NP č.494 > Téma číslaArmáda nechce psychopatyJakub Yellen

Vojenský psycholog Daniel Štrobl zkoumal chování lidí v zátěžových situacích a s posttraumatickým syndromem. Byl také u výběru personálu vyššího vojenského managementu. „Armáda psychopaty nechce!“ řekl nám na úvod, jen co uvařil kafe.

V průběhu hledání cest k tématu o psychopatech jsme neustále naráželi na fakt, že hranice mezi normálem a patologií je neuvěřitelně tenká, nebo spíše nejasná. A pokud se člověk na této hranici pohybuje, může si osvojit řadu socializačních návyků, díky kterým svoji diagnózu zakryje do té míry, že projde i dobře nastaveným armádním přijímacím testem. „Stát se to může," přiznává Štrobl, „ale to procento je mizivé. Představa, že na armádu stojí fronty psychopaté, je mylná z jednoho prostého důvodu: klasičtí psychopaté mají velký problém s dodržováním pravidel." Podle knihy Paula Babiaka a Roberta D. Hareho Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce jsou tito lidé často v čele velkých korporací. Dalším jejich poznávacím znamením je posunutá hranice rizika. „Ti lidé se pouštějí jak do extrémních finančních operací, tak i do akcí, které přímo ohrožují jejich život nebo životy druhých. Také proto jich jsou plné hřbitovy. Ti, co to přežijí a osvojí si tu dovednost, se pak stanou třeba nájemnými vrahy nebo členy nějakých gangů. K tomu všemu ale mohou mít vlastnosti, které nás budou přitahovat," uvádí nás do svého světa Daniel.


Dehumanizuj, nebo nevystřelíš

Podle Štrobla se psychologie vždy zabývá lidským chováním v kontextu sociální skupiny, ve které se daný člověk pohybuje. „Abych uvedl příklad, značné psychopatické rysy vykazoval třeba frontman skupiny The Doors Jim Morrison. Současně měl enormní talent a pohyboval se v oblasti, kde se výstřední chování buď tolerovalo, nebo dokonce vyžadovalo. Kdybychom ale Morrisona oblékli do uniformy nebo bychom mu dali řídit soupravu metra, tak by to byla naprostá katastrofa," říká Štrobl. Přesto nás stále pálila otázka, jestli by určitá dávka psychopatie přece jen nemohla být v některých situacích prospěšná i pro armádu. „Ty doby, kdy u Stalingradu zabil granát deset vojáků a za chvíli na jejich místě stálo deset dalších, už jsou pryč. Moderní armády dnes operují ve velmi malých jednotkách a každý člověk má proto nesmírnou cenu. Úkolem každého vojáka je hlavně přežít, armáda nestojí o bezhlavé hrdiny, kteří se budou vrhat pod pásy tanků." Ani tahle Danielova odpověď nám ale pořád nestačila. Rozhodnutí, že se budu zabývat činností, při které se i zabíjí, musí zákonitě přitahovat určitý typ lidí. „Ano, s empatií v armádě příliš neuspějete. Abyste mohli někoho zabít, musíte si svého protivníka takzvaně dehumanizovat. V okamžiku, kdy mám na mušce chlapa a vidím v něm lidskou bytost, tu spoušť buď nezmáčknu, anebo ji zmáčknu pozdě. Pak jsem ale mrtvý já nebo moji kamarádi." A není právě tato schopnost dehumanizace druhého člověka známkou psychopatie? „To je dobrá otázka. Do jisté míry ano. Ale je zároveň prokázané, že tuto schopnost si dokážou osvojit i nepsychopaté, je to věc tréninku, respektive adaptace na extrémní realitu."

Abyste mohli někoho zabít, musíte si svého protivníka takzvaně dehumanizovat.
Takže v okamžiku, kdy voják ve skutečném boji obstojí, má zaděláno na psychický problém.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.

autor / Jakub Yellen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv