NP č.515 > Téma číslaKazil jsem vkus národaIvan Rössler

Ještě po letech občas narazím na internetu v nějaké diskuzi na záštiplnou poznámku, že jsem kazil vkus národa bezduchými estrádami. Přiznávám: bylo to tak. A omlouvám se všem čtenářům Kanta a Prousta za postnormalizační zábavu, kterou jsem jako šéfredaktor redakce zábavy TV NOVA pěstoval, abych je od oblíbené literatury odvedl k televizní obrazovce.

Ale teď vážně: jaká byla vlastně televizní zábava devadesátých let minulého století? Když jsem do Novy v roce 1993 nastoupil, měl jsem to štěstí, že jsem do svého týmu nalákal řadu lidí, kteří sice neměli s televizí valné zkušenosti, ale měli chuť něco vytvořit a velmi rychle se učili. Především to byl dr. Jan Czech, který do Novy přivedl Oldřicha Kaisera s Jiřím Lábusem, jejichž pořad Ruská ruleta moderoval Marek Eben. Přivedl i další lidi z Ypsilonky: Martina Dejdara a Petra Vacka (pořad Na vlastní nebezpečí). Objevil se u nás Milan Markovič, Ivan Mládek (Čundrcountryshow, Country estráda), později Petr Nárožný (Zlatíčka). Petr Novotný se svými pořady lámal rekordy a jeho Silvestry měly obrovskou sledovanost, o které se dnes žádné televizi nesní. A přesto nejvíc dráždil publikum, ačkoli ho současně volili za baviče roku. Byly doby, kdy se sledovanost měřila pomocí deníčků. Vybraný vzorek diváků vyplňoval jakési dotazníky a v papírové podobě je předával agentuře, která výzkum prováděla. Oproti dnešním peoplemeterům, které měří sledovanost prakticky po vteřinách a on-line, to bylo nepraktické a zdlouhavé. A také to odhalilo, že se diváci tak trochu styděli. Když se dívali na primitivnější Kolotoč, napsali raději, že koukali na pořad Riskuj! Dnes už nikdo nikoho neošulí, a televize tak mohou jít prakticky víc naproti vkusu diváka. Změnil se? Nezměnil? Vkus nejspíš zůstává stejný. Jen se přesunul od pódiové zábavy k seriálům. Myslím si, že jsme se na Nově přece jen vzdálili od klasických estrád například ke Dni horníků a podobně; i když na tehdejších estrádách – díky režimu – skončil i král komiků Vlasta Burian.

Nechápu, proč se ČT tak snadno vzdávala lidí s tak skvělými zkušenostmi. 

Zábava na Nově byla žánrově pestrá. Dokázali jsme například s pořadem Eso (start Terezy Pergnerové) ovlivňovat hudební trh. Dodnes se reprízuje „milionář" se skvělým Vladimírem Čechem, dokázali jsme České televizi přetáhnout eso soutěžních pořadů Jana Rosáka (Bingo, Riskuj!), postupně k nám přešli Karel Šíp (Horoskopičiny, Skopičiny, Rozjezdy pro hvězdy), Miloslav Šimek a Zuzana Bubílková (Politické harašení). Jako dramaturg přišel Václav Čapek a jako poradce Gustav Oplustil (nechápu dodnes, proč se Česká televize tak snadno vzdávala lidí s tak skvělými zkušenostmi). Jeden příklad za všechny: v Českém rozhlase Martin Hrdinka vymyslel soutěž Hit století: sto písniček, za každý rok jedna. Nápad za milion. A přesto si ho v České televizi několik týdnů pinkali z redakce do redakce. Nakonec se Martin obrátil na dr. Těšínského, jehož Musica bohemica s námi dělala Českého slavíka, a společně s tímto nápadem přišli za mnou na Novu. Stačil minutový rozhovor z vedlejší místnosti s dr. Železným, a během pěti minut jsme byli domluveni. Pořad měl úspěch a tehdejší ředitel ČT Jakub Puchalský zlost. Jako šéfredaktor jsem měl poměrně volné ruce. Jak Vladimír Železný, tak i Libuše Šmuclerová byli poměrně vstřícní k novým projektům. Díky jejich velkorysosti vznikl v Paříži pořad Hogo fogo, kam jsem mohl odletět za Štefanem Margitou a Hanou Zagorovou, byli ochotni akceptovat tehdy neznámou Zuzanu Slavíkovou (Nejslabší, máte padáka!), velkou příležitost dostal Leoš Mareš tím, že se ujal Esa a mohl moderovat Českého slavíka (troufám si tvrdit, že to nastartovalo jeho kariéru).

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Ivan Rössler VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv