NP č.515 > Téma číslaTechna ráj to na pohledFilip Janovský

Štvou vás kecy stárnoucích nul, jak dřív byla tráva zelenější, všechno bylo hezčí, lepší, barevnější? Vadí vám stesky už-taky-čtyřicátníků o zlatých devadesátkách? Té euforické době plné svobody, kterou si ti, kteří ji zažili, idealizují jako svatý obrázek? Tak to ani nečtěte dál, protože přesně takovou nostalgickou snůšku zašuměných dojmů můžete na následujících řádcích očekávat.

Když mě kluci z NP oslovili, jestli bych nechtěl napsat vzpomínku na techno v devadesátkách, snažil jsem se je jemně odmítnout, že by to stejně byly jenom plačtivé kecy stárnoucího fotra. Na protiargument, že přesně něco takového ode mě čekají (znají mě asi fakt dobře), už jsem neměl žádnou pádnou odpověď, a tak jsem se z toho nevykroutil.


Takže, řekněme si hned na začátek, aby bylo jasno: devadesátky byly zlatý věk, a to nejen pro techno a další alternativy nebo jak tomu říkat. Zlatý věk, který už se nevrátí. Místní euforii z nově nabyté svobody si prostě fízlové ještě netroufli nějak moc narušovat. A i těm takzvaným slušným lidem, kteří chtějí ten klid na práci a bůhví na co ještě, bylo tenkrát vetšinou asi ještě blbý práskat nás za rušení nočního klidu, neoprávněná vniknutí a podobné kratochvíle. Tenkrát prošlo i to, co je dneska už těžce představitelné. Asi za to taky mohl fakt, že tehdejší aparatury dosahovaly zlomků dnešních výkonů, a tak, přestože si lidi třeba i stěžovali, trvalo policajtům občas dost dlouho, než nás podle zvuku našli. A když už našli, vysvětlilo se jim, že tam přece žádný zámek na vratech nikdy nebyl, že bylo prostě otevřeno. A že to teda trochu ztlumíme a díky čau. A tím to taky ve většině případů skončilo. Asi vrcholem tehdejší drzosti bylo nabourání se přes zeď do vojenského objektu v Brdech. To už by dneska skončilo minimálně zásahovkou.


Prostě v devadesátkách tu bylo ideální společenské klima na import špinavého techna. Když se tady díky tomu anglickému dovozu freeparties v druhé půlce 90. let rozjely, bylo to fakt zjevení. A to i pro lidi, kteří už téměř každý víkend parties obráželi, ať už v Ládví, Alfě, Sluníčku, Ubiquity nebo dalších dírách. A bylo to zjevení i přesto, že tenkrát nějaká ostrá čára mezi „komerční" a „undergroundovou" scénou neexistovala. Lidi proplouvali z jedné bubliny do druhé a nikomu to nepřišlo divné a nikdo to nijak neřešil.


Teprve ale na těch loukách, ve špinavých halách a squatech, a hlavně po celém dni a klidně i celém víkendu tance, jsme zažívali opravdu to kolektivní, společné vědomí. Propojená mysl, která prostupovala celým teknivalem, to bylo něco, o čem jsme do té doby jenom četli, teď jsme to ale zažívali na vlastní kůži a mozek. No, co si budeme nalhávat, bylo to taky množstvím a druhem tehdy používaných drog. Zatímco dneska se na parties ve velkém „sype fofr", tenkrát byla na vrcholu drogové pyramidy poctivého ravera psychedelika. Pár lidem z toho hráblo, občas byl člověk svědkem nějakého ranního existenciálního divadla, ale za mě pořád lepší než celou noc sledovat vykouslé držky postadolescentních sypačů.


autor / Filip Janovský VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv