NP č.500 > PovidkyJíra a Míra pár dní spoluLadislav Šerý

Když nastane vyprahlost a sucho, objeví se někdy v mělčinách pevný kus země, po němž se dá chvíli chodit, než dojdou vzpomínky a řeč se stočí zpátky na břeh, pro jedny do nezasloužené nejistoty, pro druhé do nevědomé lhostejnosti, která by se dobře vyjímala v jiném prostředí, mezi podřízenými nebo kolegy.

Co je hezčí, velké pysky, nebo malé pysky, ptá se Míra povědomým hlasem, kterým mluví, když má něco za lubem. Ukaž, jaký jsi pozorovatel života, dodává. Chvíle je mírně napjatá, vážná.


Tak asi mám říct malé, neví Jíra. Nebo velké?


Já se ptám tebe.


A říkals lepší, nebo hezčí?


Hezčí, jestli v tom vidíš rozdíl.


Jíra nakonec řekne malé, ale myslí velké. Nic se nestane, za lubem nic nebylo, co by taky mělo. Jíra si může vydechnout.


Jedou dál. V Americe zase někdo střílel na univerzitě. Jestli to není nějaké skrytě fungující hnutí, říká Míra, které jinak nedostane příležitost, proto musí vraždit. Na to se ještě slyší. Ale poselství žádná, stýská si. Od časů Unabombera nikdo nemá pořádný program. Nebo o něm nevím.


Jenže Mírovi je to ve skutečnosti jedno: podobné výstřelky jsou nám vzdáleny a přítomnost vůbec není tak hrozná, jak se jeví kverulantům.


Podezřívavost je matka moudrosti, říká Jíra, aby poupravil pošramocenou pověst, a i když konspirační teorie jsou zdiskreditovány, vítězně táhnou světem, neboť světem táhne jen to, co je zdiskreditováno. Jíra si v duchu plácne a má pro dnešní den vší té socializace dost. Nejlepší modelka je Koukalová, mručí při inspekci monitoru.


Další den sestupují do podzemního klubu, kde se ještě hraje naživo. I simply cannot watch this without crying a další kousky. Míra dělá, že neví, co to má být, Jíra dělá, že ví. Mírovi vadí disciplinované publikum, to je teď prý všude. No co – pohoda, konsensus, rýpne si Jíra. Ve svém věku bys za to měl být rád.


Když ušlechtilost teče proudem, je dobré mít kam odejít, usazuje se Míra na barové židli.


Po Zemanovi už může kdokoliv dělat cokoliv, šeptá Jíra. Neuvěřitelně temná postava. Ale to byl Klaus kdysi taky, jen v zženštilejší verzi. Každý je zosobněné zlo v jiné podobě. A tenhleten Bureš je třetí do party. Snad ho doženou moderní média a jejich estébácké metody, aby paradoxní oblouk mohl být završen.

Já vím, chceš mluvit tak, aby ti bylo čím dál míň rozumět. Taky bych rád mezi mladý. Ale ona ta mládež… možná by chtěla trochu odzlatit.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Ladislav Šerý Překladatel, spisovatel a teoretik médií. Vydal pět knih. První knížka o tom, že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus (1997). Později vydal trilogii Laserová romance a zatím posledním titulem je kniha Nikdy nebylo líp (2016). VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články z tohoto čísla

Nezdálo se, že by něco cítil / Miroslav Pech > NP č.500 > Povidky Hodil do sebe dva Ranisany na zklidnění bolavého střeva a zapil je vychladlým čajem. Jmenoval se Marek Hanzlík a byl učitelem na základní škole. Shrábl ze stolu potřebné věci, zvedl se a vyšel na chodbu. Klíče byly ve dveřích. Zamkl kabinet na dva západy a zadíval se na kliku. Jako kdyby za ni chtěl znova vzít a vrátit se dovnitř. číst dále Štěstí / Daniel Hradecký > NP č.500 > Povidky Dvacet let jsem chodil kolem horké kaše, ale teď, když matka umírá, lépe řečeno když je ve svých pětasedmdesáti letech se svými přirozenými stařeckými komorbiditami a slušným důchodem ideálním příslušníkem cílové skupiny medicínsko-vojensko-průmyslového komplexu, odvážil jsem se zeptat, jak to tedy má s pánembohem, když už jsme po generace těmi matrikovými katolíky. Řekla, že s Bohem skončila, když jí bylo dvanáct. číst dále ČESKO 2017 / Jan Štěpánek, David Zábranský > NP č.500 > Téma čísla Máme tendenci se neustále podceňovat, nebo jsme k věčnému brblání odsouzeni ironií osudu? Jsme my Češi víc než vyčuraní lokajové? Jsme smějící se bestie? Oběti? Naivkové? K pětistému vydání NP jsme požádali spisovatele Davida Zábranského, aby pro nás sestavil sbírku povídek o současném Česku. Věděli jsme, že nechceme žádné švejkování, litování se, osočování druhých. Věděli jsme, že chceme surový materiál o surových Češích. Chtěli jsme něco sebevědomého, překvapivého. A dostali jsme to. číst dále 500 čísel. Happyend? / Jakub Yellen > NP č.500 > HappyEndi Je jediným člověkem, kterému rukama prošlo všech pět set čísel Nového Prostoru. I pro Dášu Kocmánkovou jako ředitelku NP je současný stav happy end. „Vznikli jsme na zelené louce, takže dlouho trvalo, než jsme se všechno naučili. Dneska už jsem klidná a v podstatě šťastná,“ říká. číst dále
celý archiv