NP č.533 > Téma číslaDocela slušnej čundrJakub Yellen, Jan Štěpánek

Jak chůze tříbí trpělivost, jak se podobá meditaci, jak meditace souvisí s bolestí a co to znamená špatně sbalený batoh, o tom si s námi povídali tři poutníci Alžběta, KristýnaTomáš.

Mohli byste stručně říct, co máte jako poutníci za sebou?
Alžběta: Poutnickou cestu mám za sebou jenom jednu, trvala dva měsíce a byla to Svatojakubská pouť, ale šla jsem svoji trasu, která neměla značení. Dohromady to bylo čtrnáct set kilometrů. Měla jsem velkou výhodu v tom, že jsem ukončila práci, ukončila školu a měla na to ideální pauzu.

Tomáš: Já začal chodit asi ve dvaceti, což pro mě byla taková zkouška dospělosti. První cesta byla taky Svatojakubská pouť, ono se říká, že je to takovej poutnickej Erasmus, člověk potká spoustu lidí, popije, posdílí ty svoje dvacetiletý zážitky... Pak jsem šel i ty míň populární trasy, pouť svatýho Ignáce, pouť svatýho Františka z Assisi a další. A pak jsem chtěl zažít ještě úplně něco jinýho a našel jsem pouť v Norsku. Vybral jsem tu nejdivočejší trasu a bylo to velmi očistný.
Kristýna: Já šla čistýho času devět dní a byla to jenom taková ochutnávka, kdy ti dojde, že se k tomu co nejdřív musíš vrátit, a hlavně si to dovolit. Největší úspěch mojí první a zatím jediný cesty byl ten, že se k tomu člověk dokopal.

Po určitý době se pak člověku taky stává, že se raduje z úplně jednoduchých věcí, dokážou ho pohltit. Třeba koukání na mravence.

Jak na člověka působí takhle extrémně dlouhý pochod? Je to asi dost velké vytržení ze všeho normálního a všedního, co zažíváme v běžném životě, ne?
Tomáš: Já rád medituju a ono se to s tím poutnictvím hodně propojuje, protože jak při chůzi, tak při meditaci dochází k takový zvláštně hluboký očistě mysli.
Alžběta: Člověk má na všechno čas, hlavně na přemejšlení a otevírá se spousta témat, který byly dlouhou dobu upozaděný a člověk sám sebe fakt líp poznává. Já si na to dala schválně ty dva měsíce, protože jsem se bála, že kdybych šla třeba jenom čtrnáct dní, že se to nestane. Měla jsem pocit, že potřebuju víc času.
Kristýna: Člověk dneska spíš utíká před tím, být jenom sám se sebou. A i na tý cestě jsem pak šla ještě s jednou slečnou, kterou jsem potkala. Hodně se ve mně pralo, jestli mám jít s ní, nebo se od ní odpojit, a nakonec se to vyřešilo samo, protože ona šla pomaleji než já, což vás po chvíli začne dost štvát, takže jsme se rozdělily a vždycky na sebe zase počkaly. Já spíš bojovala tyhle mikroboje sama se sebou, kdy člověk od sebe něco očekává a ta cesta to nějak mění.

Tomáš: Často se stává, že v tom tichu a klidu člověk vlastně v hlavě ani moc neodpočívá, protože se na něj valí různý nezpracovaný emoce, reinterpretace vzpomínek a tak dále, ale vždycky to vede k tomu, že si to všechno v sobě srovnáš.

Na začátku mi bolest opravdu vadila, ale postupně si na ni zvykneš, ona i ta kůže na chodidlech ztvrdne

Jakou roli v celém tom zážitku hraje duchovní podstata té pouti?
Kristýna: Je pravda, že jsem si často představovala Františka z Assisi, jak jde bez toho našeho outdoorovýho vybavení, bos, jenom s nějakou holí, ve sněhu, se stigmatama... A tobě se udělá puchejř a už píšeš domů, co s tím máš dělat... (směje se) Spíš jsem hlavně v lesích, který jsou v Itálii takový dost zvláštní a strašidelný, měla pocit, že z lidí na tý cestě může něco zůstávat, nějaká energie. Na to jsem myslela docela dost.
Alžběta: Já taky.
Kristýna: Třeba první tři dny jsem vůbec nikoho nepotkala. Jdeš těma lesama, kopcema a řikáš si, doprčic, to je slušnej čundr.
Alžběta: Já u tohohle zažila takovou menší deziluzi, protože jsem četla o Svatojakubský pouti jednu knihu, která popisovala celou tu historii... No a pak jsem zjistila, že ty trasy se z komerčních důvodů často mění, že ta cesta je třeba každý dva roky jiná.


Co jsou ty komerční důvody?
Alžběta: Oni tam třeba postaví novou ubytovnu, takže to celý přeznačkujou tak, abys šel kolem ní, vedou tě cíleně kolem určitých obchodů. Vesnicí bys normálně prošel za pět minut, ale značky tě vedou tak, abys pěkně prokličkoval kolem všech hospůdek a krámků...

Na pouti nezažíváš extrémní zážitky, ale jsou to jednoduše zapamatovatelný věci, a proto jsou tak silný a proto ti po návratu ještě dlouho dojíždějí

Co motiv bolesti? On je asi velký rozdíl mezi tím, když člověk jde a nic ho nebolí, a mezi tím, kdy se repetitivností chůze ta bolest pořád dokola připomíná.
Tomáš: Mně chtěl v šestnácti doktor rozřezat chodidla, protože mám strašně vysoký nárty, a tvrdil, že budu sotva chodit, až se mi to zbortí... Tehdy jsem tu operaci odmítl. Takže já měl při tý chůzi všelijaký bolesti. A ono, když vás něco opravdu hodně bolí, tak se pak nedá myslet na nic jinýho. Zvlášť, když se ti chce každým krokem zvracet.
Alžběta: Myslím, že kdyby na olympiádě byla disciplína v trpění, že bych klidně mohla vyhrát. Já totiž velice dobře snáším bolest, byla jsem na ni připravená a myslela jsem, že to bude o hodně horší.
Tomáš: V tom je to podobný s meditací, protože její součástí je, že člověk nepodléhá pocitům a myšlenkám, který na něho dorážejí. Totéž je bolest za chůze – pocit. Mysl se ji snaží zarovnat mezi ostatní vjemy. A to je teda strašně těžký. Já jsem hodně bolestivej, dost blbě snáším třeba zubaře, ale tady se mi to trochu posunulo. Díky poutím snáším utrpení líp, i psychický.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jakub Yellen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jan Štěpánek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv