NP č.500 > PovidkySlečna Jarka a tajemný vynález inženýra MachaJaroslav Pížl

Jste vždy tak vážný, pane inženýre…“ řekla dívka dotknuvši se předloktí mladého muže květem astry, kterou jí byl věnoval na počátku jejich schůzky. Na sklonku srpnového dne brali se za vsí procházkou. Šli volně, noha nohu míjela beze spěchu. Při západním obzoru dohasínal pruh ohně, zahrady tonuly již v přítmí. Nad korunami stromů nesl se vzdálený ženský zpěv…

Mladý muž poněkud smutně se usmál. Nehodil se ten úsměv jaksi k jeho atletické postavě a pevným rysům. V lehkém obleku, s košilí rozhalenou a vlasy nazad sčesanými připomínal spíše zdatného sportsmana nežli vědce. Přesto jím byl. Úspěšná bádání v oblasti elektromagnetických vln, jež nedávno získala mu věhlas, plně to dokládala. Jeho matka Adéla Machová, vdova po továrníku Machovi, která po smrti mužově jistou rukou převzala vedení Machových elektrotechnických závodů, byla si odevždy jista synovým talentem. Odměnou za jeho excelentní studia na pražské technice nechala před lety zbudovati pro něho v podhůří Beskyd moderně vybavenou elektrotechnickou laboratoř. Na slavnostní recepci přijal však mladý vědec zprávu o skvělém daru s podivnou strohostí, která všechny překvapila. Chladně se tehdy vymanil z matčina objetí a o několik dní později pak bez rozloučení odjel na Moravu, kde se u vsi Zálučí laboratoř nacházela. Nikdo tehdy netušil, že mladý Mach se do metropole již nevrátí.

Jarka povšimla si jeho nálady a zaraženě stanula, nechávajíc ruku, pozvednutou prve v rozmarném gestu, klesnout. Jarka Kalinová byla dozajista nejkrásnější ze zálučských dívek, černooká, temných kadeří a osmahlé pleti. Její pružná postava v letních šatech upomínala na horský pramen, prudký, svěží a čistý. Nyní však dívka cítila neklid po boku tohoto muže, na něhož již po několik týdnů myslila s horoucí něhou.
„Znovu mne lekáte... Zas jste tak vážný." Pokynula k širému prostoru obilných polí, na něž snášelo se měkké šero: „Pohleďte, jak je tu krásně. Což nejste rád za tuto chvíli? Nejste rád, že jsme tu..." zaváhala a tiše dodala: „...spolu?"
Mladý muž zadíval se na ni zaníceně: „Jsem. Z celého srdce, slečno Jarko, avšak..." Pohlédl k západu. „Nevíte snad, jaká hrozba... jaké barbarství zvedá se v Německu?"
„Vím," přisvědčila dívka. „Tatínek také o tom hovořívá. Avšak říkám si..., že snad spíše lidí ve městech se to týká..., že tento náš milý kout jistě zůstane ušetřen."
Mach potřásl hlavou. „Vy nevíte, slečno Jarko... žijete přítomností, proto dokážete vychutnati tuto večerní idylu. Ale já..." Znovu ponechal větu nedokončenu.
Dívka popošla k němu blíž. Zdráhavě, avšak přec jako by hnána neodolatelnou silou, vztáhla ruku k tváři mladého muže: „Ano... vy? Dopovězte přece." Její prsty zlehka spočinuly na Machově líci. Ten zavřel oči přijímaje se zřejmou rozkoší dívčin dotek.
„Co je za tím smělým čelem?" splynulo bezděčně z Jarčiných rtů. „Jaká bolest?"
Vzal její dlaň do své a na okamžik, jenž dívce zdál se býti závratným, přitiskl ji ke rtům. Když vzhlédl, oči mu planuly.
„Spatřil jsem... plenění," pravil přerývaně, „zkázu tohoto světa... požár..."
„Ach..." vydechla. A za okamžik, nabízejíc mu svá horká ústa, dodala: „... ano."

 

OKAMŽIK HLEDĚL NA NI ZAMYŠLENĚ A PAK ODVĚTIL TICHÝM HLASEM: „LEŽÍ PŘED NÁMI NEJTEMNĚJŠÍ ČAS TÉTO RASY, CELÉ JEJÍ HISTORIE."

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jaroslav Pížl Po studiu na Střední průmyslové škole spojovací techniky vystřídal řadu povolání (dělník, uklízeč, knihkupec aj.). Při zaměstnání v 80. letech vystudoval herectví a autorskou tvorbu na Lidové konzervatoři v Praze u dr. Ivana Vyskočila a poté dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1995 vyučuje na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, původně řečovou výchovu na dramatickém oddělení, do roku 2013 práci s textem a tvořivou dramatiku na muzikálovém oddělení. Od roku 2012 vede kurzy tvůrčího psaní pro ACZ, vzdělávací centrum a souběžně vykonává svobodné povolání.
VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články z tohoto čísla

Nezdálo se, že by něco cítil / Miroslav Pech > NP č.500 > Povidky Hodil do sebe dva Ranisany na zklidnění bolavého střeva a zapil je vychladlým čajem. Jmenoval se Marek Hanzlík a byl učitelem na základní škole. Shrábl ze stolu potřebné věci, zvedl se a vyšel na chodbu. Klíče byly ve dveřích. Zamkl kabinet na dva západy a zadíval se na kliku. Jako kdyby za ni chtěl znova vzít a vrátit se dovnitř. číst dále Štěstí / Daniel Hradecký > NP č.500 > Povidky Dvacet let jsem chodil kolem horké kaše, ale teď, když matka umírá, lépe řečeno když je ve svých pětasedmdesáti letech se svými přirozenými stařeckými komorbiditami a slušným důchodem ideálním příslušníkem cílové skupiny medicínsko-vojensko-průmyslového komplexu, odvážil jsem se zeptat, jak to tedy má s pánembohem, když už jsme po generace těmi matrikovými katolíky. Řekla, že s Bohem skončila, když jí bylo dvanáct. číst dále ČESKO 2017 / Jan Štěpánek, David Zábranský > NP č.500 > Téma čísla Máme tendenci se neustále podceňovat, nebo jsme k věčnému brblání odsouzeni ironií osudu? Jsme my Češi víc než vyčuraní lokajové? Jsme smějící se bestie? Oběti? Naivkové? K pětistému vydání NP jsme požádali spisovatele Davida Zábranského, aby pro nás sestavil sbírku povídek o současném Česku. Věděli jsme, že nechceme žádné švejkování, litování se, osočování druhých. Věděli jsme, že chceme surový materiál o surových Češích. Chtěli jsme něco sebevědomého, překvapivého. A dostali jsme to. číst dále 500 čísel. Happyend? / Jakub Yellen > NP č.500 > HappyEndi Je jediným člověkem, kterému rukama prošlo všech pět set čísel Nového Prostoru. I pro Dášu Kocmánkovou jako ředitelku NP je současný stav happy end. „Vznikli jsme na zelené louce, takže dlouho trvalo, než jsme se všechno naučili. Dneska už jsem klidná a v podstatě šťastná,“ říká. číst dále
celý archiv