NP č.500 > PovidkyJíra a Míra pár dní spoluLadislav Šerý

Když nastane vyprahlost a sucho, objeví se někdy v mělčinách pevný kus země, po němž se dá chvíli chodit, než dojdou vzpomínky a řeč se stočí zpátky na břeh, pro jedny do nezasloužené nejistoty, pro druhé do nevědomé lhostejnosti, která by se dobře vyjímala v jiném prostředí, mezi podřízenými nebo kolegy.

Co je hezčí, velké pysky, nebo malé pysky, ptá se Míra povědomým hlasem, kterým mluví, když má něco za lubem. Ukaž, jaký jsi pozorovatel života, dodává. Chvíle je mírně napjatá, vážná.


Tak asi mám říct malé, neví Jíra. Nebo velké?


Já se ptám tebe.


A říkals lepší, nebo hezčí?


Hezčí, jestli v tom vidíš rozdíl.


Jíra nakonec řekne malé, ale myslí velké. Nic se nestane, za lubem nic nebylo, co by taky mělo. Jíra si může vydechnout.


Jedou dál. V Americe zase někdo střílel na univerzitě. Jestli to není nějaké skrytě fungující hnutí, říká Míra, které jinak nedostane příležitost, proto musí vraždit. Na to se ještě slyší. Ale poselství žádná, stýská si. Od časů Unabombera nikdo nemá pořádný program. Nebo o něm nevím.


Jenže Mírovi je to ve skutečnosti jedno: podobné výstřelky jsou nám vzdáleny a přítomnost vůbec není tak hrozná, jak se jeví kverulantům.


Podezřívavost je matka moudrosti, říká Jíra, aby poupravil pošramocenou pověst, a i když konspirační teorie jsou zdiskreditovány, vítězně táhnou světem, neboť světem táhne jen to, co je zdiskreditováno. Jíra si v duchu plácne a má pro dnešní den vší té socializace dost. Nejlepší modelka je Koukalová, mručí při inspekci monitoru.


Další den sestupují do podzemního klubu, kde se ještě hraje naživo. I simply cannot watch this without crying a další kousky. Míra dělá, že neví, co to má být, Jíra dělá, že ví. Mírovi vadí disciplinované publikum, to je teď prý všude. No co – pohoda, konsensus, rýpne si Jíra. Ve svém věku bys za to měl být rád.


Když ušlechtilost teče proudem, je dobré mít kam odejít, usazuje se Míra na barové židli.


Po Zemanovi už může kdokoliv dělat cokoliv, šeptá Jíra. Neuvěřitelně temná postava. Ale to byl Klaus kdysi taky, jen v zženštilejší verzi. Každý je zosobněné zlo v jiné podobě. A tenhleten Bureš je třetí do party. Snad ho doženou moderní média a jejich estébácké metody, aby paradoxní oblouk mohl být završen.

Já vím, chceš mluvit tak, aby ti bylo čím dál míň rozumět. Taky bych rád mezi mladý. Ale ona ta mládež… možná by chtěla trochu odzlatit.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.

autor / Ladislav Šerý Překladatel, spisovatel a teoretik médií. Vydal pět knih. První knížka o tom, že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus (1997). Později vydal trilogii Laserová romance a zatím posledním titulem je kniha Nikdy nebylo líp (2016). VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv