NP č.333 > Téma číslaZodpovědnost nahoru dolůTomáš Havlín

V Malém princi říká liška klukovi s vlasy barvy zlatého obilí: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." Zodpovědnost ale máme také vůči tomu, co si k sobě připoutalo nás. Tyto dva směry mohou žít v symbióze, někdy se ale vylučují. Pak nastává dilema mezi svobodou a poslušností.

 

Každý nějak tuší, co si představit pod zodpovědným jednáním: nekouřit, žít zdravě, pracovat, chránit se při sexu. Lenost, korupce a špatná životospráva je naopak nezodpovědná a mezních případů, kdy váháme, není moc: je zodpovědné říct na smrt nemocnému o jeho stavu nebo fyzicky trestat děti? Ať už je odpověď jaká chce, stále jde jen o naplňování pojmu zodpovědnosti různým obsahem. Jelikož jsme na poli morálky, nelze čekat jednoznačné závěry – koneckonců jde o konvence. Zodpovědné může být to i to, každý jak uzná za vhodné. Zajímavější proto může být přemýšlet o zodpovědnosti nikoli z hlediska jejího obsahu, ale směru. S ohledem ke komu jednáme zodpovědně, případně nezodpovědně – k autoritám a nadřízeným anebo k sobě samým, sobě rovným a všem, kdo si onu zodpovědnost nemohou vynutit sankcí? Cesta zodpovědnosti vede nahoru nebo dolů.

 

(NE)ZODPOVĚDNÝ VÝKON

Oba směry se mohou vzájemně dobře snášet a někdy, jako třeba za minulého režimu, kdy se zodpovědnost k rodině vykupovala zodpovědností k autoritě, se dokonce podmiňují. Přesto mezi nimi lze rozlišovat. V až barvotiskové podobě to dokládá film Předčítač, ve kterém někdejší dozorkyně v nacistickém koncentračním táboře nejprve ospravedlňuje tragickou smrt vězňů svou zodpovědností k autoritativním nařízením, aby se v ní později, už jako ve vězenkyni, probudilo svědomí a přijala hledisko obětí – aby obrátila směr zodpovědnosti. Podobná dilemata, i když méně vyhrocená a bez kulis druhé světové války, známe ze současnosti. Zodpovědnost k autoritám se očekává zejména v zaměstnání a jejím měřítkem je kvantifikovatelný výkon. Kdo pracuje hodně, pracuje zodpovědně. Výkonová zodpovědnost se nemusí nutně křížit s tou, která je směřována dolů, ale aby se tak dělo, není třeba pracovat zrovna ve zbrojařském průmyslu. Například akademici dobře vědí, že zodpovědnost v práci měřená délkou seznamu publikací jde na úkor důkladnosti a kvality, tedy zodpovědnosti vědce. To samé se týká novinářů, o kterých Nietzsche přesně v tomto duchu mluví jako o papírových otrocích dne. Zejména na internetových portálech, včetně těch „nejdůvěryhodnějších“, platí, že normou je rychle psát – ať už cokoli – nikoli zvažovat a ověřovat. Kvanta narychlo upečených textů, která navíc jen naplňují předepsaný ideologický rámec, o němž už informační dělník nemusí přemýšlet, se zpronevěřují zodpovědnosti novináře vůči veřejnosti – informovat objektivně a nemanipulovat, pokud takový záměr kdy existoval.

 

ZRODILA SE POSLUŠNOST

O zodpovědnosti v pravém slova smyslu lze nakonec bez problémů hovořit pouze tam, kde směřuje dolů, ke konkrétnímu lidskému osudu. Vyplývá to z myšlenky, která je tím pevněji ukotvena ve společenském vědomí, čím menší námahu si dáváme s jejím pochopením: totiž že zodpovědnost je spojená se svobodou. Pravda je to jen napůl, protože by bylo naivní si myslet, že jedno automaticky následuje druhé. Stejně tak jako je zodpovědnost ctností svobody, je nezodpovědnost jejím rizikem. Zároveň ale platí, že jen tam, kde jsme svobodní a autonomní, má vůbec smysl v řádu (ne)zodpovědnosti uvažovat. Zodpovědnost existuje pouze jako dobrovolná a vůči těm, kteří „na nás nemůžou“, nikoli těm, kdo si mohou jednání vynutit. Tam, kde se podřizuje autoritě kvůli ní samé, kde ctíme zákon prostě proto, že to je zákon, se zodpovědnost vzdává sebe sama, ztrácí svou tvář a mění se v pouhou poslušnost.

 

NEPŘIZPŮSOBIVÁ ZODPOVĚDNOST

Konverze zodpovědnosti a rozbití slepé poslušnosti k autoritě je aktem kritiky. Obvykle se neobejde bez řinčení zbraní (po)slušných. Herman Melville v novele Písař Bartleby ukazuje, že k vyvolání všeobecného zděšení stačí jen málo – jediný zaměstnananec právnické kanceláře na Wall Streetu, který na každou výzvu k práci a posléze i k odchodu reaguje větou „já bych raději ne“. Bartleby, který nepracuje ani neodchází, vzbuzuje v nadřízených i zaměstnancích zmatek a agresi. Firma se nakonec raději sama přestěhuje, ale Bartleby, jenž v kanceláři sveřepě po squatersku setrvává, ji „pronásleduje“ dál. To když noví nájemníci musí volat firmu, že její zaměstnanec by raději neodcházel. Mladá fronta Dnes a političtí zastánci „slušných občanů“ by dnes takového muže bez váhání ocejchovali jako „nepřizpůsobivého“, čti parazitního a jednoznačně zavrženíhodného. Kladou totiž rovnítko mezi zodpovědnost a poslušnost, pročež nedokážou rozeznat nepřizpůsobení se jako moment svobody a zodpovědnosti. O svobodné prostory přitom stojí za to usilovat, ať už v práci nebo kdekoli jinde. V Praze teď jeden takový zanikl v podobě squatu Milada. Můžeme spekulovat, jestli v něm byla zodpovědnost beze zbytku naplněná, ale řada koncertů, výstav a diskusí dokládá, že aspoň zčásti ano. O squaterech přitom předvídatelně čteme jen jako o nepřizpůsobivých parazitech. Jsou to názory z pera těch, kdo by nikdy nepřipustili, že může být zodpovědné se bouřit. Jestli s nimi souhlasit nebo ne závisí na tom, zda chceme chápat zodpovědnost jako poslušnost, anebo od ní čekáme něco víc.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv