromé firmy a jasně řekl, že podle jeho názoru by rozvojová pomoc neměla být žádnou charitou, ale že by měla sloužit českým podnikatelům.
A mají výroky tohoto typu vliv?
Spíš se ukazuje, už podle výběru dalších zemí, kam se přednostně posílá pomoc, jako to byly poslední dobou Palestina, Kosovo nebo Gruzie, že vláda sledovala bezpečnostní nebo spojenecké zájmy. Zároveň se tím, že se rozhodování o rozvojové pomoci od roku 2008 přemístilo na ministerstvo zahraničí a provádění pomoci postupně do rozvojové agentury, oslabil tlak firem. A takové výroky už přece jen nejsou přijatelné, stejně jako nejsou přijatelné v zahraničí. Navzdory tomu, že se podnikání v rámci rozvojové pomoci podporuje a dělají to i v jiných zemích EU.
Například?
Asi nejvíc to je vidět u Francie nebo Británie, které jsou stále aktivní ve svých bývalých koloniích a zároveň se snaží ve svůj prospěch ovlivňovat i evropskou rozvojovou politiku.
Často se říká, že to, co do třetího světa dáme, z něj jakoby druhou rukou sebereme. Ať už tím, že tam vyvezeme zbraně, nebo tím, že s těmi zeměmi obchodujeme nespravedlivě. Je to oprávněná kritika?
Ta kritika je jednoznačně na místě, a neplatí to jen pro už zmíněné zemědělství nebo pro obchod. Je to třeba i oblast migrace. I česká stipendia určená pro studenty z rozvojových zemí, která jsou vykazována pod rozvojovou pomocí, z velké části napomáhají úniku mozků, protože část těch lidí tady zůstane. Ale to neznamená, že rozvojová pomoc je sama o sobě špatná. To je stejné jako s životním prostředím: můžu doma třídit plasty, ale když potom letím na dovolenou zámořským letem, tak spálím během několika hodin tolik ropy, že to je nesrovnatelné. Ale není to argument proč přestat třídit plasty.
A vidíte nějakou možnost, jak zvrátit ten poměr, aby pomoc nebyla tříděním odpadů a to, co tomu třetímu světu bereme, nebyl ten zámořský let?
Problém je v tom, že se rozvojová pomoc tváří jako technická věc: poskytneme nějakou pomoc a čím více peněz bude, tím více vyřešíme problémů světa. Úplně takhle to nefunguje. Dlouhodobě je jediná možnost víc se dívat do programu politických stran, které volíme, jestli řeší jen česko-české problémy, nebo mluví o globálním vládnutí a klimatických změnách, které odnesou hlavně chudé země. Nebo se zamyslet, v jakých podmínkách se vyrobilo tričko, které si koupíme v obchodu a co moje vytáhnutí kreditky přinese a odnese rodinám v Bangladéši nebo Tunisku, kde se produkuje. A možná by také stálo zamyslet se nad tím, proč lidem v Praze třeba nevadí chudoba v ghettech v severních Čechách, ale bez mrknutí pošlou peníze na adopci na dálku do Afriky.
